Asi jako každý dospělý muž (dámy prominou, ale mám dojem, že v tomto směru se krásnější část naší populace dokáže podívat pravdě do očí mnohem realističtěji), si o sobě myslím, že jsem velmi obstojný řidič. Skromně řečeno. Usuzuji tak podle toho, že řídím již dlouhá léta, stále s radostí a požitkem a automobily a motorky tvořily a tvoří nemalou a důležitou část mého života. Jako bývalý motorkář mám tendenci pohlížet tak trochu svrchu na všechny ostatní řidiče – nemotorkáře už jen proto, že na motocyklu si v zájmu zachování vlastního života zvyknete automaticky přemýšlet i za ostatní účastníky silničního provozu. Jezdím celý život bez nehod. Tedy s výjimkou případů, kdy nehodu způsobil jednoznačně někdo jiný a případů, kdy nikdo jiný sice v okolí nebyl. ale zapůsobila neuvěřitelná shoda nepříznivých okolností v kombinaci s okamžitým, krátkodobým a naprosto ojedinělým projevením dříve mladické nerozvážnosti, později stařecké nerozvážnosti. A v neposlední řadě, to se rozumí, mám nacouváno to, co všichni ostatní, včetně řidičů kamionů, dálkových autobusů a všemožných dalších cestovatelů odježděno. 

A protože člověk rok od roku pociťuje větší a větší nutkání svůj fenomenální um, zkušenosti a nadšení pro věc předávat dalším, odnáší to v tomto směru tu s větší, tu s menší radostí v první řadě mí synové. Takže ve chvíli, kdy jsme s manželkou přemýšleli, čím potěšit jednoho z nich u příležitosti jeho narozenin a já projížděl internet hledaje inspiraci, narazil jsem na stránky firmy, provozující zážitkové jízdy na závodních okruzích. A bylo jasno. 

Jak vybrat edukativní dárek a proč zrovna tenhle

Léta tvrdím, že takový zážitek by měl být povinnou součástí autoškoly minimálně pro budoucí řidiče motocyklů. Kdo se někdy s čímkoli po jakémkoli uzavřeném okruhu povozil mi dá snad za pravdu, že podobná zkušenost je pro řidiče neocenitelná. Vyzkoušíte si v relativně bezpečných podmínkách jak se vozidlo chová, co dokáže, kde jsou jeho limity. Tedy jeho i vaše. Naučíte se jak projíždět zatáčky, jak akcelerovat i brzdit a zažijete ten krásný pocit, kdy cítíte, že jste tu kterou zatáčku projeli čistě a plynule. A v neposlední řadě se královsky pobavíte. Nemyslím si, že by podobná aktivita měla být jen pro autíčkáře, petrolheady a podobné magory, kteří by jinak jezdili po ulicích s kvílejícími gumami v oblacích dýmu a děsili počestné řidiče i ostatní účastníky silničního provozu. Při track days v Mostě jsem zažil, jak po závodním oválu kroužil pán na skútru. O různých velkých cestovních endurech ani nemluvě. A to všechno často mezi lidmi na motorkách upravených právě jen pro jízdu na uzavřené trati. Velkou výhodou těchhle okruhů je totiž to, že většina lidí které tu potkáte ví, proč tam je, chce tam být a chová se tak, aby neznepříjemňovala den  sobě ani ostatním. I když nepopírám, že skútr byl trochu extrém, přes to jsem se ani v tom případě nesetkal s nějakou nevraživostí nebo posměchem ze strany ostatních jezdců. Každý tu totiž ví, že jednou byl sám na okruhu poprvé a sám byl brzdou pro všechny ostatní. Samozřejmě i tady jsou jen lidé, takže blbec se může sem tam najít všude. Ale věřte, že tady jich potkáte daleko méně než při každodenní cestě autem do práce. Zde je ovšem velká výhoda přítomnosti traťových komisařů, kteří pokud se na trati zkusíte chovat jako uvedený blb, bez milosti vás z okruhu vykáží. Nezáleží na tom, jak dobří nebo špatní řidiči jste, jaké máte auto nebo motocykl. Jediné co musíte je chtít si užít řízení, dodržovat pravidla provozu na trati a pokud možno jet tak, abyste rychlejším nebránili si užít zase jejich jízdu. 

