Auta, motorky, steaky a pivo

Štítek: test

MG4 Electric (2023)

Návrat legendy?

  Musím se přiznat, že k anglické značce MG, založené tak trochu z hecu v nevyužitém prostoru garáže jistého oxfordského prodejce automobilů ve dvacátých letech minulého století, mám zvlášť srdečný vztah. Zejména tedy k malým a lehkým sporťákům s písmeny MG na kapotě, které od padesátých let neúnavně tvořily legendu o etalonu řidičské radosti – čiperném britském roadsteru.

  Jak už to s legendami bývá, i zde byla fakta a realita ve vzácné rovnováze s fantaziemi a zbožnými přáními. To ale nic nemění na tom, že MG je v mých očích jedním z tvůrců automobilové historie. O to těžší pro mě bylo přijmout zprávu, že konec téhle legendy, zpečetěný po mnoha letech zoufalé snahy o přežití bankrotem roku 2005, byl odvrácen čínskými penězi. 

  Přesně řečeno – práva na značku MG získala čínská automobilová společnost Shanghai Automobile Industry Corporation. Zkráceně SAIC. Jen pro představu, tahle lokální Šanghajská firmička vyrobí a prodá ročně přes 5 milionů vozidel. Což je víc než polovina roční produkce celého koncernu VW z let rozkvětu před populární pandemií.

  Že Číňané rozhodně nebudou pokračovat ve výrobě převážně tmavozelených, charismatických a po většinu času nepojízdných sportovních automobilů bylo jasné. Naštěstí se nenaplnil ani černý scénář po vzoru SAABu, kdy značka je sice živá, ale uložena takříkajíc k ledu na dobu neurčitou. Možná navždy.

  MG, na rozdíl od SAABu, po pár letech napětí znovu ožilo a světlo světa spatřil první automobil ozdobený osmiúhelníkem orámovanými písmeny MG, vyrobený tentokrát pod taktovkou nikoli britských, ale čínských komunistů. Tedy managerů. Bohužel, tyhle vozy byly přesně tím, co si představíte na první dobrou pod pojmem čínský výrobek. 

  Ukázalo se ale, že tempo vývoje, které nám Evropanům předvedli před pár desetiletími Japonci a po nich ještě mnohem rychleji Korejci, nebylo ničím proti tomu, co dokážou Číňané. A tak, když se značka MG objevila ve své poslední reinkarnaci roku 2022 na našem trhu, spousta lidí zažila překvapení. Nejednalo se rozhodně o sportovní, tím méně o britské modely. Nová MG byla laciná, zjevně čínská, nicméně kupodivu již použitelná menší SUV, nabízená za ceny výrazně podstřelující veškerou konkurenci. 

  Během jediného roku se tak čínské MG dokázalo na českém trhu prosadit jako do jisté míry alternativní, ale přesto v podstatě plnohodnotný výrobce. S více než 400 prodanými vozy za první rok svého působení v Čechách se tak řadí po bok značek Mitsubishi nebo Mini.

Značka zůstala. Alespoň že tak.

  Za sebe mohu říci, že čínské výrobky nemám rád. Z mnoha politicko-ekonomicko-různých důvodů, které tu nyní nechci rozebírat. Ale nemůžu neobdivovat lehkost, s jakou asiaté obecně a Číňané zvlášť dokážou svou práci zlepšovat, ukáže-li se to potřebným. Bohužel mám ale obavy, že získáváme reálnou šanci, zažít v praxi naplnění svého času populárního komunistického hesla “dohnat a předehnat”. Z té předehnané perspektivy.

  Stačí si uvědomit, že za dobu, kterou v koncernu VW potřebovali k pochopení faktu, že dotyková haptická tlačítka na volantu jsou blbost, tedy za stejnou dobu v čínském MG navrhli a začali vyrábět a prodávat svůj nový elektromobil.

  A tím se dostávám konečně k zamýšlenému obsahu tohoto článku, podělit se s vámi o své dojmy z tohohle auta.

Na první dojem žádná hrůza.

  Na rozdíl od ostatních (dvou) spalovacích, respektive hybridních modelů, které MG u nás nabízí, působí na mě elektrický hatchback MG4 na první pohled moderně. A snad i pohledně. Z fotografií jsem měl dojem, že jeho kola, nejméně o dva palce menší než ta u konkurence, značně degradují celkové proporce vozu. Ve skutečnosti mi to tak hrozné vůbec nepřipadalo. Ano, na první pohled si všimnete, že kola jsou o něco menší, ale z mého pohledu celkem fajn.

  Naproti tomu je zde ovšem pár designových výstřelků, kterých jsem si na fotografiích vůbec nevšiml. Za všechny bych jmenoval linku pod okny, která, táhnoucí se od předku vozu, je naprosto v pořádku. Dokud tedy kousek za b-sloupkem z ničeho nic neskončí a v polovině zadního okna je nahrazena podivným prolisem. Jeho jediným účelem zřejmě je, aby spolu s oplastováním spodní části dveří, jinak vcelku přijatelným, podpořil dojem, že karoserie má ve skutečnosti tvar banánu postaveného na špičky. 

  Stejně podivným dojmem na mě působilo oplastování horní části zadního okna. Ve vyšší výbavě je zde jakýsi uprostřed rozdělený spoiler, což považuji za velmi zdařilé. Ovšem bez něj působí tahle část přesně tak, jak to s ní ve skutečnosti je. Tedy že zde něco důležitého chybí. 

  Každopádně design je věc objektivně jen těžko hodnotitelná. Co jednomu připadá divné, může kdokoli jiný považovat za prudce elegantní. Přesto si k tomuto tématu neodpustím ještě poslední postřeh. Na mnoha místech jsem se dočetl a sám prodejce to zvláště zdůraznil jako výhodu, že poklice, nasazené na litých ráfcích, lze bez problému sejmout a tím měnit dle nálady design vozu. Děkuji, nechci. Jednak mi připadá, že s poklicemi vypadá auto zajímavěji a také s nimi kola působí větší, než ve skutečnosti jsou. Co je však ještě horší – ta litá kola pod poklicemi jsou opravdu škaredá. Nudná, bez nápadu a navíc do nich musíte pokaždé vrátit středové pokličky, které jste před nasazením poklic byli nuceni vyndat. Tak to tedy vážně ne!

Jaké je to uvnitř?

  Interiér auta mě vlastně příjemně překvapil. Možná je to výsledek nízkých očekávání, ale po pravdě mu nemám v zásadě co vytknout. Samozřejmě. O materiálech jako je kůže, dřevo a podobně si můžete maximálně nechat zdát. Obklopují vás ze všech stran plasty a syntetická tkanina na sedadlech, ale musím říct, že plasty jsou z kategorie jež neurazí ani nenadchne a sedadla, jakkoli na mě působila na pohled nepříliš přívětivým dojmem, jsou překvapivě pohodlná. Minimálně na kratší městské a příměstské trasy, pro které je ostatně tento vůz primárně navržen. 

  Stejně tak pozice za volantem je i pro mou všesměrově nadstandardní figuru naprosto bez problémů. Koncentraci mi trochu rušil pouze tvar dvouramenného volantu, který, patrně záměrně, mírně kopíruje osmiúhelníkové logo, umístěné v jeho středu. O výstupku v jeho spodní části, který je patrně nachystán na třetí “prémiové” rameno po vzoru Oktávie mluvit nebudu. Už u tuzemského vozu mě tohle lišácky ekonomické řešení, vydávané za designový prvek, vytáčí do běla. 

  Ohledně místa vzadu řeknu asi jen tolik, že je přiměřené velikosti a kategorii vozu, ani o mnoho lepší ani horší než u podobných aut jiných značek. 

  Podobně je na tom i kufr. Jeho oficiální udávaný objem je 363 litrů a za mě je vzhledem k nečlenitému vnitřnímu tvaru naprosto dostačující běžným potřebám. Jednoduše, máte-li pětičlennou rodinu, se kterou pravidelně odjíždíte na měsíční dovolenou pod stan, s výbavou doplněnou o potraviny a vařič, pořídíte si hatchback a máte problém s velikostí kufru, inu, není to chyba auta.

  Pro úplnost dodám, že opěradla zadních sedadel se samozřejmě dají manuálně sklopit, stejně tak jsou pouze manuálně nastavitelná i obě přední sedadla. Ani u kufru nenajdete elektrické otevírání. (Ne, kličky “švihadla” na dveřích to nemá).

Pár ryze “čínských” specialit jako bonus.

  Samozřejmě, že v interiéru stále najdeme “istá kultúrná špecifika”. Za mě tedy konkrétně dvě, zato celkem podstatná. Tím prvním je, že v objektivně celkem pěkně vybaveném automobilu není jediná kamera. Ne snad proto, že ji v konfigurátoru někdo nezaškrtl. Kamera se jednoduše nenabízí. Ani ta couvací. O pohledu okolo celého vozu si tím pádem nechte zdát. Ne že by to bez kamer nešlo, navíc pískající čidla tu jsou k dispozici, ale v civilizovaných končinách už je u auta v ceně tři čtvrtě milionu alespoň zadní kamera téměř standardem.

  Za druhé specifikum považuji způsob “startování”, respektive oživení automobilu. Přesněji řečeno tedy postup opačný, tj. vypnutí. MG4 totiž nemá vypínač. Startování funguje dosti podobně jako u Tesly. Odemknete, posadíte se, zapnete pás, sešlápnete brzdu, zařadíte a jedete. Auto o vás ví, čili není nutné zvlášť mačkat nějaký vypínač či cokoli podobného. Ovšem Tesla i přes to takové tlačítko má. Proč? Samozřejmě – pro ten opačný případ. Může se stát, že z nějakého důvodu chcete nechat auto otevřené, odemčené. Bez problému – vypnete ho tlačítkem. Jak jednoduché.

MG4 takovou ovšem takovou vychytávku jako je vypínač nemá. Pokud auto není zamčené, je aktivní – dokud to nabití baterie dovolí. Včetně běžící klimatizace, hrajícího rádia, svítící lampičky atd. Jinak než zamknutím ho prostě nevypnete. Jistě, ve většině případů se bez toho obejdete. Auto prostě zamknete. Ale přesto. Může přijít chvilka, kdy byste auto nechat odemčené chtěli. A to máte tedy smůlu.

  Je ovšem fér dodat, že podle prodejce je u MG pokrok jaksi simultánní. Drobné změny a vylepšení zde nepřichází, jak je to u konkurence obvyklé, vždy s novým modelovým rokem. Objevují se prý často i s každou novou dodávkou. Není tedy vůbec vyloučeno, že mnou zde uvedená špecifika mohou být v této chvíli již minulostí. 

No a jak to jezdí?

  Jízda byla opět příjemným překvapením. 

  Předně. Automobil má poháněná zadní kola. Což je dobré. Pro většinu uživatelů to přinese hlavní výhodu v podobě překvapivě malého průměru otáčení. Osobně bych ocenil o něco strmější řízení, tím spíše v souvislosti s větším rejdem. Kromě této výhody pohon zadních kol přináší ï při mírnější akceleraci v zatáčkách znatelnou ochotu poslouchat povely od volantu. Naprosto bez náznaku nedotáčivého…ne, smyku ne, takhle s čínským autem asi nikdo jezdit nebude – ale řekněme bez náznaku nedotáčivého chování. 

  Ale pozor. To, že píšu, že s tímhle autem asi nikdo z typických zákazníků nebude chtít dělat nezbednosti, rozhodně neznamená, že by snad něco takového nešlo! MG4 je relativně lehké – na elektromobil, samozřejmě. Udávaná váha je podle verze okolo 1.8 tuny. Umožňuje také vypnout (minimálně částečně) kontrolu prokluzu. Celkově jsem z chování tohohle auta naprosto přesvědčený, že s ním, v případě zájmu, může být v zimě na sněhu docela legrace. 

  I když ani jedna z nabízených verzí se nepyšní výkony, které by ve vás vzbuzovaly vzrušené mravenčení – k dispozici je 170 nebo 204 koní, reálně je i tenhle elektromobil poměrně živý. Elektrický pohon má jisté odlišnosti, z nichž asi nejdůležitější je velmi rychlý nástup plného výkonu a jeho konstantní trvání v podstatě bez závislosti na otáčkách motoru. Tohle konkrétní auto je nastavené velmi příjemně. Postrádá při prudkém stlačení akcelerátoru ono škubnutí krční páteří, které tak rádi předvádějí svým pasažérům majitelé Tesly, ale přesto začne v takové situaci velmi razantně a plynule zrychlovat. Což znamená, že ve městě, případně na okreskách budete rychlí. Velmi. Pokud o to budete stát.

Po dálnici raději ne.

  Horší je to ovšem na dálnici. V mnoha směrech. V rychlostech okolo dálničního limitu totiž dynamická výhoda mizí. Nechci tím říct, že byste byli brzdou provozu. Spíše se ve vyšších rychlostech připravte na vlastnosti, odpovídající běžnému automobilu se spalovacím motorem daného výkonu, těžkému 1,8 tuny. Střela to není. Ale ani žádná tragedie.

  Podstatně horší je ale ještě jiná věc. V rychlostech řekněme do 100 km za hodinu, tím spíše v městských 50 máte pocit, že jste pasažérem na létajícím koberci. Odhlučnění je téměř absolutní, podvozek vám dá o sobě vědět, až když přejedete opravdu značnou nerovnost a i pak zažijete spíše zhoupnutí, než nějaké razantnější poskakování. Opravdové rány tu prostě neuslyšíte. Věřím, že značnou měrou se na tomto chování podílejí na dnešní dobu malá 17” kola, obutá do adekvátně vysokých pneumatik. Plus neodfláknuté odhlučnění. Výsledkem je, že v městských rychlostrech si užíváte ticho a komfort na úrovni, která myslím není standardem ani pro vozy velmi výrazně vyšších cenových hladin.

