Začátkem roku 2022 proběhla médii zpráva, že český miliardář Radim Passer dosáhl v červnu loňského roku na německé dálnici s vozem francouzsko-italsko-německé značky Bugatti rychlosti 417 km/h. Video z téhle jízdy zveřejnil, včetně patřičné radosti z dosaženého úspěchu na svém kanálu na Youtube. Což byla, jak ukázaly další události, celkem chyba. Video totiž, včetně vlastních, objektivně oslavných nebo objektivně kritických pohledů převzala postupně celá řada českých i německých médií. Možná tedy nejen českých a německých, ale pro naše účely není postoj ctěného čtenářstva řekněme v Burkině Faso k danému problému zvlášť důležitý. Na základě této skutečnosti se celá věc dostala do povědomí podstatně širšího okruhu lidí, než by vzhledem k jejímu obsahu kdo čekal – a začal tanec.

Jet se projet po německé dálnici je v Čechách mezi automobilovými a motocyklovými nadšenci takřka národním sportem. Až do té míry, že dodatek “na německé dálnici” při sdělování informace o dosažené rychlosti auta se stal naprosto korektním i u profesionálů, kteří z titulu své funkce mají o maximální rychlosti automobilu promluvit.  Jak by také ne. Vždyť Německo je široko daleko jediným státem, v němž na některých úsecích dálnice není stanovena maximální povolená rychlost.

Samosebou, že Němci z toho velkou radost nemají. Účelem tohoto opatření totiž skutečně nebylo testování maximální rychlosti, kterou vozidlo dokáže vyvinout. Účelem bylo zajistit si plynulou, svižnou a bezpečnou přepravu na dlouhé vzdálenosti. Oni sami to velmi dobře chápali. A jejich chování na takové dálnici tomu odpovídalo. 

Změna se dostavila až se znovusjednocením Německa a následném otevření evropských hranic. To na německé dálnice přivedlo nové řidiče, kteří velmi rychle pochopili, k čemu se taková věc dá použít.a začaly se objevovat první problémy. 

Ona totiž neomezená rychlost cestování po dálnicích vyžaduje od všech účastníků provozu značnou dávku vzájemného respektu a současně tolerance. Což ovšem nejsou vlastnosti, které by poměrně velké části šoférů (zejména) z východní části Evropy byly právě vrozené. A tak se oblíbené hrátky typu bezohledného kličkování mezi pomaleji jedoucími auty, nepřiměřená (nikoli nepovolená, to je rozdíl) rychlost, nebo naopak vychovávání rychlých řidičů těmi ostatními pomocí pomalé nepřetržité jízdy v levém pruhu, či trestné zabrzdění před jedoucím vozem, jehož řidič se podle názoru trestajícího dopustil něčeho trestuhodného, začaly pomalu usazovat i na dříve příjemných německých autobahnech. 

Logicky to ovšem vedlo k tomu, že se postupně stále silněji začaly ozývat hlasy, žádající zrušení neomezené rychlosti. V takové situaci se tedy Radim Passer rozhodl pokusit se se svým Chironem, což je bez debaty jedno z nejrychlejších aut na světě, dosáhnout maximální rychlosti, které je takové auto za daných podmínek schopno. Ostatně, nebylo to poprvé. Na Youtube lze najít jeho dřívější pokusy o totéž i s dalšími tuším 4 rychlými vozy. Dlužno říci, že v minulosti s podobnými věcmi nikdy nikdo neměl větší problém, ačkoli lidí s obdobným koníčkem, produkujících videa stejného ražení lze na internetu najít nejspíš stovky. 

Bohužel, v současné době, kdy můžeme v reálném čase sledovat počátek pokusu o démonizaci spalovacích motorů u automobilů obecně, nebylo zveřejnění podobného videa, řekněme si to upřímně, dobrým nápadem. Nic na tom nemění skutečnost, že videozáznam dokazuje pečlivý výběr takového místa i času s minimálním provozem, aby jízda byla tak bezpečná, jak jen to je možné. Dříve přehlížená menšina tvůrců univerzálního dobra  pro všechny za každou cenu i přes to neomylně identifikovala svou šanci a vyrazila do útoku. Dotyčný škůdce je podle všeho pod tlakem a bdělým dohledem “veřejného mínění” skutečně vyšetřován německými úřady. S nadějí – jak zní oblíbená formulace i české policie – AŽ dvouletého exemplárního trestu. Abychom si ujasnili situaci – nejde o to, že jel rychle. To by bylo podle současné legislativy v pořádku. Důkazem jeho provinění je samotné video. On se na něm totiž RADUJE! Což je důkaz toho, že se raduje z vítězství a tím pádem se účastnil závodu, ve kterém zvítězil. A to je to, co se ani na německé dálnici pochopitelně nesmí. Závodit. Co na tom, že ze záběrů je naprosto jasné, že jakýkoli soupeř okolo něj se naprosto nevyskytoval? Nevadí. Závodil sám – co je na tom divného, že? Přeci se radoval – tedy musel závodit!

I když patrně i při nejhorším vývoji téhle “kauzy” obdrží „provinilec“ pouze peněžitý trest, což nejspíše nebude v jeho případě až tak tragické, držím mu palce. Ne proto, že bych tohohle člověka nějak zvlášt obdivoval nebo miloval. Ale kvůli sobě. Protože pokud by se Němci rozhodli na svých dálnicích omezit rychlost z jakéhokoli důvodu, považoval bych to za naprosto legitimní. Ale použít k tomu podobné argumenty, které by v mém „normálním“ světě snad nikoho ani nenapadly mne děsí. Ono by se totiž mohlo snadno stát, že v případě úspěchu protistrany bude tahle legrácka použita nejenom k podpoře jednání o omezení rychlosti na německých dálnicích, ale i k dalšímu odkrojení ze zmenšujícího se koláče radosti, volnosti…a asi i té svobody. Nejen nás autíčkářů.