Když tedy přišel onen den D – samozřejmě bylo jasné, že jako zástupce dárců budu synovi poskytovat doprovod – vyrazili jsme z Prahy na mostecký autodrom. Firma která tuhle službu provozuje, měla na výběr poměrně zajímavá auta, včetně několika krásných Porsche 911 nebo emkových BMW různých generací, ale já jsem vybral vozidlo, o kterém se aktuálně mluví asi nejvíc ze všech. Toyotu Yaris GR. Jednak proto, že jsem byl přesvědčený, že pro mladého člověka bez zkušeností bude zábavnější slabší a obratnější auto a za druhé o Yarisu GR se většina lidí vyjadřuje jako o téměř zázračně zábavném. Měl jsem možnost řídit Subaru BRZ, tedy auto s velmi podobnou pověstí  na normální silnici a  přestože šlo tehdy jen o pár desítek kilometrů, byl to nádherný zážitek. A přesto jsem upřímně litoval, že tohle auto nemám možnost vyzkoušet na uzavřené dráze. Protože ruku na srdce, sedíte-li v autě, které neznáte, na silnici kterou nemáte naučenou, nemluvě o tom, že s půjčeným vozem rozhodně nechcete prožít ani takový náznak krizové situace, který byste ve vlastním autě možná brali jako přijatelné riziko podnikání, tak se prostě k limitu vozu nepřiblížíte ani na doslech. Tím spíš takového auta, jakým je třeba právě tohle Subaru. A přesně to samé platí i o onom splašeném autíčku z japonského Motomachi.

Jak to chodí na autodromu – neobjektivní, citově zabarveno

Velmi dobře si vzpomínám na zvláštní pocit, který jsem zažil, když jsem na mostecký okruh přijel před mnoha lety poprvé. Odbočíte ze silnice k vrátnici autodromu a jakmile se před Vámi otevře závora, projedete okolo ní a vstoupíte do jiného světa. Tedy ne že by se okolo něco změnilo, čeká Vás necelý kilometr v podstatě normální asfaltky, která Vás dovede na parkoviště vedle boxů. Ale ve chvíli kdy jsem projel poprvé okolo téhle závory, cítil jsem se jako někdo jiný. Jako člen klubu. A tenhle příjemný pocit se nezměnil ani při dalších návštěvách. Mám to tu prostě rád. Možná s tím souvisí i to, alespoň já to tak vnímám, že jakmile jednou jste v areálu, vaše okolí vás bere tak, že sem patříte a že se podle toho budete chovat. V prostředí normálního života jsme obklopeni a řízeni různými nařízeními, příkazy, zákazy všeho možného. Nevstupujte na trávník. Nevstupujte do vozovky. Postupujte dále do vozu. A samozřejmě spoustou uniformovaných či neuniformovaných očí, které jsou připraveny dohlížet a trestat. Ne že by tady neexistovala pravidla. Naopak. Ale všechna jsou v podstatě logická a není potřeba se je učit nazpamět. Tady nikoho nenapadne se jít procházet na dráhu, prostě proto, že zde není umístěná cedule, že se to nesmí. Nad pořádkem tu bdí jen nemnozí zaměstnanci autodromu a maršálové, kteří zajišťují bezproblémový a bezpečný provoz na okruhu. Tihle lidé ovšem nejsou drábové, ale drtivou většinou stejní blázni do motorů jako ti, kdo na okruh přijíždějí. Jsou tu od toho, aby vše fungovalo, takže jejich příkazy jsou respektovány a oni na oplátku dělají vše pro to, abyste si z ježdění odnesli co nejlepší zážitek a navíc se po něm živi a zdrávi vrátili domů. 