  Tím se ovšem vracíme k odvrácené straně, zvané dálnice. Jakmile se přehoupnete přes 110 – 120 km/h, kouzlo se zlomí. Zejména v porovnání s nirvánou pod 100 km/h. Řekl bych, že v těchto vyšších rychlostech přestává správně fungovat aerodynamika, protože některé zvuky mi připomínaly špatně těsnící bezrámová okna. Navíc skokově zesílí i hluk od podvozku. Do toho stále neslyšíte motor, což ve výsledku dává vyniknout všem ostatním zvukům a pazvukům o to lépe. Když k tomu všemu připočtete ještě zhoršené dynamické vlastnosti, velmi rychle usoudíte, že opravdu není kam spěchat. Zpomalíte, dobrovolně a rádi, a rázem je vše okolo vás zase v pořádku. 

Trocha hluboké úvahy závěrem.

  Uvažoval jsem, zda bych si takový automobil koupil. Samozřejmě nemá smysl bavit se o situaci, kdy potřebuji jediný vůz. Pak samozřejmě nikoli – z mnoha důvodů. 

  Ale představme si, že chci druhý vůz do rodiny, určený pro dojíždění do práce, na nákupy, nebo, pro mě za mě, do Berouna. Bydlím v rodinném domku, na střeše mám solární panely, pro které jsem se nechal ve slabé chvíli přemluvit a vlastním garáž, kam není problém nainstalovat wallbox pro rychlejší nabíjení. 

  Myslím, že v takové situaci by obecně stálo elektrické auto za úvahu. Nechci se pouštět do výpočtů amortizací a cen elektřiny atd. Důvodem jsou spíš jízdní vlastnosti, vhodné pro co nejsnazší přepravu mezi dvěma body. Nemusíte na benzinku, máte jednodušší servis (doufejme), celkově je to jednodušší stroj. Je v tom ticho a klid. Ano, takhle bych si to dovedl představit. 

  Ale má to být tohle konkrétní auto? To je otázka! Výhodou MG4, hlavní výhodou, je údajně cena. A svým způsobem je to pravda. Pokud mluvíme o elektromobilech. VW ID3, asi nejbližší konkurent, stojí v o něco horší specifikaci/výbavě o přibližně 200 tisíc víc. A spousta dalších je na tom podobně. To zní dobře, že? Problém je, že za MG4 pořád zaplatíte nějakých 700 tisíc. Spíš o sto víc, abyste měli silnější motor, o něco málo lepší výbavu…

  A já si říkám, jestli bych chtěl opravdu zaplatit 7-8 set tisíc za auto, které by mi nemuselo, třeba, vyhovovat, ale bylo by nejlevnější? Já myslím, že ne. Pokud budu schopen za automobil utratit podobnou částku, budu si myslím chtít vybrat to, které bude pro mě nejlepší volbou. I když za něj třeba zaplatím o něco víc. Nechci tím říci, že tohle MG je jednoznačně horší volbou než třeba ID.3 od VW, kterému je svými rozměry, výkonem, určením a nakonec i designem až podezřele blízké. Spíše jde o to, že v této finanční hladině asi nebude nižší cena zcela rozhodujícím faktorem při výběru.

  Myslím, že tohle je hlavní potíž s elektromobily. I ty levné jsou prostě stále příliš drahé. A i když jsme přesvědčováni, že jsou jedinou možností pro všechny, jsou a budou ještě dlouho spíše luxusním zbožím pro vyvolené nebo opravdu nadšené, než volbou rozumu. 

  Přiznám se, že jsem opravdu zvědav na řešení téhle situace. 

  A do Bruselu zatím posíláme písničku!

VW Tiguan Allspace 2.0 TSI R-Line (2022)

Před poměrně nedávnou dobou jsem měl k vyzkoušení poslední model klasického VW Tiguan. Uznávám, že jsem k němu přistupoval s řadou předsudků, ale v průběhu těch několika dní společného soužití jsem si ho vlastně docela oblíbil. A to i přes to, že se jednalo o poměrně nezajímavou motorizaci a základní výbavu, u které ale vyšlo najevo, že z hlediska použitelnosti vozu vlastně nepředstavuje zásadní handicap.O to větší radost jsem měl, když jsem dostal možnost jej porovnat s prodlouženou verzí Allspace, navíc v poměrně našlapané výbavové verzi R-Line. V tomhle článku jsem se tedy rozhodl zaměřit převážně na rozdíly, které s sebou prodloužená verze, navíc se silnějším motorem a podstatně víc naditá příplatkovou výbavou přináší oproti základnímu provedení.

Limuzína nebo stěhovák?

Už na první pohled na mne působí Allspace jako poměrně dospělejší, tak nějak opticky vyváženější auto. A to i přes to, že pokud postavíte krátkou i dlouhou verzi, navíc ve stejné barvě a pokud možno podobné specifikaci vedle sebe, je pro mě trochu problém je od sebe na první dobrou odlišit. Je to koneckonců pořád Tiguan, pouze s drobnými změnami designu, z nichž samozřejmě nejnápadnější je zadní boční okénko, které má díky prodloužené karoserii odlišný tvar. Rozdíl ovšem není tak markantní, jak by se dalo čekat při prodloužení karoserie o bezmála 22 cm na délku 4,7 m, což Tiguan ve verzi Allspace posunulo do pozice plnohodnotného kokurenta původně větších sourozenců Škoda Kodiaq nebo Seat Tarraco. 

Konstruktéři ovšem tenhle prostorový bonus nepoužili jen pro zvětšení kufru auta, ale rozdělili jej spravedlivě mezi místo pro cestující a pro náklad. Dosáhli toho tím, že zvětšili rozvor náprav o nezanedbatelných 11 cm, což způsobilo, že prostor pro cestující v druhé řadě sedadel získal až nemravné rozměry. Na čemž nic nemění ani fakt, že spíše než pohodlí vzadu tím sledovali možnost přidat třetí řadu sedadel a tím dostat na trh, pokud se nemýlím, vůbec první 7 místné SUV značky. Nicméně tuto možnost nechám stranou. Jednak auto které jsem měl k dispozici tohle uspořádání nenabízelo a za druhé, alespoň podle tabulkových hodnot i názoru řidičů, kteří se s touhle variantou měli možnost seznámit, 7 míst v tomhle autě je záležitostí spíše nouzovou a takový Kodiaq nabídně pravděpodobně v tomhle směru víc.

V běžném pětimístném uspořádání ovšem má tedy Allspace pro zadní sedadla tolik místa, že umožňuje standardním postavám bez obtíží zaujmout delikátní pozici nohu přes nohu. Tedy za předpokladu, že nemáte potřebu využít maximální deklarovaný rozměr kufru přes 700 litrů.

Zadní řadu sedadel lze totiž posouvat a dokonce upravovat sklon opěradel, takže pokud ji nastavíte do zadní “relaxační” pozice, uberete tím trochu z působivých parametrů zavazadlového prostoru. Pořád ale zbyde víc objemu, než můžete 99% času opravdu potřebovat. 

Interiér

Pracoviště řidiče naopak zůstalo z hlediska rozměrů bez jakýchkoli pozorovatelných změn. On k nim tedy ve skutečnosti ani není důvod. I má vzrostlá postava tu má v obou variantách dostatek prostoru jak v podélném, tak i příčném směru a dokonce i nad hlavou. Na čemž nic nemění ani v tomto případě namontovaná panoramatická střecha, která vždy pár centimetrů výšky ubere. Navíc volant poskytuje značný rozsah nastavení, umožňující každému najít si, v rámci možností a třídy, optimální řidičskou pozici. I pedály jsou umístěné tak, jak je potřeba, takže bezproblémovému usazení řidiče nic nebrání. Zajímavé je, že v porovnání s první generací se snížila výška vozu, přičemž ale sedáky předních sedadel se zde naopak posunuly o něco výš. Aniž by tím utrpělo místo nad hlavou. Jsou to inu věci…

Psal jsem, že už na první pohled na mne tahle prodloužená verze dělala dospělejší dojem. Částečně je to proto, že se díky prodloužení karoserie i rozvoru mírně změnila boční silueta vozu. Nemalý podíl na tom pocitu měla jistě i příplatková 20″ kola Misano, optický paket, dodávaný ve výbavě R-Line a stříbrný metalický lak. Jakkoli tahle barva obvykle není zrovna designérským klenotem, na autě s rozmařile chromovanými prvky se mi vlastně líbila a automobil celkově v kontrastu s původní bílou krátkou variantou v základní výbavové verzi vyvolával dojem jisté opulentnosti.

V interiéru je změn ještě daleko méně. Rozdíl mezi relativně lacinou základní verzí a R-Line je prakticky jen v přístrojovém štítu, který je zde digitální, materiálu sedadel a vyšší verzi infotainmentu, která zde  ale s větším displejem přišla o manuálně otočné knoflíky po stranách. Což je jistě designově čistší, patrně fotogeničtější, ovšem z hlediska použitelnosti jde v mých očích ne-li o krok zpět, tak přinejmenším úkrok stranou. O kapacitních tlačítcích na volantu se nemá cenu zmiňovat, neb tohle řešení jsem myslím již dostatečně “vychválil” na jiných místech tohoto blogu.

Nepříliš líbivé šedavé plasty včetně podivných ozdobných prvků výplně dveří společně s lištou v čelní části přístrojové desky zůstaly beze změny. Stejně jako u všech Volkswagenů, z celého prostředí uvnitř vozu na mne sálá dojem, že designér, který ho má na svědomí, se ze zásady, naprosto a nikdy nesměje, krátké kalhoty považuje za nepřijatelně extravagantní, pokud možno nechodí na záchod a jeho koníčkem je podvojné účetnictví.  Ale z praktického a funkčního hlediska jeho práci není co vytknout (infotainment a vše kolem do toho posledního nepočítám). 

Motor 2.0 TSI. Udělali soudruzi z NDR chybu?

Pod kapotou vybavenou plynovou vzpěrou je v našem případě poslední generace motoru EA888, naladěného zde na naprosto dostatečných 140 kW, představeného poprvé už roku 2007 v Audi, tehdy ještě s objemem 1.8 litru.V současnosti se vyrábí už jeho 4. generace v různých výkonových variantách (ano, je to ten stejný motor jako například v aktuální Octavii RS). Tenhle motor, jako ideový nástupce staré, relativně spolehlivé EA113 nezískal po svém tehdejším uvedení příliš dobré renomé. Od prvních kilometrů se začala objevovat celá řada konstrukčních chyb, často s fatálními následky. Ať už se jednalo o řetěz, který se začal vytahovat prakticky od prvního nastartování a po pár desítkách tisíc km nezřídka prostě praskl, zadírající se pístní kroužky, nestřídmou spotřebu oleje a mnoho dalších. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jak víme kdo nic nedělá, nic nezkazí a technici u VW se tehdy u zbrusu nového motoru pokusili použít celou řadu inovativních řešení, která bohužel často byla právě příčinou oněch obtíží. Nicméně, od roku 2007 do současnosti ušel vývoj motoru dlouhou cestu. Už v minulé generaci, kdy kromě jiného bylo změněno časování ventilů v tzv. Millerově cyklu (a opět ano, je to podobný princip, jaký už léta používá ve svých motorech Mazda, jen přepracovaný pro podmínky motoru s turbem) to vypadalo, že se blýská na lepší časy. Nezbývá než věřit, že zatím poslední, 4.generace už se dětských přešlapů zbavila definitivně. To ovšem zjistíme až za několik dalších let. 

Jízda. Znamená R-Line takové menší “R”?

Samozřejmě že ne. Vůbec. Naštěstí. Obecně módu aut typu SUV dokážu pochopit. Ne že bych jí fandil, ale chápu. Někdo opravdu potřebuje vyšší podvozek, byť třeba jen proto, aby si neničil spodek auta při víkendových cestách na chatu či chalupu. V kombinaci s pohodlnějším nastupováním, pro někoho i pohodlnější pozicí za volantem, v některých případech s lepším výhledem – proč ne. Jdu tak daleko, že jsem ochoten přistoupit i na vliv americko-asijského vkusu v podobě bohatého chromování, majestátních mřížek chladičů a podobných cingrlátek. Když už někde, tak u automobilů SUV a podobných se to myslím snese mnohem snáze, než řekněme u hatchbacků. Ale sport? Ne, to opravdu ne. 

Naštěstí u tohohle konkrétního auta zůstal výrobce vlastně jen u “sportovních” znáčků R-Line a velkých kol. Dál se nepouštěl a nesnažil se podtrhnout sportovní dojem prkenným podvozkem, sedadly, ze kterých netrénovaný jezdec vstane po delším čase za volantem výhradně s dopomocí ani žádnou jinou podobnou parádičkou. A díky tomu je prodloužený Tiguan ve verzi R-Line stejně dobře jezdícím autem, jako jeho kratší sourozenec. Díky nízkoprofilovým pneumatikám získal něco málo na jistotě a ztratil něco málo na komfortu, se kterým jeho kratší sourozenec zdolával nástrahy našich silnic, ale z mého pohledu jsou tyhle rozdíly vlastně menší, než by člověk při pohledu na obě auta čekal.