Na druhou stranu vám nikdo nebrání se například projít okolo boxů, nakouknout dovnitř. Samozřejmě, že v cizím boxu nemáte co dělat. Ale moje zkušenost je taková, že pokud se chováte slušně, umíte pozdravit a samozřejmě nepřekážíte ostatním, bere Vás tu okolí jako někoho, kdo má prostě rád vůni benzínu stejně jako oni a mnohem spíš, než že Vás vykáží si s vámi jsou ochotni popovídat. Nezáleží tu na tom, čím jste přijeli nebo co máte na sobě. Prostě idylka. Samozřejmě si uvědomuji, že tenhle pohled se může spoustě lidí jevit jako značně idealistický a naivní, ale já se tu takhle cítím a jsem tu rád. 

Zvláštní je, že podobnou atmosféru jsem zažil i kdysi dávno v Brně na závodu mistrovství světa SBK. V té době jsem strašně fandil Rossimu v tehdejší třídě půllitrů GP a Superbike mne nijak zvlášť nezajímaly. Shodou okolností jsem ale od kamaráda dostal vstupenku na tenhle závod, dokonce jakousi fešáckou, která opravňovala ke vstupu na řadu míst, včetně uličky závodních boxů. Takže je jasné že jsem rád jel. Nikdy předtím jsem na podobně velkých závodech světové úrovně nebyl, takže samozřejmě zážitek naprosto ohromující. Tím spíš, že díky kouzelné vstupence jsem měl možnost nahlédnout trochu i do zákulisí, kde parkovali mašiny, které jsem do té doby viděl vlastně jenom v televizi. 

A proč jsem o téhle epizodce z doby. kdy letopočet možná – nejsem si přesně jistý – ještě začínal jedničkou začal psát na tomhle místě? No kvůli drobnosti, která se mi stala, když jsem procházel zazadu okolo boxů a která docela názorně dokresluje to, co jsem psal o chování a atmosféře, která na podobných místech panuje. Mezi kamiony a různými přístřešky tam stál zaparkovaný takový větší skútr. Skoro jako motorka  Z dnešního pohledu nic zajímavého, ale v Čechách tehdy podobná věc moc k vidění ještě nebyla. A vedle ní cosi kutil týpek středního věku, jasný pomocný personál. Bohužel tehdejší velmi, velmi elementární znalost angličtiny mne omezila pouze na konstatování, že motorka good a pán, přestože jevil ochotu se bez potíží pobavit rychle pochopil, že mu nerozumím ani slovo, takže naše konverzace skončila úsměvem a pokrčením ramen. Alespoň jsem tedy požádal okolojdoucí slečnu, jestli by mne nevyfotografovala s tím skútrem na mou tlačítkovou Nokii. Vyfotografovala, včetně onoho z mého tehdejšího pohledu postaršího mechanika.

Když jsem později ukazoval kamarádům fotku toho maxiskůtru, dozvěděl jsem se, že onen přátelský “postarší člen pomocného personálu” byl ve skutečnosti bývalý a jak se za pár let ukázalo i budoucí mistr světa SBK Troy Corser.

Legendy u Vás

Ale zpět na mostecký autodrom. Původně jsem měl v plánu se se synem trochu projít, dát si kávu na terase za boxy s výhledem na dráhu a tak nějak vůbec ho nechat, aby nasál atmosféru. Nicméně čas tlačil, takže jsme rovnou vyrazili k boxu, který měla firma pronajatý. Procházeli jsme okolo nádherných aut, z dráhy se ozývalo řvaní motorů a synkovi zapracovali nervy, takže vyrazil do čela. Bohužel si v nervozitě spletl číslo boxu a skončil u party lidí, kteří v jednom z vedlejších stání připravovali k jízdě KTM X-bow. Po chvilce si omyl uvědomil, takže jsme se krásně sešli před tím správným, označeným stojanem firmy Legendy u vás. 