Ohledně jízdy musím zmínit ještě jednu věc, která s dříve řečeným má myslím značnou souvislost. Z několika zdrojů jsem se doslechl, že prodloužená verze získala kromě prostorového benefitu nádavkem zhoršené jízdní vlastnosti v porovnání s původním Tiguanem. Ať už to znamená cokoli. 

Teoreticky od stolu by to snad dávalo smysl. Auto je prostě větší, to znamená méně obratné, a také to znamená samozřejmě vyšší hmotnost, což je…špatně. Přesto si dovolím nesouhlasit. Za mne je jízda v obou verzích velmi podobná. Z hlediska oněch ”jízdních vlastností”. Naopak musím přiznat, že s Allspace se mi osobně jezdilo subjektivně o maličko lépe. Myslím ale, že spíše než čímkoli jiným to bylo dáno použitými koly a pneumatikami, větším motorem a také použitou manuální převodovkou u krátké varianty, která mi dnes k podobnému typu auta, navíc kombinovaná s malým, nepříliš výkonným motorem, nedávala příliš smysl. Naproti tomu kombinace dvoulitrového TSI a automatu u Allspace fungovala bez výhrad.

Nicméně trvám na tom, že obě auta jezdí natolik dobře, že jsou-li v jejich chování nějaké rozdíly, já jsem je nepozoroval. Zdůrazňuji ovšem, že se jedná o rodinná SUV, takže rozdíly v pocitu například z průjezdu zatáčkou na hranici adheze jsem opravdu nezkoušel. Pokud by někdo uvažoval o pořízení Tiguana či Allspace za účelem řádění na okrskách, s nějakým tím občasným vyblbnutím se na okruhu, moje pocity z řízení obou aut pro něj tím pádem nebudou relevantní. A já mu přeji vše dobré.

…a to se vyplatí, Horste!

Na závěr musím bohužel ještě zmínit jeden fakt A tím je cena, za kterou podobný vůz můžete mít ve své garáži. Uznávám, že od doby, kdy jsem měl k dispozici malý Tiguan se situace v mnoha směrech změnila nikoli k lepšímu, ceny aut z toho nevyjímaje. Nicméně v aktuálních číslech se stále teoretická základní výbavová verze Tiguanu pohybuje pod hranicí 800 tisíc. Což není málo, ale co naděláme. Doba je zlá. Nicméně aktuální cena Allspace ve slušné specifikaci, jakou jsem zde zkoušel, přesahuje částku 1,5 milionu. Je na zvážení každého jednotlivého soudruha, zda je to cena úměrná. 

VW Taigo Style 1.0 TSI 7DSG (2021)

Roku 2021 představila automobilka Volkswagen v Evropě po delší době zcela nový model ve svém portfoliu. Vstoupila tím do relativně nového segmentu malých “levných” CUV (Coupe Utility Vehicles). Tedy abychom si ujasnili situaci -“kupé” to nejsou zcela určitě a i o “utility” by se myslím dalo úspěšně pochybovat. Ale o svých názorech na tohle téma jsem se asi dostatečně vyjádřil například v článku o Renaultu Arkana. Takže stesky nad tím, kam se automobilový průmysl nezadržitelně posunuje si lze užít tam a zde se už rovnou můžeme věnovat novému Volkswagenu.

Co to sakra je a kde se to tu vzalo?

Recept je v zásadě jednoduchý. Vezmete existující zvýšenou verzi segmentu B, neboli něčeho, co se podobá opulentním a drahým auťákům SUV, ale je jejich tříčtvrteční a příslušně levnější verzí. Zde tedy model T-Cross. Trochu si pohrajete s karoserií. Natáhnete ji co možná na délku a doplníte zkoseným zadním oknem. Celek vyšperkujete technikou ze starších modelů. Zabírá místo v regálech, ale tak nějak je vám líto ji vyhodit. To vám dovolí posunout cenu ještě o kousek níž, než by kdo čekal. Ale aby byla zachována chuťová vyváženost, musíte vybrat správné koření. Pár technologických věciček ze stávajících modelů vyšších tříd posune chuťový zážitek okamžitě na vyšší úroveň. 

Když se vám tohle podaří udělat správně, máte nakročeno k úspěchu. A zdá se, že u Volkswagenu tuhle operaci zvládli tak dobře, jak se jen dalo.

Nové Taigo, vyráběné v současné době v koncernovém závodě ve Španělsku, vychází z modelu VW Nivus, představeného v květnu 2020 v Brazílii, kde byl také navržen a určen byl pro jihoamerický trh a Mexiko.Aby ovšem nedošlo k mýlce, jelikož předchozí informace může navodit dojem, že Taigo poskládala parta upocených Brazilců ve slamácích, popíjejících Caipirinhu a pohybujících se ve výrobních halách v rytmu samby. Tedy – možná to všechno platí, faktem však zůstává, že oni Brazilci jsou ve skutečnosti bratři Pavoneovi, z nichž jeden je šéfem exteriérového designu celé značky VW, a druhý zastává podobnou funkci v rámci jihoamerické pobočky. Navíc se jedná o vůbec první automobil (minimálně v rámci koncernu), jehož vývoj údajně probíhal v prostředí VR do té míry, že nebylo zapotřebí stavět fyzicky žádné vývojové prototypy, což umožnilo celý proces drasticky zkrátit a tím také zlevnit. 

Výsledkem je skutečně technicky velice blízký sourozenec T-Crossu, přestože svou délkou o pár centimetrů předčí i o třídu větší T-Roc.  Předesignovaná karoserie posazená samozřejmě stále na koncernové platformě MQB A0 (Polo, Fabia, samozřejmě T-Cross a další) povyrostla na délku 427 cm, z čehož při zachování téměř totožného rozvoru náprav 257 cm těží především místo v zavazadlovém prostoru. Ten má zde udávanou hodnotu 440 litrů, což je víc než dostatečné. Obzvlášť když si uvědomíme, že jde stále v podstatě o Polo. Šířka nové karoserie je pak 176 cm a výška 150 cm. Brazilským designérům slouží ke cti, že se jim podařilo potlačit efekt dlouhé, vysoké a úzké karoserie, který například u zmíněného, koncepčně podobného Renaultu Arkana navozuje jistý jezevčíkovitý dojem, vznikající snahou o maximální délku a současně limity použité platformy. Ostatně náš Superb 2. generace by o tom mohl vyprávět. 

Co to má pod kapotou?

Ten, kdo by čekal u nového modelu přehlídku moderní koncernové hybridní nebo dokonce elektrické techniky bude zklamán. Taigo dává na výběr celkem tři výhradně benzínové motorizace. První dvě nabízí shodný litrový tříválec TSI laděný na výkon 70 nebo 81 kW (95 resp. 110 koní), doplněný pěti nebo šesti stupňovou manuální převodovkou, případně 7 stupňovým automatem DSG. Třetí možností je populární koncernový čtyřválec 1.5 TSI dodávaný výhradně s automatem.

Jak to jezdí?

Já jsem měl možnost vyzkoušet prostřední variantu, tedy 110 koňový tříválec s automatickou převodovkou. A neříká se mi to dobře, ale pro tohle auto je to myslím ta nejlepší kombinace.

Automat totiž k té nejslabší motorizaci nedostanete. A věřte mi, že ho tady chcete mít.

K  použití DSG v podobných autech mám pravda dlouhodobé výhrady. Podle mého názoru byl tenhle dvouspojkový systém vymyšlen a tím i funguje dokonale ve výkonných, sportovněji založených autech. Pokud jej implantujete do vozu, které jak svým výkonem, tak konstrukcí předpokládá jízdu spíše rozvážnou, očekávejte, že převodovka nebude ve své práci tak docela spokojená. V žádném případě nechci tvrdit, že by to snad nefungovalo, ale prostě je znát, že občas nastanou situace, kdy se elektronika rozhoduje trochu nejistě. Nicméně  se rozhodně nejedná o nic fatálního.

Daleko důležitější je, že použití jakéhokoli moderního automatu  dokáže z drtivé části potlačit nekomfort relativně slabého motoru. A přestože Taigo je prezentováno jako poměrně lehké (což se svými 1260 kg pohotovostní hmotnosti v porovnání se současnými standardy také je), tak 110 koní výkonu byla slušná hodnota spíše v době, kdy se běžná hmotnost automobilu pohybovala okolo jedné tuny. A pokud používáte manuální převodovku, dojde vám tenhle fakt poměrně záhy. Naopak automatická převodovka umožní, abyste onen výkonový handicap takřka nevnímali a užívali si i poměrně svižnou jízdu, aniž byste měli oči přilepené k otáčkoměru a co pár vteřin zuřivě řadili jen proto, abyste netvořili brzdu provozu.

Chování vozu a vůbec řízení Taiga je věc, o které není mnoho co říct. Nic vás nepřekvapí, nenadchne, nezklame. Prostě věc, která je vymyšlená pro co možná jednoduchou a pohodlnou dopravu. Jediným vytržením z navyklého stereotypu je díky lehkému motoru a tím celému předku vozu mírný, opravdu mírný náznak zvýšené agility a obratnosti, znatelný zejména pokud na voliči převodovky změníte “D” na režim “S”. Díky tomu se stane práce dvouspojky přeci jen o něco přirozenější, méně sešněrovaná emisními předpisy a tedy celkově příjemnější. Současně se tím ovšem připravíte o jedinou (navíc spornou) výhodu, kterou snad podobné motory přinášejí, což je o něco málo nižší spotřeba. Konkrétně v režimu, kdy jsem se vyloženě trápil a snažil se na pedál plynu šlapat spíše symbolicky se na ukazateli objevovala čísla oscilující okolo hodnot mezi 5 až šesti litry na 100 km. Naopak při pokusu o pro mě značně příjemnější, svižnější jízdu v “S” režimu se tato hodnota pohybovala mezi 7 – 7,5 l/100 km. Což i vzhledem k pouze 40 litrovému objemu palivové nádrže není nejlepší hodnota.

Technické okénko 

Pokud se ale podíváme blíž, pár zajímavostí se najde i tady. Předně tedy ten motor. Při pohledu pod kapotu se jednoduše nemohu zbavit dojmu, že je nepravděpodobné, aby ten maličký motorek, na který vlastně nestojí za to ani vyrábět obvyklý plastový kryt, skutečně poháněl automobil. A nedokážu se zbavit obdivu ke konstruktérům, kteří to dokázali. 

Vím, že existuje celá řada pochybností, pramenících na jedné straně z relevantních technických znalostí, na druhé straně také z naprosté neznalosti a předsudků, týkajících se malých tříválců pod kapotou. Faktem ale zůstává, že podobné motory v sobě nesou velkou spoustu více či méně známých technických a konstrukčních řešení typu v hlavě válců chlazených výfukových svodů, elektronicky regulovaného čerpadla mazání, nesymetrické konstrukce bezpouzdrových ojničních ok, sodíkem plněné dříky výfukových ventilů, asymetričnosti na setrvačníku a řemenici pro vyvážení chodu tříválce a spousty dalších.

Nechci tvrdit, že malé tříválcové motory, navíc plněné extrémními tlaky turba jsou dokonalé, nebo i jen lepší než čtyřválce, tím méně pak klenoty typu V8 a spol. Přinejmenším ale snaha o jejich použití vyžaduje enormní nasazení na technickém vývoji konstrukce spalovacích motorů obecně, ať už bude časem směřovat kamkoli.

Druhý podobný nával obdivu jsem zažil při pohledu na podvozek automobilu známý z VW Polo. Ten je nejspíš jedním z nejjednodušších, jaké lze u dnešních automobilů najít. Zadní náprava je klasická pevná s vlečenými rameny, vpředu najdeme díky pomocnému rámu ukotvený téměř prapůvodně jednoduchý systém McPherson. Ke cti výrobce je třeba zdůraznit, že čepy jsou přišroubované k rameni, takže jejich budoucí výměna nebude znamenat, jak je dnes zvykem, nutnost výměny poloviny podvozku. Nicméně to, že takový materiál dokázali ve Volkswagenu naladit pro zvětšenou a hlavně zvýšenou konstrukci vozu, aniž by se uchylovali k zásadním kompromisům je úctyhodné.Samozřejmě zejména zadní náprava má už z principu své limity, nerozumí si nijak zvlášť z ostrými příčnými nerovnostmi, o kterých dává vědět znatelnými zvukovými efekty a v zatáčkách má na nerovném povrchu tendenci odskakovat stranou, ale i tyhle nectnosti jsou podle mého názoru potlačené až k hranici možného.

Interiér

Musím se přiznat, že z vnitřku nového Taiga mám velmi rozporuplné pocity. Začal bych asi usednutím za volant. Vzhledem ke zkušenostem se svou nadstandartně vysokou a velmi nadstandartně rozložitou  postavou (slovo tlustý považuji za nevhodné) jsem si předem odsunul sedadlo do zadní dolní polohy a volant naopak co nejvíc k sobě a vzhůru. Prvním překvapením bylo, že i přes očekávané problémy související s velikostí auta jsem nastoupil bez potíží.Navíc jsem zjistil, že i přes to, že jsem zvyklý řídit v poměrně dosti vzpřímené poloze opěradla jednak nešoupu hlavou o strop a druhak musím sedadlo posunout o pár centimetrů dopředu, abych mohl pohodlně ovládat pedály. To občas nedělám ani v podstatně větších autech. Samozřejmě za mnou je pro dospělého člověka v každém případě místo spíše teoretické, nicméně i v Taigu bych za cenu jistého diskomfortu pro sebe i pro něj za sebe někoho drobnějšího naložil. Ovšem i při obsazení standardními dospělými je tenhle pětimístný automobil ve skutečnosti určen jen pro 4 osoby. Prostřední místo na zadním sedadle lze považovat přinejlepším za velice nouzové. To je ale standardní vlastnost všech vozů této třídy. Takže za mne vnitřní prostor zvládnutý na jedničku.

Trochu složitější je to s ergonomií a celkově designem interiéru. Dříve jsem se vyjádřil, že že nemám ve zvyku proklepávat všemožné části vnitřního vybavení a hodnotit stylem tvrdý – blbý a měkký  – dobrý. Tedy ohledně použitých plastů. Mnohem důležitější je pro mne, jak vnitřek vozu vypadá, jak je tvarovaný, jak se v něm cítím. Nemám problém, když jsou panely, které mám na očích, ale dotknu se jich maximálně při utírání prachu z tvrdého plastu, pokud vypadá dobře. V Taigu jsem ale narazil na pro mne věc nepochopitelnou. Horní část palubní desky. Ona je tady totiž udělaná z měkčeného, tedy obecným vnímáním hodnotnějšího materiálu. Nicméně struktura jejího povrchu je pro mně z nepochopitelného důvodu udělaná tak, že k nerozeznání připomíná ten nejodpudivější, tvrdý, na první pohled laciný a nepříjemný plastový materiál, který je zde ovšem v nemalé míře také k vidění. Po tomhle zjištění jsem se rozhodl po tom, co je onen pravý opovrženíhodný materiál a co jeho měkčená imitace dál nepátrat a uzavřel jsem tuto kapitolu s tím, že tyto materiály mne nepotěšily. 

Osobně nejsem ani nadšený ze samotným Volkswagenem propagované designové vychytávky, kterou je plastový panel táhnoucí se horizontálně celou šíří palubní desky, který je většinou nastříkaný nenápadnou šedomodrou metalickou barvou, případně údajně může být v barvě vozu, což je prý cool a mladistvé. Nevím, pro které barvy to platí, já ho viděl jen na promo fotografiích v žábově zelené a za mne to nijak zvlášť jinak nepříliš zajímavému interiéru neprospělo. 

Samostatnou kapitolou jsou pak ingredience, přidané podle receptu v úvodu článku. Prvním překvapením bylo, když jsem k autu z roku 2021 obdržel klíček “vystřelovák” známý a naprosto identický jako například u Octavie 1. generace. Otevřít, zasunout, otočit, pak ještě jednou zatlačit do polohy start, poslouchat a když motor chytne tak povolit. Jednoduché, tak nějak klasické – ale marná sláva, u nových aut už dnes málokdy vídané. Ze stejného zdroje patrně pochází i panel ovládání okének (na něm není nic špatně, jen prostě jeho design působí jaksi retro dojmem)

a ovladač světlometů (tady jsem zajásal, protože podle mého od té doby vyvíjené moderní koncernové varianty v čele s dotykovým ovládání s haptickou odezvou jsou proti tomuto podstatně hůře použitelné).

Ovladač navzdory svému designu obsluhuje moderní LED světlomety IQ Light, které vás v poloze “Auto” zbaví jednou pro vždy starostí s jejich zapínáním a přepínáním z tlumených na dálkové a zajistí vám velmi dobrou viditelnost i při nočních jízdách, navíc s vysokou úspěšností i reakcí protijedoucích řidičů. Chci tím říct, že svítí dobře a fungují v podstatě bez chyb.

To samé co o přepínači světel platí i o ovladačích tempomatu, rádia a přístrojového štítu na volantu, kde normální tlačítka pro mne fungují daleko lépe než dotykové plošky. Posledním retro prvkem je zde mechanická ruční brzda, která ve spojení s adaptivním tempomatem a automatickou převodovkou pro vás připravuje drobné výstřelky pro udržení pozornosti, zejména pokud jste si ve spojení s touto výbavou zvykli na její automatickou funkci.

Druhým pólem je jak jsem naznačil použití naprosto současné techniky. Předně systému ACC s adaptivním tempomatem s funkcí zastavení a udržováním v jízdním pruhu, případně volitelně můžete mít i prediktivní funkci tempomatu, včetně čtení dopravních značek a profilu trasy. Tento systém má podle mého jednu velice zábavnou vlastnost. Tempomat funguje celkem spolehlivě, dokonce jsem ho po několika napjatých pokusech s vytřeštěnýma očima a nohou křečovitě připravenou nad brzdovým pedálem nechal s důvěrou zastavovat na dojezdu k semaforům a podobně dle potřeby. Pokud jste v popojíždějící koloně, je všechno v pořádku, bez špetky vzrušení či zábavy, auto zastaví a zase se rozjede. Nuda. Jiné je to v případě, že zastavíte ve frontě před semaforem a tudíž musíte chvilku stát a čekat na zelenou.

V takovém případě se po pár vteřinách stání ozve nepřeslechnutelný výstražný signál, na přístrojové desce zabliká nápis “Sešlápněte brzdový pedál” a v příštím okamžiku, než se stačíte vzpamatovat z úleku z opravdu nestandardního zvukového signálu, se auto odbrzdí… a rozjede. Chválím. Benefit v podobě adrenalinového zážitku jsem v tomhle autě nečekal. 

Moderní prvky jsou reprezentovány i digitálním přístrojovým štítem a displejem infotainmentu, tradičně v rámci koncernu umístěným ve stejné výšce jako přístrojový štít, takže nebrání ve výhledu a současně vás nenutí při řízení stáčet pohled příliš dolů. Pod ním najdeme středové výdechy dvouzónové klimatizace včetně jejího dotykového ovládání. Osobně bych dal přednost klasickým otočným ovladačům, ale oceňuji, že je zde alespoň umístěné separátně mimo infotainment, což je za mne přeci jen pohodlnější.

Ještě níž je umístěná odkládací schránka, vybavená bezkontaktní nabíječkou telefonu. Používáte-li Android Auto nebo jeho jablečný ekvivalent, oceníte, že v kombinaci s bezkontaktním nabíjením systém umožňuje i bezdrátový přenos. Což kupodivu zdaleka není vždycky pravidlem. Přesto jsou zde umístěny i dvě USB-C zásuvky, stejně tak jako na tunelu u zadních sedadel. 

Když je řeč o sedadlech, jedná se zde celkem o standartní “volkswagenovský” přístup. Nemají nic, co by vás vyloženě nadchlo, nicméně ani nic, co by vám jízdu i na delší vzdálenost znepříjemňovalo. O kůži si samozřejmě v této kategorii můžete nechat zdát, ale materiály na nich vypadají vcelku kvalitně. Ozdobné proužky na opěradlech na mne působily trochu lacině, ale to už je věc vkusu každého soudruha. 

Poslední částí interiéru je zavazadlový prostor. Jeho objem 440 litrů považuji za více než postačující a jednoduchý tvar zajišťuje dobrou využitelnost. Zhora jej kryje obyčejné pevné plato, zdvihající se spolu s víkem zavazadlového prostoru, které beru opět jako výhodu.

Bohužel přístup je díky designu zádě mírně komplikován poměrně vysokým prahem nakládacího prostoru. Podlahu kufru lze výškově nastavit ve dvou stupních, což vzhledem ke zmíněnému prahu příliš nechápu. Vždycky jsem tuto funkci považoval za smysluplnou v případě, kdy podlaha v horní poloze tvořila rovinu s nakládací hranou, případně smysluplný přechod po sklopení zadních sedadel, ale budiž. Za zmínku stojí určitě i přítomnost byť neplnohodnotné rezervy pod podlahou.

Takže: Chci to?

Ne. Proč tak rezolutně? Nejde o to, že by Taigo bylo snad špatné auto. V mnoha směrech je to vlastně hodně dobré auto. Samozřejmě nejsem ani náznakem cílovou skupinou pro tenhle typ vozu. Ale to není ten problém. Snažím se vždycky o jakémkoli autě uvažovat optikou lidí, pro které bylo určené. Problém je ten, že tady si prostě nejsem jistý, jaký že skupina by to měla být. 

Automobilka se jej snaží prezentovat jako nový model určený pro mladé, aktivní a dynamické zákazníky, kteří ocení jeho módní karoserii a… asi ten barevný panel uvnitř.

Bude se jim líbit konektivita, moderní jízdní a bezpečnostní asistenty, 7 airbagů (ten sedmý je nově mezi řidičem a spolujezdcem), možnost výběru veselých barev laku. Těch pár oprášených dílů, které zde byly použité si buďto nebudou vůbec všímat, nebo je vezmou na vědomí jako něco, co zajistí lepší cenu a v zásadě ničemu nevadí. Což je v podstatě pravda. 

Druhou možnou skupinou kterou by Taigo mohlo oslovit jsou podle mého v lidi z opačného konce zákaznického spektra, řekněme starší manžele, kteří potřebují auto na cesty na chalupu nebo na dovolenou. Ti by mohli ocenit slušný kufr a celkovou užitnou hodnotu auta v kombinaci s přijatelnou cenou. 

A nebo se možná ukáže, že zájem budou mít převážně naprosto jiní lidé. V současné době, kdy automobilový trh (a nejen on) prodělává naprosto nestandartní období, ojetá auta nejsou a na nová se čeká nezřídkakdy více než rok, se podobné věci odhadují jen velmi těžko. Musím se přiznat, že jsem hodně zvědavý, jaký bude osud tohohle původně jihoamerického vozítka v evropském prostředí. Kdo ví, možná to bude právě Taigo, kdo promluví do toho, jakým způsobem se budou stavět a prodávat automobily v příštích letech.

Peugeot 208 e-GT (2020)

Francouzské automobilky nemají minimálně v našich zeměpisných šířkách už desítky let nejlepší pověst. A ani Peugeot, údajně nejstarší automobilka na světě, netvořil výjimku. Tím spíš, že od 90. let vzbuzovala alespoň u mě jeho produkce dojem, že se záměrně a vytrvale snaží o vytvoření co nejnezajímavějšího auta, ideálně takového, u kterého by nikdo nenašel, krom nízké ceny ovšem, jakýkoli jiný důvod si ho koupit.

 V poslední generaci jeho modelové řady je ale najednou všechno jinak. Francouzi jakoby procitli z letargie a uvědomili si, že kategorie levných přibližovadel, která poslouží maximálně jako prostředek k přesunu z bodu A do B za pokud možno co nejnižší cenu, do které se jejich výrobky s počátkem nového tisíciletí víceméně úspěšně etablovaly a za jejíž vrcholy by se daly považovat modely 301 a 508 není důstojná slavné historie značky. 

 Výsledkem tohoto prozření je současná modelová řada. Už na první pohled se od základu změnilo designové pojetí a Peugeoty na první pohled jako mávnutím kouzelného proutku dnes působí důstojným, majestátním dojmem, ze všech sil podporovaným i poetickým označováním unikátního světelného podpisu v návaznosti na logo automobilky “lvími drápy”.A dlužno říci, že to poměrně úspěšně funguje. Ruku v ruce s novým vnějším designem se změnily i interiéry vozů, plné nevídaných a svým způsobem revolučních řešení. Jiná věc je, že jak víme, ne každá revoluce v historii byla ve skutečnosti obratem k lepšímu. Zda se to týká i té francouzské – peugeotí ukáže až čas.

Design

 Model 208 je typickou ukázkou výše uvedeného. Podle mého soukromého názoru se jedná o jedno z nejkrásnějších aut ve své velikostní a cenové třídě. Exteriér vozu ani v nejmenším nenechává nikoho na pochybách, že nedávná dekadentní, bezbarvá, bezvýrazná a laciná minulost značky je nenávratně pryč. Znovuobjevená francouzská elegance, doplněná nenápadně a nenásilně zakomponovanými odkazy na slavnou historii značky. Například drobný prolis na zadním sloupku karoseríe, který spolu s doširoka rozkročenou siluetou vozu ve mně hned v první chvíli vyvolal vzpomínku na legendu 205 GTi. 

  A když otevřete dveře a nahlédnete do interiéru, v očekávání studené sprchy z poznání, že designéři se exteriérem vozu vyčerpali duševně i finančně a že uvidíte levné plasty vylisované do tvarů postrádajících jakoukoli fantazii, naskládané uvnitř v duchu hesla “ať to nějak drží a hlavně moc nestojí”, známé z minulých menších modelů značky, čeká vás další překvapení. 

  Dvěstěosmička totiž na první pohled vypadá uvnitř, až na menší rozměry samozřejmě, velmi, velmi podobně jako její větší bráškové. Včetně kvalitně působících povrchů, šedých, alcantarou potažených sedadel, krásných hliníkových(možná) kláves, ovládajících nejdůležitější funkce infotainmentu a samozřejmě i masivně promovaného a pokud vím unikátního “3D” displeje, nahrazujícího klasické budíky v kapličce před řidičem, doplněného stylově shora i zdola zploštělým volantem, v této výbavě navíc ozdobeném kovovým logem GT.  

Pohon

Podívejme se ještě než nasedneme do elegantního kokpitu pod krásnou modrou metalízou nastříkanou kapotu. 208 eGT je ovšem čistý elektromobil, takže kromě velikého plastového krytu, nádržek na provozní kapaliny a spousty kabelů tu mnoho k vidění není. Mimo zorné pole je u přední nápravy umístěný elektromotor o výkonu 100 kW/136 k s točivým momentem 260 Nm. U elektromobilů je ovšem jak výkon, tak točivý moment servírován poněkud jinak, než jsme zvyklí u klasických spalovacích motorů, takže podobné údaje jsou zde víceméně jen pro jakousi orientaci. 