Uvnitř boxu byl místo auta jen stolek s několika židlemi a pár lidí ve firemních tričkách. Musím se přiznat, že jsem neměl veliká očekávání, co se firmy, která tenhle zážitek nabízela týká. Předpokládal jsem, že stejně jako spousta jiných, nabízejících podobná povyražení se jedná o čistě komerční projekt, založený na jednoduchém modelu, kdy nakoupíte nějaká ta auta, naděláte s nimi parádu a když vás přestanou bavit, přesunete je do firemního portfolia. A pak už stačí jen šikovné PR a peníze se začnou postupně vracet. A samozřejmě jsem se nespletl. Logicky. Ono každé podnikání je primárně za účelem zisku a bylo by hloupé si myslet něco jiného. Jenomže po prvních větách, které jsme si vyměnili se zaměstnanci firmy, začínalo být jasné, že drobný rozdíl oproti spoustě jiných tu asi bude. 

Jednak i přes jednotný firemní dress code nepůsobili oním podivným dojmem, kterým se vyznačuje tolik zaměstnanců zejména korporátního sektoru, nabušených poučkami o tom, jak jednat se zákazníky. Tedy – možná školením prošli, co já vím, ale znáte to – když dva dělají totéž…prostě tohle bylo fajn. A postupně bylo čím dál jasnější, že tady se spojila práce a hobby. Čím dál víc jsem začínal být přesvědčený, že v tomhle podniku pracují lidi, kteří mají auta rádi. 

  • Pózování před jízdou

No a za druhé je tu tahle věc. Existuje spousta firem, které vám půjčí něco opravdu parádního. Něco, s čím se můžete vyfotit a ukazovat pak klukům ve škole, že tohle Ferrari (Lambo, Hellcat nebo cokoli z plakátu) jste řídili. Ale tím to taky končí. Je to zážitek pro Instagram, Youtube, TikTok a podobné. To ano. Ale pro řidiče?  Málokdo si opravdu užije řízení takového auta za 20 minut v běžném provozu, kde navíc samozřejmě platí například dopravní předpisy. A to auto z plakátu je tak 4x silnější než cokoli, co kdy řídil váš táta. Takže tak.

  • A takhle po jízdě… v pozadí dobrotivý instruktor.

Tihle kluci Vás, na rozdíl od těch prvních, nechají auta, která fakt nejsou pomalá, ale přesto máte šanci je uřídit, vyzkoušet na závodním okruhu. Jako jedni z mála, možná dokonce jediní. V podstatě za stejnou cenu, za kterou můžete mít ten výše uvedený sociálněsíťový zážitek. A přestože je jasné, že auto dostane na okruhu naprosto jiné kapky, než když vás ho nechá někdo řídit na silnici. Kapky ve smyslu opotřebení, spotřeby, gum…prostě kapky. Nemluvě o tom, že pronájem okruhu taky stojí nějakou tu zlatku. Takže pro mě byla volba jasná. 

GR

Písmena GR, zkratka oddělení Toyoty, zabívajícího se vývojem sportovních vozů Gazoo Racing, se vrátila do povědomí veřejnosti vlastně až s tímhle autem. Myslím že spousta lidí má tuhle značku dnes spojenou primárně s ekologií, hybridními auty a tak celkově nudou a šedí. Pravda je ale taková, že jedna z největších automobilek světa už dlouhá desetiletí ví, jak vyrobit auto pro zábavu. Její závodní historie sahá do roku 1957. Toyota tehdy vyslala svůj automobil Crown s motorem o objemu 1.6 litru jako japonského zástupce do nesmírně náročného závodu Round Australia Trial. Tehdy sice nevyhrála, ale to, že zástupce japonského automobilového průmyslu, který se v podstatě začal budovat až po 2. světové válce dokázal 10 tisíc mil dlouhý závod po 19 dnech, narozdíl od téměř poloviny startujících, vůbec dokončit, se téměř rovnalo zázraku. A Toyota od té doby už v podstatě nikdy z motorsportu neodešla. Její vozy byly tu více, tu méně úspěšné v nejrůznějších závodních disciplínách od prototypů až po rally, nevyjímaje dokonce ani královskou F1. A mnoho jejích modelů se, ať už ve své závodní, nebo odvozených kultivovanějších silničních verzích, stalo v průběhu historie legendami. 