  U malého Peugeotu je použita nová podvozková platforma CMP/eCMP která díky své variabilitě umožnila zástavbu 50 kWh akumulátorů, zajišťujícími autu dle údaje výrobce dojezd 362 km, které se za předpokladu použití 100 kW dobíjecí stanice nabijí na 80% své kapacity během 30 minut. Baterie jsou díky nové platformě integrované v celé podlaze vozu tak, že nezabraly téměř žádné místo v kufru ani pro posádku. Díky nim se také posunulo těžiště poněkud níž, než je tomu u konvenčně poháněného automobilu. Ovšem pohotovostní hmotnost tohohle malého elektromobilu činí právě jejich zásluhou nemalých 1530 kg, což je o bezmála 300 kg víc, než váží srovnatelná 208 se spalovacím motorem. 

  Když už byla řeč o kufru – svým objemem 309 litrů sice neoslní, ale je třeba říci, že vzhledem k jeho pravidelnému tvaru a celkově k určení tohohle auta ho považuji za naprosto dostačující. Tím určením mám na mysli, že jako převážně městské auto bude patrně využíván ponejvíce při transportu nákupů nebo menších předmětů a tím pádem se i zvýšená hrana nakládacího prostoru, která je například u rodinných kombi nebo SUV často (a oprávněně) kritizována, v případě Peugeotu 208 jeví spíše jako výhoda, zamezující možnému vypadnutí volných předmětů. Řekněme dvou kil až neobvykle kulatých pomerančů, vysypaných v kufru z roztrženého sáčku. Věřte, pokud máte rovnou nakládací hranu, může se to stát!

Interiér znovu a zblízka

  První dojem z interiéru nového malého Peugeotu jsem v úvodu dostatečně popsal. Ovšem šlo o jakési nahlédnutí otevřenými dveřmi a bohužel, realita je vždycky trochu jiná než první dojem. Bohužel tedy v případě Peugeotu. S vědomím toho, že málokterá automobilka formuje interiér jakéhokoliv vozu primárně na mou bezmála dva metry vysokou a s jen mírnou nadsázkou podobně širokou postavu jsem tedy odsunul sedadlo vzad a dolů a s očekáváním problému vzhledem k velikosti vozu se pokusil vpravit na místo řidiče. Kupodivu tohle problém nebyl. Dokonce i Alcantarou (kterou obecně v normálních, pro běžný rodinný provoz určených autech fakt nemám rád) potažené, sportovně střižené sedačky mne překvapily relativním pohodlím.

Dalším krokem je pro mne tedy nastavení volantu, což běžně reprezentuje celkem jednoduchou manipulaci – maximálně nahoru a maximálně k sobě. Tady jsem ovšem poprvé narazil. Tohle už někdo přede mnou udělal. Výš a blíž to prostě nešlo. Pokusil jsem se ještě situaci vylepšit zdvižením opěradla do svislejší polohy, což je pro mne také řekněme přirozený stav, ale bohužel ani tím se patálie s volantem pochopitelně nijak nezlepšila. Vím, že o peugeoťáckém i-Cockpitu už bylo mnoho řečeno i napsáno a názory na něj se různí. Věřím, že teoreticky může někomu vyhovovat. V mém případě je jeho přínos v tom, že sedím v pozici řidiče autíčka na autodromu, s maličkým volantem i v jeho nejvyšší poloze dole mezi koleny, takže bez ručkování s ním dokážu otočit maximálně tak o 70 – 80 stupňů a zkosený vršek volantu mi i přes to zakrývá dobrou polovinu oslavovaného 3D displeje přede mnou. O ideální řidičské pozici se tedy nedá mluvit ani jako o teoretické možnosti. 

  Nicméně když se nahnu, můžu alespoň obdivovat kouzla, čáry a animace, které mi onen slavný přístrojový displej nabízí. V podstatě jde nejspíš o celkem normální displej, který je umístěný v zadní části kapličky a zobrazuje většinu věcí, na které jsme tak nějak zvyklí. Kouzlo je v druhém…asi skle…které je umístěné o pár centimetrů před ním, směrem k řidiči. No a na něj se, jak se mi zdá, promítají podobným efektem, jaký známe z HUD používajících odrazové sklíčko ostatní údaje, které nejsou obsažené v té “většině” na displeji zadním. Typicky například číselný údaj rychloměru, ale i řada dalších prvků ať už v rámci informací k řidiči, nebo jen efektních animací. Nepopírám, že to tedy rozhodně vypadá hezky a zajímavě. 

  K poslední součásti i-Cockpitu, kterou tvoří druhý displej infotainmentu po mé pravé ruce mírně natočený směrem k řidiči a ovládací panel pod ním s kombinací mechanických, opravdu hezky provedených, kovově vypadajících kláves ovládání klimatu a řady dotykových plošek nad nimi nemám žádné výhrady ani kritické poznámky. Displej je hezky ostrý, reaguje celkem bez větší prodlevy a logika ovládacího software dává smysl.

Chce to jen trochu času na pochopení, pokud se s ní člověk setká poprvé. Ale to je myslím vcelku jasné a obvyklé. No a vážně moc se mi líbí ty klávesy! Když se na ně podívám, připadám si jako kapitán Kirk. Navíc mají velkou výhodu v tom, že pokud chcete použít dotykové ovladače nad nimi, tvoří něco jako pevný bod, kterého se ruka naprosto přirozeně dotýká a tím stabilizuje. Trefit dotyková tlačítka nad nimi je díky tomu pro mne zatím asi jako v jediném autě naprosto bez problémů.

Tady někdo pravděpodobně opravdu přemýšlel, tím spíš, že ačkoli jsem v novém Peugeotu seděl poprvé, neměl jsem nejmenší problém z rozmístěním funkcí v téhle části ovládání. Naprosto logické, intuitivní, přirozené… Možná tuhle část i-Cockpitu dělal externí tým…(jo, to bylo nefér – beru zpět).

  Nápad, že bych se snad pokusil vecpat na zadní sedadla jsem zavrhl jako nesmyslný až směšný. Nakonec, v automobilu téhle velikosti to nebude patrně nic světoborného ani pro občany podstatně konfekčnějších postav. Mě osobně, při pohledu na opravdu poměrně úzký otvor po otevření zadních dveří, představa že bych se o to snad měl pokusit, naplnila mírnou panikou.

Jízda. Sporťák, nebo nákupní taška?

V rámci možností jsem se tedy usadil za volant a nastartoval. Tedy abychom si to ujasnili. Elektromobil je v mnoha ohledech blíž domácímu elektrickému spotřebiči, než automobilu jak ho známe. Například to startování v praxi vypadá tak, že automobil se díky bezklíčovému přístupu probudí do jakéhosi polospánku či pohotovostního režimu už ve chvíli, kdy se k němu s klíčem v kapse přiblížíte. Nastoupíte a vypínačem auto “zapnete”. Vypínač je tu nadesignován jako startovací tlačítko včetně příslušného nápisu, přesně tak, jak ho známe z mnoha současných spalovacích aut. Rozdíl je v tom, že po jeho stlačení se neozve zvuk startovaného motoru, ale grafika displeje před řidičem naběhne do provozního modu. A to je vše.

Podle mého je tohle asi nejvíc matoucí pro člověka, který elektromobily nezná. Zařadíte dopředu nebo dozadu, šlápnete na plyn (rozumíme si, na ten pedál, co mu normálně hovorově říkáme plyn), tedy pedál akcelerátoru – a auto se automaticky odbrzdí a rozjede. To by bylo v pořádku. Jenže pořád nic neslyšíte. Navíc odhlučnění tohohle autíčka je udělané opravdu dobře, takže ticho vás provází prakticky celou dobu, kdy tohle auto řídíte. Je to opravdu zvláštní pocit. Na mne to působilo naprosto futuristicky. Dokonce tak moc, že jsem zapomněl na ne docela pohodlnou pozici spíše nad volantem než za ním i na to, že podvědomě, v pravidelných intervalech zvedám tělo z opěradla, abych zkontroloval pro mne neviditelnou část displeje. V tomhle konkrétním elektromobilu nenajdete ani převodovku v tom smyslu, v jakém ji vnímáme. Sice tu je, ale jen pro úpravu přenosu hnací síly, tedy jednostupňová. Neřadí. A to je další věc, na kterou si musíte zvyknout, aby vás neodváděla od soustředění na řízení. Když totiž nastavíte mód “sport” (další možnosti jsou nepřekvapivě “normal” a “eko”) a sešlápnete plyn – tedy akcelerátor – k podlaze, zažijete napoprvé celkem peklíčko. 

Městské vozítko totiž naprosto nekompromisně vystřelí dopředu. Beze slova a bez prodlevy. Zrychluje a zrychluje. Pořád v podstatě bez toho, abyste slyšeli jakýkoli očekávaný zvuk, nebo zaznamenali byť jemňoučké škubnutí, jaké známe z kvalitních automatických převodovek. Zkrátka jen naprosto brutálně zrychluje. 

Tak takhle nějak asi vypadá první dojem. Už na ten druhý zjistíte, že je to trochu jinak. Ano totiž ve skutečnosti to co jsem popsal platí beze zbytku. Do nějakých 50 – 60 km/h. Tím spíš, že asistence, která tu funguje logicky na trochu jiných principech nemá problém nepustit kola ani do náznaku prokluzu, takže těch 260 Nm dostanete hned a celé to měníte beze zbytku na maximální fyzikálně možné zrychlení. Velmi rychle se ale dostanete do fáze, kdy tyhle výhody už neplatí. Dál už zrychlujete prostě jen tak, jak vám to výkon a krouťák dovolí – stejně jako běžnému autu. A to se odehraje právě v té rychlosti okolo 60 km za hodinu. V praxi je to tak, že neoficiální měření zrychlení z 0 na 50 km/h trvá celkem brutálních 2,6 sekundy (já vím, hypersporty jsou za tu dobu skoro na stovce. Sedíme v městském Peugeotu, ok?), ovšem zrychlení 0 – 100 km/h trvá už 7,6 s. Což už je dnes sice fajn, ale celkem běžný čas. Navíc je potřeba mít na paměti, že ten start je u elektromobilu fakt čertovský, takže tím pádem zrychlování z 50 – 100 km/h trvá naopak o něco déle než u běžného auta. Prostě to lidově řečeno vadne. Ono to samo sebou není vyloženě líné ani tak, ale prostě ta extáze je tu na začátku, nikoli na konci. A to nikdy není úplně to pravé.

Tým který měl u tohohle auta na starosti podvozek, potažmo jízdní vlastnosti musím zařadit mezi ty, které své práci rozumí. Když se totiž pokusím osvobodit od celkového dojmu z jízdy v tomhle voze a soustředím se jen a jen na jeho chování, vychází mi krásně vyvážený výsledek. Auto přes svou hmotnost dokáže být na jedné straně příjemně komfortní, ovšem jen do té míry, kdy se nedá hovořit o měkkém, nebo snad dokonce houpavém podvozku. Na druhou stranu dovoluje projet zatáčkou i podstatně svižněji, než byste od nákupního vozíku kdy čekali. Aniž by ztrácelo jistotu, nebo trpělo nadměrným nakláněním nebo podobnými zlozvyky. Mám podezření, že na tom má kromě nízkého těžiště svůj podíl i elektronika, ale stejně jako u rozjezdu jsem její činnost jakkoli nezaznamenal.

Nechci tím ale říct, že by jízda byla snad sportovní, nebo dokonce zábavná v tom smyslu, jak tahle slova u automobilu běžně chápeme. To rozhodně ne. Spíš bych řekl, že záměrem je v první řadě bezpečí, kdy v případě, že snad řidič elektromobilu udělá chybu, neodhadne rychlost, nevšimne se zatáčky při sledování 3d displeje, oprávněně svou pozornost dělí mezi řízení a programování domácí větrné elektrárny pro co nejekologičtější provoz, prostě když je to třeba, auto ho dokáže provést potenciálně nebezpečnou situací tak jednoduše a samozřejmě, jak je to jen možné. 

Kdy dojedu? A dojedu vůbec?

Jaký je udávaný dojezd tohoto auta dle WLTP (což nevím co znamená a odmítám se tím zabývat) jsem už psal. Tedy 362 km na jedno nabití baterie. Problém vidím v tom, že obecně v posledních letech zejména v automobilismu platí, že jakmile se objeví nějaká nová zkratka cokoli hodnotící, sledující, normující, následovaná jakousi hodnotou, jde skoro vždycky celkem spolehlivě o blbinu. I řada poměrně malých dětí chápe, že když nechá v zimě přes noc baterku se dvěma monočlánky venku na mrazu, tak s ní ráno mnoho nenasvítí. Jistě, je to složitější. Jen chci říct, že i kdyby hodnota udávaná dle onoho WLTP byla opravdu poctivě zprůměrovaným nejprůměrnějším průměrem z celého roku od nejrůznějších řidičů, stejně nevíte nic. I samy automobilky uznávají, že dojezd v zimě, za špatné karmy a špatných podmínek může být třeba i poloviční. Ergo – jediná cesta za relativně spolehlivým odhadem je vlastní zkušenost. Tohle konkrétní auto jsem měl k dispozici loni na podzim, kdy teplota byla dalo by se říct ideální někde mezi 20 a 25 °C. Nejsem dost dobrodružná povaha, abych zkoušel vybít baterii do sucha, nicméně podle ukazatele ve voze a hodnot z nabíjecích stanic jsem se dostal na nějakých 260 km, které bych si dovolil risknout, pokud bych musel. Nemůžu tvrdit, že je to objektivní a obecně platné. Je to platné pro mne, za podmínek a na cestách kde jsem tehdy jezdil. A v nemalé míře jistě i ovlivněné tím, že jsem téměř nepoužíval eko režim, který je pravděpodobně prvním předpokladem pro dosažení dojezdu podobného tomu deklarovanému.

Maximální rychlost elektrického Peugeotu je 150 km/h. Velmi rychle si ale rozmyslíte ji zkoušet, ať už jste v místech, kde je to legální čí ne. Spotřeba elektřiny ve vyšších rychlostech celkem dramaticky narůstá, takže i běžná stotřicítka je občas z pohledu elektromobilisty zbytečně přehnaná. Nicméně podle toho, jak vypadala čísla na těch pár desítkách kilometrů, které jsem absolvoval s autem i mozkem nastavenými na “eko” si dovedu celkem dobře představit, že deklarovaný dojezd lze, pokud tedy opravdu chcete, dosáhnout i s celkem podstatnou rezervou. Tohle konkrétní autíčko je navíc vybavené tepelným čerpadlem, což by údajně mělo zlepšit o něco málo zimní spotřebu a tím alespoň trochu odmazat rozdíl mezi letním a zimním dojezdem.

Ostatně to celé platí i o autech se spalovacím motorem. Samozřejmě. Rozdíl je jen v tom, že 10 litrů elektřiny vám od benzínky k autu v případě průšvihu nikdo nedoveze.

Když si ale uvědomíme, že Peugeot 208e byl navržen především pro městský a příměstský provoz, dává mi i dojezd třeba jen okolo 200 km celkem smysl. Pokud bych bydlel řekněme v Berouně, dojížděl denně za prací do hlavního města a nadto měl možnost v zaměstnání připojit auto k nabíječce, případně měl doma v rodinném sídle nainstalovaný wallbox, dovedu si představit, že by už dnes mohl být elektromobil podobného typu reálně jednou z variant, kterou bych při koupi auta zvažoval. Teoreticky. Trochu potíž je v současnosti s ekonomickou stránkou věci. Nikdo neví, jak bude situace byť za rok vypadat s cenami elektřiny, s cenami elektřiny speciálně pro elektromobily, přímými či nepřímými daněmi spojených s touhle otázkou. Každopádně náklady na servis například by měly být velmi podstatně nižší oproti klasickému vozu už z technického principu. Na druhé misce vah je samosebou cena která u tohohle konkrétního vozu ve výbavě GT a s několika dalšími příplatkovými položkami dosáhla k hodnotě 900 tis. Kč. Což je minimálně o 300tis. víc, než stojí co nejsrovnatelnější verze s podobně výkonným benzínovým motorem. 

Líbilo se mi to, nebo ne?

Jo. Líbilo. Věřím, že vývoj, pokud bude pokračovat stejně intenzivně, byť asi u mnoha automobilek poněkud nedobrovolně, přinese nakonec i cosi dobrého. V tom smyslu, že budeme mít šanci se svobodně rozhodnout. Věřím, že k elektromobilům by vývoj dospěl i přirozenou cestou. O něco později, o něco pomaleji. Bez politiky, propagandy, bohužel často i vyložených hlupců militantního založení, kteří staví automobilový pokrok do roviny absolutismu a demagogie. 

Pro mě osobně má řízení elektrických aut, pokud jsou dobře vymyšlená a vyrobená, v sobě jistou zábavnost. Jen jiného druhu. Obdivuju technologický pokrok, který pro mne v dobách mých školních let byl naprostým sci-fi a který si teď mám možnost užívat ve skutečnosti. Nevyměnil bych ten pocit za radost z řízení pořádného, lehce životní prostředí devastujícího sporťáčku. Ale pokud můžu mít obojí, užívám si to. A přál bych si, abychom tuhle možnost měli všichni i v budoucnu.

VW Golf Variant Life 1.5 TSI 6G (2021)

Když v březnu 1974 opustil brány továrny ve Wolfsburgu první Golf, asi málokdo tušil, že se právě začal psát příběh vozu, který se na dlouhé desítky let stane etlonem své kategorie. A to i přes to, nebo právě proto, že Golf se měl stát nástupcem legendárního Brouka, který se v téměř nezměněné podobě udržel ve výrobě od roku 1938.

Je ovšem jasné, že ve Volkswagenu se pokusili udělat všechno pro to, aby se právě Golf stal další legendou. No a vzhledem k tomu, že počet prodaných Golfů překročil číslo 35 milionů a stále roste, dá se myslím říct, že se jim to celkem podařilo. 

Mně se dostal do rukou zástupce téhle legendy ve své zatím poslední 8. generaci, vyráběné od roku 2019, v prodloužené verzi Variant. Přes manuální 6 stupňovou převodovku ho pohání  koncernový motor 1.5 TSI, o kterém jsem podrobněji psal v článku o VW Tiguan, zde ovšem naladěný na skromnějších 96 kW. 

Design, aneb ukřižujte svatokrádežníky

Je zajímavé, s jak železnou pravidelností se pokaždé, když se objeví jakýkoli nový model libovolné automobilky, spolehlivě vzedme vlnu nenávisti vůči designerům, kteří to krásné auto které tu bylo doposud zničili, zneuctili, pokazili, odepsali a všemožně zkazili. Své o tom vědí lidé u BMW, ale, byť možná v menší míře, se tenhle fenomén spolehlivě propisuje naskrz snad všemi výrobci automobilů. Možná jedinou výjimku z tohohle pravidla tvoří v poslední době Kabaňův Superb II, ale na rovinu, jednak tohle se mu fakt povedlo a také měl krásnou výchozí pozici. Protože, ruku na srdce, cokoliv, co by vystřídalo podařený facelift první generace, muselo být přijato s vděčností.

Z mého pohledu je poslední generace Golfu nádherným příkladem toho, jak má vypadat evoluce. Zejména u modelu s tak ohromnou historií, kde samozřejmě chcete, aby stále a na první pohled bylo vidět, že se jedná o Golf. Zároveň ale musí být jasné, že jde o naprosto současný, moderní vůz. A to je pro mnoho lidí, mne nevyjímaje, ten problém. Ono ať už chceme nebo ne, dnešní doba se odklání od dynamického, možná až trochu agresivního pojetí designu. Auta mají být šetrná, korektní, udržitelná, přátelská. Mají šetřit planetu a sázet stromky. Ale to se zase dostávám někam, kam nechci.

Každopádně: Předek nového Golfu, tedy ta nejkontroverznější část designu 8. generace, není a asi nebude zrovna můj šálek kávy. Připadá mi poněkud bezpohlavní. Nicméně naprosto chápu proč tomu tak je a jsem ochoten to tomuhle autu odpustit. Kromě jiného i proto, že zbytek prostě je pořád Golf. Tohle se povedlo. Navíc z mého pohledu jedna z nejhezčích generací, mezi prodlouženými verzemi Variant možná vůbec nejpodařenější za celou dlouhou dobu své dlouhé existence. 

Interiér: Volkswagen

Pokud jste řídili některý z aktuálně nabízených VW ideálně z party nižší střední třídy, samozřejmě vše na platformě MQB, pak opravdu není moc o čem mluvit. Interiéry současných Volkswagenů v této třídě se prakticky odlišují jen díky různým výbavovým stupňům a prvkům příplatkové výbavy. Jestli sedíte v Golfu, Tiguanu, Caddy nebo jiném příbuzném modelu poznáte prakticky jen díky mírně odlišným pozicím, které jsou dané typem karoserie. 

“Architektura” přístrojové desky je tvořena dvěma displeji, navzájem propojenými zasazením do jednoho spojeného rámečku, tvořícího hlavní část přístrojové desky. I když tohle řešení za mne není tím nejelegantnějším, jaké lze v současných autech vidět, je mi sympatické že pravý displej spolu s odpovídající částí celé palubní desky je mírně natočen směrem k řidiči, což vytváří pocit jakéhosi kokpitu a pro mne je signálem, že interiér je primárně navržen právě pro řidiče. Což je správné a tak to má být. Nedokážu posoudit, má-li to z hlediska snadnosti ovládání vůbec nějaký význam, ale za mne bod k dobru za dobrý pocit. Grafika a software už byli mnohokrát na mnoha místech popsány a zkritizovány. Za mne grafika jako taková je v pořádku, software a ergonomie ovládání jsou na tom o něco hůř. 

Přestože jsem v posledních měsících měl možnost v koncernových vozech s tímto systémem najezdit pár tisíc kilometrů, stále se nemohu zbavit dojmu, že ovládání by mohlo být intuitivnější a přístup k některým nastavením logičtější. Ne že by to bylo vyloženě špatné, to jistě ne. Jen cítíte, že tu a tam by stálo za to provést nějakou tu změnu. Naštěstí je zrovna tohle věc, která je patrně soustavně předmětem vývoje a vzhledem k tomu, že současné automobily umožňují nejen provádět aktualizace, ale většinu z nich dokonce na dálku, takže obvykle kvůli nim ani nemusíte navštívit servis, je celkem dobrá šance, že tyhle drobnosti se časem vyřeší bez potíží. Jediné dvě věci mne ale na tomhle systému opravdu štvou. 

Tou první je to jistá drobná prodleva, která by se dala odpustit při klasické manipulaci s dotykovým displejem, ale bohužel se týká i například ovládání výhřevu sedaček, které se provádí dvojicí malých ikonek v levém dolním rohu displeje. Nastavit žádanou hodnotu alespoň pro mne vyžaduje značné soustředění, protože funguje tak, že prvním dotykem aktivujete nejvyšší ohřev a každým dalším intenzitu snížíte až do vypnutí. Uznávám, že postupným cvičením do toho pronikám, ale situace kdy chci nastavit nejnižší hodnotu ohřevu, takže 3x rychle za sebou ťuknu do virtuálního tlačítka, načež nastane zmíněná prodleva (krátká, uznávám, ale je tam), a já v dojmu, že se nic neděje protože jsem nejspíš netrefil správně ťuknu znovu. Načež v zápětí s oním drobným zpožděním proběhne přesně dle pokynů aktivace, takže ohřev se nastaví na 3 – 2 -1 stupeň a vzápětí se díky 4 ťuknutí opět vypne. Taková blbost a co to člověku přinese zábavy. 

Druhá a horší věc souvisí s lištou pod displejem, pomocí které nastavujete hlasitost médií a intenzitu topení. Zpočátku mi tahle lišta šla na nervy jako celek, ale uznávám, že za celkem krátkou dobu jsem se s ní naučil zacházet tak obstojně, že dělá to co chci a navíc si už při manipulaci s ní ani nenastavuji nahodile údaje na displeji nad ní a naopak, což se mi zpočátku nezřídka stávalo. Přetrvávající problém, který softwarový upgrade asi bohužel nevyřeší je ten, že tahle lišta není, narozdíl například od prostoru pro nohy spolujezdce, podsvětlená, takže manipulace s ní je v noci naprosto nahodilá a často přináší překvapivé výsledky.

Zbytek ovládacích prvků je v dnešní době řekl bych standardní. Elektrická ruční brzda s možností automatické aktivace. Při zastavení funguje tak jak má, při rozjíždění se automaticky vypíná ve správném okamžiku. Takže například při popojíždění v kolonách je bez potíží použitelná, aniž byste měli při každém rozjetí pocit, že čemusi vzadu ubližuje, což bohužel ani v dnešní době není všude tak úplný standard. Ovládání světel a výhřevu oken je řešeno opět unifikovaným dotykovým panelem v levé části palubní desky. Za mne to sice není z hlediska uživatele nijak lepší řešení než osvědčený archaický knoflík, ale na druhou stranu, automatika světel funguje spolehlivě, takže s výjimkou nějakých nestandardních situací tenhle panel příliš používat nemusíte. A vlastně ani tlačítko pro vyhřívání. 

To souvisí s takovou legráckou, kterou osobně považuji za naprosto zbytnou, ale nehaním ji, protože mne přinejmenším pobavila. Ovládání klimatizace auta, které samozřejmě provádíte na displeji, ale prozíravě je to jedna z funkcí, ke kterým se snadno dostanete rovnou pomocí tří, jak jinak než dotykových, tlačítek, umístěných na samostatném panýlku kousek pod displejem, mezi středovými výdechy klimatizace. Kromě zmíněného vyvolaní klimatizačních kouzel tak můžete vstoupit do nastavení jízdních asistentů a parkovacích asistentů a nakonec, světe div se, pomocí výrazného a téměř konvenčního spínače aktivovat výstražné blinkry. Ona legrácka o které jsem se zmínil je totiž jedna ze tří karet, kterými, zde naprosto intuitivně, ovládáte kvalitu ovzduší ve voze. Jmenuje se tuším smart clima a nenabízí vám volby kudy a jak moc chcete, aby na vás auto foukalo nebo naopak nefoukalo. Zato si můžete zvolit z nabídek jako: “ČERSTVÝ VZDUCH” “ZAHŘÁT NOHY” “ZAHŘÁT RUCE” “OCHLADIT NOHY” nebo “ODMLŽIT OKNA”, což je přesně ta pravá volba pro případ, že byste cítili potřebu použít právě onen nepraktický dotykový ovladač vyhřívání skla.

No dobře, já vím, že v autech vybavených klimatizací byl odjakživa knoflík, jehož zmáčknutím jste způsobili přesně to samé, zapnul se výhřev oken a zrcátek a nasměroval se na ně proud vzduchu, aniž byste k tomu potřebovali smart funkce. Ale bavíme se tu o digitální době, nerýpeme a radujeme se z maličkostí, OK?

Je Golf “řidičské” auto? Je.