Je tedy jasné, že Gazoo Racing, věrni tradici, nemohli věc udělat jen tak napůl. A výsledkem jejich práce je něco, co se patrně od normálního Yarisu liší mnohem víc, než jakákoli sportovní verze jiného automobilu od své původní podoby. V podstatě to dopadlo tak, že postavili naprosto jiný vůz, který z komerčních důvodů nadesignovali tak, aby vzdáleně připomínal původní Yaris. Společné díly karoserie v podstatě neexistují, podvozek, ač jeho základ vychází z původní platformy je natolik přepracovaný a doplněný jinými díly, že společné rysy jsou těžko dohledatelné, a vůz se s původním Yarisem značně neshoduje prakticky ve všech měřených rozměrech. 

Takže sečteno a podtrženo, máme tu automobil naprosto od základu postavený a vyvinutý za jediným účelem. Aby s ním byla zábava. A to s důrazem na zábavu právě na uzavřených okruzích. Mohlo to snad dopadnout jinak než dobře? Těžko. A podle všeho to nakonec dopadlo víc než dobře. Navzdory tomu, že automobil pohání velkoryse přeplňovaný, ale přesto tříválcový motor o obsahu 1,6 litru. Oficiální verze je taková, že tříválcová koncepce byla zvolena proto, že je takto možné dosáhnout nižší hmotnosti motoru při zachování objemu a výkonu. Možná ano, ale stejně mám dojem, že alespoň tady tak trochu promluvili i marketéři, aby byl po ruce nějaký argument pro společné jméno Yaris. Ale na tom vlastně nesejde. Protože i motor tohohle auta patří ke špičce v rámci konkurence. A tak, přestože Yaris GR patrně nebude objektivně nejrychlejším současným hot hatchem, zábava, kterou Vám umožní zažít a která se bohužel ani s pomocí současné vyspělé techniky měřit nedá, jej bude nepochybně řadit na naprostou špici. Alespoň vyjádření a výraz mého syna po absolvování několika kol na okruhu s tímhle autem bylo přesně v tomhle smyslu. 

Co to všechno má společného s mým řízením? Umím, nebo neumím? Aneb M3 a peklíčko

Na závěr bych se měl asi vrátit k úplně prvnímu odstavci tohohle článku a vnést do toho trochu světla. Myslím, že podobné pocity nás, byť tajně a v podvědomí, občas zachvátí každého. A tak je dobré čas od času tomu čelit nějakou tou terapií. Jak jsem zmínil, ježdění po uzavřené trati pro mne není tak docela pole neorané, ale jednak od posledního podobného zážitku už nějaká ta zima uběhla a také je potřeba říct, že v mém případě to bylo pokaždé na motorce. Jako zmíněnou vhodnou terapii proti riziku pocitů prezentovaných v úvodu článku lze pak úspěšně použít faktury za opravy více či méně poškozeného motocyklu, případně při potřebě silnější terapie pak účet za motocykl nový.

  • Takhle odjíždíte jen po velmi lehké terapii…

Má aktuální nejnovější terapie pak probíhala trochu jinak. Synek po absolvování domluvených kol s Toyotu pod dohledem dobrotivého spolujezdce a rádce, dodávaného firmou Legendy u Vás na sedadlo smrti půjčených vozů zaparkoval a ve stavu adrenalinovým náporem  poněkud roztřeseném, ale pokud mohu soudit podle jeho výrazu štastném se vysvlékl z Yarisu (ano, syn je proti mně značně útlejší, ale přesto – geny jsou geny, takže v případě tak malého auta je slovo “vystoupit” poměrně nepřesné). A protože následující klient se prozatím neobjevil, pokračovala nenucená konverzace. Společně jsme v krátkosti rozebrali jízdu a zejména z mé strany bylo cítit jistou blahosklonnost nad nováčkem, jehož jsem viděl projíždět z terasy, takže jsem měl ve všem jasno. V přátelské atmosféře se poklidně odvíjející rozhovor posunul až do fáze, kdy mi onen dobrotivý rádce a spolujezdec nováčků nabídl, že mne sveze v té M3, abych taky zkusil, jaké je to na okruhu ve dvoustopém režimu. 

  • …a když to nestačí, tak je zapotřebí větší kalibr

Inu, proč ne, rád vždycky zkusím něco nového, ale v hlavě mi vířila spíše myšlenka ve smyslu: “Co ty víš, co je auto proti motorce, akcelerace okolo 3 vteřin…”a tak všelijak. Naštěstí, NAŠTĚSTÍ jsem nic podobného neřekl nahlas. Emtrojka F80 má výkon nějakých 430 koní. To není málo. Fakt ne. Přesto, když jsme projeli v relativně klidném tempu první část (no po pravdě jsem nevěděl, že je to klidné tempo, myslel jsem, že je to takhle v podstatě všechno) tedy přestože, jak říkám, není to málo, měl jsem pocit, že…no jako dobrý…docela to jede, no. Ehm. A pak ten dobrák přidal.

Naprosto netuším, jak rychle jsme jeli. Fakt nevím. Nějak mne nenapadlo se dívat na tachometr. Copak ta akcelerace sama o sobě by se ještě snést dala, i když to bylo něco hodně jiného, než jsem čekal. Jenže ty zatáčky. První opravdové brzdění mě naplnilo pocitem, že se nejspíš zakousl motor, urazila se obě přední kola a zbytek auta se zachytil za něco hodně nepoddajného. Pásy se mi přitáhly a po zbytek cesty naprosto nebylo pomyšlení na to, je jakýmkoli pohybem znovu uvést do volnějšího modu. Tolik brzdy. A samotné zatáčení bylo zase jiné. Jestliže brzdění bylo nepravděpodobné, chování auta v zatáčce působilo dojmem, jakoby auto mělo ve výbavě dočasný upravovač fyzikálních zákonů. Prostě peklo. Peklo, peklo. Zbytek jízdy už žádnou změnu nepřinesl. Peklo. Ne že bych se snad bál o život, to vůbec ne. Na takové myšlenky fakt nebyl čas.

Každopádně není pochyb o tom, že mám za sebou pro mne jeden z nejlepších zážitků za pár let. Když jsme se vrátili, myslím že jsem z auta ani tak nevystoupil/nesvlékl, jako spíš z něj tak nějak vypadl. Samozřejmě jsem se snažil hrát alespoň lehký zbytek nadhledu dál, ale sebekriticky si musím přiznat, že můj výkon zdaleka nebyl přesvědčivý. Každopádně terapie zafungovala. A to je jediná vada na kráse celého toho odpoledne. Uvědomil jsem si, že takhle já řídit nikdy nebudu. 

Každému, kdo má pocit, že je dobrý, ne li nejlepší řidič v okolí (v Evropě, na světě, ve vesmíru) tuhle terapii mohu jen doporučit. Je skvělá. 

A ještě malá poznámka na závěr Ono se tomuhle přívěsku asi v literatuře nějak říká, ale tohle není literatura, takže je to fuk. 

Ten dobrotivý spolujezdec a rádce se jmenuje Martin Zima. Že je to majitel firmy mi jaksi došlo už v průběhu odpoledne. Ale to není podstatné. Vtip je v tom, že oba dva, tedy můj starší syn i já kromě aut milujeme počítače. Já jako nadšený uživatel, synek šel hlouběji a programováním se živí. A oba máme také rádi počítačové hry. V dobách, kdy budování kapitalismu v našich krajích bylo ještě v plenkách, to tady s počítači a tím méně hrami na ně nebylo slavné. Ale našly se první vlaštovky. Jednou z nich byla i ryze česká adventura Polda, která pro mne tehdy byla naprostou jedničkou a mimochodem dodnes je minimálně jednou z nejúspěšnějších českých her v tomhle žánru. A tuhle hru vydala česká firma, která se jmenovala  – Zima Software. A ne, není to shoda jmen. Svět je malý.