Spousta lidí s tímhle tvrzením nebude souhlasit. Nebude souhlasit v mnoha škálách a podobách nesouhlasu, od pochybovačně zdviženého levého obočí, přes různá doporučení ohledně budoucího místa pobytu, doplnění vzdělání, případně zvážení příslušné medikace, až po čisté spekulace týkající se původu, případně druhového zařazení kohokoli, kdo se něco podobného odváží tvrdit. A svým způsobem, tedy zejména ve svých očích, budou v právu. Každý přece ví, že auto pro řidiče se jmenuje BRZ, MX5, Type R, nebo třeba Ferrari cokoli. Jen ne Volkswagen. Koncernová skládačka. Bez emocí, bez duše, bez radosti. Taky vlastně pravda. Jenže. Ne každý je Brian O´Conner nebo Paul Walker, budiž mu země lehká. A ne každý touží po GT-R. A pokud ano, budiž. Ale to přece nejsou lidé, pro které by byl Golf určený.  Je to jiný vesmír, jiná liga, jiný příběh. 

Pro mne byl Golf příjemným překvapením. Nezastírám, že v hloubi duše mám raději “nízká” auta, než v současné době módní zvýšené stavby typu SUV, Crossover nebo jak už dnes automobilky svoje auta v tomhle segmentu titulují. Přesto, že si uvědomuji výhody, která tahle nazvedaná auta mohou přinést. Takže Golf měl u mne tak trochu protekci. Netvrdím, že by mi z řízení tohohle kombíku vstávaly chlupy na zádech, nebo se dostavovaly jakékoli jiné fyzické projevy radosti, euforie či vzrušení. Ale i přes to, že výkon ani jízdní vlastnosti tohohle auta nejsou nic, co by vás jakkoli vytrhlo z letargie, prostě mne bavilo. Bezproblémová pozice za volantem.  Dobrý výhled, včetně toho, že máte naprostou jistotu kde přesně na silnici jste a kde máte kola. I přes naprosto necitlivý, v dolní části  zploštělý volant, jenž mne pokaždé, když jsem se rukou při zatáčení dostal na to placaté místo nutil odevzdaně zakoulet očima je až podezřelá shoda mezi tím, kam byste chtěli jet a kam auto skutečně jede

. Příjemně nastavený podvozek, který byste rozhodně neoznačili jako tvrdý, ale který s překvapivou jistotou dokáže reagovat i na různé záludnosti, které mu české silnice dokážou přichystat a auto díky němu nemá v podstatě žádnou tendenci odskakovat stranou ani v rychleji projeté hrbolaté zatáčce. Měl jsem přesně ten pocit, že tohle auto je mnohem rychlejší, než motor, který jsem měl k dispozici. A to, spolu s odstupňováním manuálního šestikvaltu, kterému bych osobně vytkl jen drobnou, spíš pocitovou, nepřesnost drah (což mne trochu překvapilo, protože právě tohle spousta lidí naopak chválí), mne vede k tvrzení, že nový Golf je auto pro řidiče. Ne pro ty řidiče, kteří se chtějí bavit v Type-R. Pro řidiče rodinného kombíku, kteří si dovedou užít jízdu s manželkou a dětmi na víkend. Kterým dokáže udělat radost projetí zatáčky přesně tak jak by se projíždět měla. 

VW ID.3 Business 150 kW (2020)

Součástí reklamní kampaně Volkswagenu na model ID.3 jsou zmínky, náznaky a tvrzení směřující k jedinému souhrnnému sdělení. Dali jsme světu Brouka, Golf a ID.3. Jsme ti, kdo vytvářejí legendy. A tohle bude ta nejnovější z nich. Představujeme jako první na světě skutečný elektromobil pro masové použití. My jsme ti, kdo píší historii. 

Názor na podobná prohlášení naštěstí není předmětem tohoto článku. Naštěstí proto, že pro jeho vyjádření by bylo zapotřebí použít několika hovorových výrazů, které dle mého názoru nebyly stvořeny pro psanou formu. A také proto, že jsem skálopevně rozhodnut snažit se být v pohledu na elektromobilitu tak objektivní, jak jen dokážu. 

Každopádně možnost na týden si reálně vyzkoušet, jak vypadá v aktuální situaci život s elektromobilem mne nadchla. Marná sláva, velká část dosažitelných informací o těchto automobilech jsou často jen mnohokrát reprodukovaná tvrzení deformovaná tím či oním směrem, podle toho, zda je interpret informace fanouškem či odpůrcem elektromobility. A mé vlastní dosavadní zážitky s elektrickým Peugeotem a Škodovkou byly daleko spíše jen letmým seznámením, než plnohodnotnou zkušeností. 

První pohled a prostor

V prvním okamžiku, když jsem bílý automobil uviděl stát na parkovišti, nijak zvlášť mne jeho design nenadchl. Auto mi zvlášť při pohledu zepředu připadalo podivně bachraté, tak nějak nehotové, jakoby vytažené z výrobní linky těsně před tím, než na něj, jako třešničku na dort, přimontují nějaké ty ozdůbky a mřížky, kterými designér s přimhouřenýma očima a v tvůrčí kreativní extázi geniálně vytváří korunu své práce. Ale co, na design to nejezdí, říkám si a nastupuji.

Což je tedy, vzhledem k mým proporcím, u spousty aut, notabene u těch menších značně komplikovaná operace, kterou prosté slovní spojení “nastoupit do auta” zdaleka nevystihuje. U tohohle auta ovšem problém nenastal. Čím to? Odpověď je vcelku dost jednoduchá, jakmile se na auto podíváte z boku. Ona totiž svými rozměry nijak veliká karoserie (4,26 m dlouhá a 1,81 m široká) je posazená na podvozkové platformě MEB tak, že kola jsou nacpaná tak moc do rohů, jak se jen dalo. Podobný trik použil například kdysi Renault u maličkého prvního Twinga. Kromě mnoha dalších. A když si navíc uvědomíme, že rozvor ID3 je téměř o 20 centimetrů delší než u Octavie a prahy karoserie jsou svou výškou spíše jen naznačené, je po záhadě. Vůbec je vidět, že si konstruktéři dost vyhráli s tím, aby z obestavěného prostoru karoserie vytěžili maximum pro cestující. Takže i na zadních sedadlech se lidé mohou cítit z hlediska prostoru (včetně toho nad hlavou – výška auta je 155 cm) komfortně. Tedy pokud tam sedí dva. Ve třech je to jako ve většině ostatních aut – použitelné. V nouzi. A to i přes to, že podlaha vzadu, díky absenci středového tunelu, nabízí ploché a prostorné místo pro nohy.

Kde je to s prostorem slabší je logicky kufr. Logicky proto, že ID3 má poháněnou zadní nápravu. A elektromotor je tedy uložen pod podlahou zavazadlového prostoru. Ne že by to s tím kufrem tedy bylo nějak strašné, jeho udávaný objem je 385 litrů prostor je bez jakýchkoli zásadních nepravidelností. Takže na 14 denní dovolenou v Chorvatsku pod stanem to sice asi není, ale pro většinu životních situací do kterých s tímhle autem půjdete je myslím naprosto vyhovující. Podlaha kufru se dá nadzdvihnout a přestože pod ní vidíte z velké části jen zakrytý prostor motoru, najde se tam nevelké místo, do kterého lze při troše pečlivosti nacpat kabely, které s sebou vozíte pro případ, že byste snad chtěli auto nabít. Nevím tedy, jestli je to na ně myšlené, ale vejdou se.

Pro úplnost dodám, že pod přední kapotou, kde mají některé elektrické vozy další i když obvykle nijak velký prostor pro uložení… něčeho má ID3 jen jakýsi servisní sektor, jehož většinu zabírá tělo topení a klimatizace a nádržky na provozní kapaliny, plus všemožné drátky, hadičky a krabičky.

Interiér

První pohled po interiéru vozu, respektive pracovišti řidiče je podobný jako první dojem při pohledu na auto zvenku. Myslím, že by se dalo při tomhle prvním kontaktu použít slovo nefotogenický, což ale nutně nemusí být špatně. Tedy z mého pohledu. Mám totiž hrozně nerad opačný postup, kdy věci, například automobilové interiéry, vypadají na obrázcích nesmírně luxusně, ale jaksi se při realizování tohohle záměru často z estetických, ekonomických či bůhvíjakých důvodů upozaďuje myšlenka, že v autě bude někdo sedět a řídit ho (a ne, nemyslím tím konkrétně některé Peugeoty).

Takže tohle u ID3 opravdu nehrozí. Po nastoupení do vozu vám pohled přitáhnou dva oddělené displeje. Ten větší napravo je již dostatečně známou a často chválenou, pro potřeby elektromobilu upravenou poslední verzí VW infotainmentu. Podle mého to není aktuálně to nejlepší, co automobilový průmysl v téhle oblasti nabízí, ale na druhou stranu myslím, že je občas kritizován až přespříliš. Ano, není nejrychlejší ani nejintuitivnější, ale věřím, že to je otázka času a dají to dohromady. Asi jedinou vecí, která mi u tohohle systému jde fakt na nervy, je slidovací lišta pod ním, která slouží k rychlému ovládání kimatizace a hlasitosti. Celkem pravidelně se jí nechtíc dotýkám, když za jízdy něco nastavuji na displeji těsně nad ní a ono takové nečekané volume doprava s člověkem dokáže pěkně cuknout. Nemluvě o tom, že alespoň u levnějších výbav v noci není podsvětlená, což také přesnosti ovládání za tmy nepřidá.

Druhý displej se nachází v místech, kde běžně čekáte přístrojový štít, tedy za volantem. Na první pohled je to taková laciná hračka nalepená za volant, s velmi jednoduchým zobrazením pár údajů. Ukazuje samozřejmě aktuální rychlost, prozradí vám jaký režim “převodovky” máte zvolený, stav baterie, respektivě dojezd v kilometrech a pár dalších drobností.Nic nad čím byste pozvedli obočí. na pravé straně je kaplička displeje protažená do jakési záležitosti, která plní funkci voliče imaginární převodovky.

Nalevo od volantu pak najdete dotykové ovládání světel, což je stejně jako infotainment VW klasika. Dál nějaké ty dotykové ovládací plošky na volantu, páčka blinkrů a na podlaze dva pedály. U těch bych se krátce zastavil. Jsou krásné, kovové, na správném místě a ve správné velikosti, navíc doplněné protiskluzovými gumovými plochami ve tvaru trojúhelníčku na akcelerátoru a dvou svislých čárek na brzdě. Prostě PLAY a PAUSE. Fakt mne to pobavilo! Nemůžu se zbavit dojmu, že tohle někdo do auta propašoval naprosto mimo firemní direktivy. Taková blbost, ale mne fakt potěšila.

Zbytek interiéru je tvořen trochu podivně působícími plasty všude okolo, odkládací přihrádkou mezi sedadly, v tomto případě obsahující možnost bezdrátového nabíjení telefonu, alespoň pro mne značně nepohodlná sedadla s naprosto neuvěřitelným řešením loketních opěrek, které svým tvarem a umístěním pro někoho mé postavy naprosto vylučovaly možnost je jakkoli použít.

Jízda a nabíjení. Je to vážně průšvih?

Kdybych měl tohle auto na vyzkoušení řekněme na hodinku po Praze, asi bych napsal, že prostě jezdí tak, jak se od elektromobilu očekává – hladce, poměrně tiše a celkem svižně, čímž bych to celé uzavřel a šmitec. Stojí to za prd, velebnosti. Jenomže tentokrát nejde o první dojem. Jde o to, vyzkoušet si týden žít jako elektromobilista.Přiznám se, že jsem auto v den kdy jsem ho vyzvedl odvezl přes Prahu domů, zaparkoval a místo dalšího seznamování si raději pustil první díl Rychle a zběsile, s tím, že na ID3 bude další dny i tak času víc než by bylo zdrávo.

Jak se tak říká, že ráno je moudřejší večera, tak na mne to platí. Takže ráno, podporován skutečností, že počasí vypadalo na krásný slunečný podzimní den jsem si udělal krátkou teoretickou přípravu, která obsahovala prohlídku dvou čipových známek zapůjčených s autem, něco pátrání na internetu, abych získal představu jak a kde vůbec tohle auto natankovat a zjištění, že nabíjecích stanic je po republice podstatně víc, než jsem jako elektromobilní panic tušil jsem se tedy vydal do terénu.

Jakožto člověk, trpící chorobnou náklonností k manuálům jsem věnoval něco času studiu elektronického návodu ve volkswagenním infotainmentu a dostatečně poučen jsem vyrazil tunely směrem na D4. 

A jako obvykle jsem si postupně s přibývajícími kilometry pomalu začínal uvědomovat, že první dojem může být značně zkreslený. I u aut. Na dálnici to ještě jakž takž šlo. Průměrná spotřeba, zobrazovaná na displeji se při dálniční rychlosti utěšeně zvyšovala, dojezd šel dolů. Auto ne že by tedy nejelo, ale při rychlostech nad 100 km za hodinu už jeho chuť zrychlovat značně polevovala. Což se trochu zlepšilo při přepnutí režimu na “sport”, ale pak zase při vyšších rychlostech už bylo řízení v tomhle nastavení citlivé natolik, že auto působilo při rovné jízdě tak trochu nervozně. Neviděl jsem se, ale myslím, že když jsem po nějakých 40 kilometrech dálnici opouštěl, měl jsem skoro jistě na obličeji přilepený mírně samolibý výraz typu “vždyť jsem to říkal”. S jistou blahoskloností jsem si připoměl svoje předsevzetí býti objektivním a pokračoval dál po silnici první třídy. 

No a myslím, že to byla chvíle, kdy mi přiblblý úsměv začal pomalu tuhnout a vystřídalo ho překvapení. To je tak. Ačkoli při různých příležitostech stále dokola tvrdím, že dnes už vyloženě špatná auta nikdo nevyrábí, jen si je lidé špatně vybírají, udělal jsem tady úplně stejnou chybu. Tohle přece nikdy neměl být dálniční křižník, GTčko postavené proto, aby polykalo kilometry napříč Evropu…dobře, napříč republikou. Je to auto určené do města, na nějaké občasné dojíždění někam středně daleko, primárně asi na pár desítek kilometrů denně. A tak se s ním má taky zacházet. 

Takže jsem zastavil u benzínové pumpy, za  kterou jsem zahlédl povědomý stojan. Dokonce měl i správné barvy, které jsem si ráno nastudoval na internetu. Udělat si pauzu a srovnat myšlenky. S trochou nervozity jsem si prohlédl kabely a displej – nakonec, bylo to poprvé – a pustil se do nabíjení. Tohle fakt nebylo složité. Prostě vytáhnout ze stojanu kabel s koncovkou v podstatě stejně jako u klasického tankování, strčit ho do zásuvky na autě – žádné zaříkání, odjišťování, lomcování a k označenému místu na stojanu přiložit čip. Hotovo. Auto tiše cvaklo jak se zamkl kabel v zásuvce, stojan zacvakal a po chvilce “přípravy” se na jeho displeji objevilo, že nabíjení je zahájeno. Baterka na displeji v autě hlásila, že je zhruba na 30 procentech kapacity. Zamkl jsem tedy auto a šel si dát kafe. 

Když jsem se po nějaké čtvrt hodině vrátil, zažil jsem první překvapení. Po samostudiu vím, že se auto dokáže nabíjet maximálním výkonem 100 kW. Ovšem nabíječka u které jsem zastavil, stejně jako zřejmě většina ostatních alespoň v ČR má tuhle hodnotu poloviční. Takže mne dost překvapilo, že ukazatel stavu za tu krátkou dobu poskočil o dost výrazný kus nahoru. 

Jak je to tedy s tou spotřebou?

Protože teď by se asi hodilo být trochu konkrétní a já jsem si nezaznamenával dílčí výsledky  o spotřebě a nabíjení, mohu na tomto místě posloužit pouze čísly, která mi vyšla po nějakých 1500 km, které jsem s ID3 najezdil. Tenhle konkrétní kus byl vybaven momentálně nejvýkonnějším motorem v nabídce o výkonu 150 kW a střední baterií s kapacitou 58 kWh. Průměrná spotřeba za celou dobu mi vyšla něco přes 18 kWh na 100 km. S dojezdem to bylo velmi různé podle stylu jízdy a samozřejmě taky podle typu silnic po kterých jsem jezdil. Navíc se ukázalo, že provoz elektromobilu chce trochu změnit nastavení uvažování v tom smyslu, že není rozumné nabíjet jako u spalovacího motoru když dochází energie, ale v podstatě vždycky, když to jde. Třeba i pár minut, než si dojdete na wc stojí za to. Což znamená trochu plánování, které samozřejmě odpadne v případě, že stejnou trasu jezdíte opakovaně a už víte, kde mají nabíjecí stojany. Což jsou typicky benzínky, supermarkety a obchodní centra obecně, některá dealerství aut…a asi toho bude víc, po pravdě dál jsem tuhle problematiku nezkoumal.Každopádně se zdá, že asi jedním z nejrozšířenějších provozovatelů čerpacích stanic po republice je ČEZ, v Praze a okolí pro změnu PRE, které mají na svých webech poměrně podrobné mapy, kde jejich nabíječky najdete.

Tyhle dva čipy jsem měl k dispozici a naprosto s nimi vystačil. Samozřejmě s nimi asi sotva nabijete například na superrychlých nabíječkách Tesly a nejspíš mnoha jiných, ale myslím, že tohle si elektromobilista vyřeší tak nějak podle svého bydliště a tras.Nicméně abych se vrátil k tomu dojezdu, myslím že v těch nejhorších podmínkách (dálnice, režim sport, pedály používané v duchu piktogramů, tedy jen v polohách úplně vypnuto/úplně naplno) by se pohybovala nekde okolo 150 km. Naopak v režimu eko, kdy jsem si užíval tichou, klidnou a plavnou jízdu s maximálním využíváním rekuperace to vypadalo na nějakých 380 – 390 km. Jsou to takové odhady podle údajů systému, protože zkoušet kam až auto dojede než se definitivně zastaví jsem si fakt nedovolil. 

Co se týká času nabíjení, je to asi tak, že automobilka pro co nejlepší zacházení s baterií doporučuje nabíjet v rozmezí 20 – 80 % kapacity. Ono to dává logiku i z hlediska využití efektivity vašeho času, protože rychlost nabíjení se postupně snižuje s tím, čím víc je baterka nabitá a od 90% nahoru už to fakt leze jako šnek.Takže v případě, kdy jsem jel nějakou delší trasu a nabíjel jsem baterku najednou z nějakých 10 do cca 95% mi to zabralo nějakou hodinku dvacet. Ale jak jsem psal, tohle bylo spíše výjimečné a pro pokusné účely, obecně jsem se snažil postavit ke stojanu při každé vhodné příležitosti.

A jak to tedy jezdí? Doopravdy!

No jak. Výkon přes 200 koní v podstatě hned, těžiště o hodně níž než normální auta, kola úplně v rozích karoserie a náhon na zadní kola. Na druhou stranu pravda pohotovostní hmotnost přes 1700 kg. Jasně že to jezdí dobře! Dá se s tím jezdit i dost rychle i když to vím jen díky tomu, že jsem jezdil po silnicích které znám a sledoval tachometr. Ono to totiž jede fakt tiše a navíc to má tak naladěné asistenční systémy, (které samozřejmě naprosto nejdou vypnout a nejspíš ani v režimu sport nebudou nijak omezeny) že si moc nedokážu představit, co by člověk musel dělat za zrůdnosti, aby to v zatáčce jakkoli utrhl. Někde jsem četl, že to má tenké pneumatiky a kdesi cosi. No tohle mělo rozměr 215/50 R19. Samozřejmě že to nejsou žádné salámy. Ale tenké podle mne taky rozhodně nejsou. Horší je, že se ukázalo, že pro elektromobily se vyrábějí speciální pneumatiky určené jen pro ně. A mám podezření, že vzhledem k tomu, že tahle auta jsou obecně těžká a poskytují okamžitý krouťák budou mít nejspíš hodně zpevněné bočnice. Něco jako oblíbené runflaty. A to se samosebou projeví na komfortu jízdy. A to celé je jen moje úvaha, možná že je to s těmi gumami pro tahle auta docela jinak:)) 

Nestudoval jsem tuhle problematiku, protože, po pravdě řečeno, na tom nezáleží. Když totiž zapomenete na závodní ambice a začnete používat ID3 správně, budete velmi překvapeni. Pocit z jízdy ve městě a na silnicích mimo dálnici, v režimu eko a se zapnutou rekuperací, s lehkou nohou na tlačítku PLAY, pardon, na akcelerátoru je …jak to říct…já si takhle jako dítě představoval dopravu budoucnosti. Sci-fi. Že je elektromotor fakt tichý druh pohonu je asi jasné. A představte si, že odhlučnění auta ať už od kol, nebo od vzduchu obtékajícího karoserii je minimálně o celou jednu třídu lepší, než jste čekali. Podvozek auta v tomhle režimu je – no plavně houpavý rozhodně ne, ale přesně tak nějak akorát nastavený, aby vám dával nějakou tu informaci o silnici pod vámi, ale v 90 případech ze sta neuslyšíte ani neucítíte opravdovou ránu, ani když projedete fakt značnou nerovnost. Proto jsem napsal, že na těch pneumatikách nezáleží. Nejsou problém. Ano, asi by menší kola a pneumatiky s vyššími, měkčími bočnicemi komfort ještě zvýšily, ale po pravdě, necítíte tu potřebu. Nemám rád, když se na auta která to nepotřebují dávají velká kola, kdy za to, abyste vypadali při pohledu zvenčí v autě dobře platíte hororovou jízdou typu žebřiňák. Tady je to jinak. Ta kola autu vážně sluší a daň za to je malá.  A to jsem zapoměl dodat, že postupem času se mi to auto začalo vážně líbit!

Co se týká jízdy samotné, je to fajn. Vážně. Bavilo mne to. Jinak než řídit sporťák. Ale bavilo. Užívat si ten pocit, který Vám auto se spalovacím motorem nedá. Pohon zadních kol má i v režimu eko velký benefit. Vlastně dva. Jednak je řízení (na sci-fi auto) takové čisté, nechci psát komunikativní, to ne, ale prostě je znát, že přední kola mají jen jeden úkol a pohonem se nezabývají. Ta druhá výhoda je v tom, že protože mezi předními koly není nic podstatného, mají větší manévrovací prostor a umožňují u tohohle auta použít o něco větší rejd, než je v kraji zvykem. Není to nic extrémního, ale nějaký ten metr, možná i víc na průměru otáčení u tohohle auta máte k dobru.

Další věcí jsou všemožné jízdní asistenty, které k pocitu z tohohle auta prostě patří. K mé lítosti nebyl ve výbavě HUD, který je asi na poměry VW podle různých ohlasů krokem vpřed. A co mne mrzelo ještě víc, auto nebylo vybaveno nejvyšší možnou variantou asistence, která údajně nechává nahlédnout, pravda klíčovou dírkou, do světa autonomního řízení. Nicméně vše ostatní včetně adaptivního tempomatu fungujícího až do nulové rychlosti (prostě že umí zastavit a po lehkém povelu do pedálu PLAY se zase rozjet) auto má. Což není v roce 2021 až takový unikát. Ovšem tady to opravdu funguje. Navíc velmi plynule, nenásilně, příjemně. Žádné zbrklé manévry a stoupající adrenalin, když čekáte, jestli elektronika tentokrát zabere nebo ne.  A to mi věřte, že to zase až tak běžné není. Spravedlivě tedy musím říct, že dva kiksy za ten týden byly. V obou případech šlo o brzdění za stojícím autem v mírně nestandartní situaci. Jednou auto přede mnou zabrzdilo poměrně dost prudce a nečekaně, po druhé řidič za kterým jsme zastavovali z ničeho nic vyhodil blinkr a začal předjíždět stojící kolonu. Chybu bych v obou případech byl autu nakloněný odpustit. Kdyby ovšem nebylo jasné, že o celé situaci má elektronika dokonalý přehled. Zobrazovala ji totiž na grafice adaptivního tempomatu, ovšem auto místo aby reagovalo, začalo pískat a na displeji se rozblikalo červené “brzděte!!” Do žádné větší akce se alibisticky nepustilo, takže dupnout na pedál brzdy jsem musel sám. A to tak, že rychle. 

Je tedy jasné, že podobné systémy se stále vyvíjejí a doba, kdy nebudou dělat chyby (nebo jen minimálně) a řidič na ně bude moci spoléhat ještě nenastala ani u VW.

Tak co? Shrnutí? Závěr? Je to dobré nebo ne?

Fakt nevím. Auto jako takové dobré bezesporu je. Pokud tedy nechcete sporťák. Nebo náklaďák. Nebo tryskáč. Nebo pohodlné auto, které Vás bude hýčkat v nadprůměrném komfortu. Nepotřebujete-li nic z toho, ale toužíte po dobrém autu téhle velikosti, určenému ke krátkým a středně dlouhým jízdám. A, samozřejmě, pokud z nějakého důvodu chcete právě elektromobil. Tohle auto totiž elektromobil JE. Možná i předběhl svou dobu. A v tom to celé vězí. Vývoj v téhle oblasti se totiž neřídí klasickým pravidly nabídky a poptávky. Automobilky a vlastně my všichni jsme v situaci, ve které neplatí pravidla. To znamená jediné. Mám problém vymyslet, pro koho je tohle auto určené. Samozřejmě – elktromobilní nadšenci, bohatší ekologové, pokud tedy tahle kategorie existuje.. ale dál? ID3 je správně veliká, správně udělaná pro účel, kde elektromobily excelují. Tedy asi budou. Ve městech, v příměstském provozu. Tam bych je chtěl i já. Dává mi to smysl. Jenže tohle auto stojí podle ceníku 1,2 milionu korun. Jasně, lidí, kteří si takové auto za tuhle cenu bez problémů koupí je už dnes možná celkem dost. Spousta věcí, které jsem napsal v první části tohohle článku platí. Interiér je funkční, jednoduchý displej je v pohodě, žádné opičárny, minimalistický design. Proč ne. Jenže stále sedíte v interiéru, který by luxusním nenazval ani větší odvážlivec než jsem já. K tomu si připočtěte sedadla. která nehledě na vizuální stránku fakt nejsou pohodlná. Nejsou pohodlná pro mě – nadmíráka. Nejsou pohodlná ani pro mou ženu, která je v porovnání se mnou co do váhy třetinová a do rozměrů poloviční. Vyloženě nepohodlná se zdála i mému synovi, který je tak nějak průměrné postavy.  Jednoduše, v podobném automobilu by možná i značná část opravdových ekologických nadšenců hledala o něco více.

Jsem zvědavý, jak se příběh tohohle auta bude vyvíjet. Přál bych mu úspěch. Zaslouží si ho lidé, kteří ho vymysleli a postavili a zaslouží si ho v mnoha ohledech i auto samotné. No a my ostatní, my si myslím zasloužíme možnost volby. Zatím ji pořád máme. Zatím. Tak si držme palce.

© 2024 můj (auto)svět

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