Štítek: hry

Tahle krabička byla pro mne prvním dotekem vysněné budoucnosti. Mohlo mi být nějakých 14 let, když mne spolu s mou mladší sestrou vzal strýc Mirek na týden jarních prázdnin na chalupu v Jeseníkách. Mirek byl fajn chlap, ochotný s námi absolvovat části prázdnin ve sněhu nebo v létě na horách a jezdili jsme k němu moc rádi. Tentokrát o to raději, že dost tajemně sliboval na večer „překvapení“. Vzhledem k tomu, že byl profesí i koníčkem elektrotechnik, ale také bigbíťák, zarytý antikomunista a turista, mohlo jeho překvapení znamenat všelicos. Ale o to víc jsme se těšili. Absolvovali jsme tedy rádi a bez většího odporu denní program, který ponejvíc zahrnoval brodění po kolena ve sněhu podle diktátu turistických značek, osprchovali se vodou z brutaru, naházeli do sebe bramborové placky a pak už jsme se všichni přesunuli do pokoje, kde na stolku stála malá černobílá televize, kazetový magnetofon a něco plochého, přikrytého utěrkou. Trochu nejistě jsme se po sobě se ségrou dívali. Televize ani magnetofon zase až taková kouzla neslibovaly. Mirek stáhl utěrku a my jsme uviděli na stole klávesnici. Ze všeho nejvíc jsem v té chvíli asi cítil zklamání, protože připomínala zmenšený elektrický psací stroj od táty z práce, který si občas nosil domů a který jsme, samozřejmě, už měli mnohokrát vyzkoušený. Byl to ovšem jeden z největších omylů v mém životě.

Přede mnou na stole ležela věc, která mne od té doby provází dodnes. Mirek, který prosazoval zásadu, že život má být řadou zklamání, aby šťastné rozuzlení bylo o to dramatičtější, nám zákeřně předvedl „celé“ kouzlo toho, že psací stroj dokáže psané znaky zobrazovat na obrazovce televize, což bylo jistě zajímavé a u stroje který jsme znali nevídané, ale – no čekali jsme víc. Hodný strýček nás nechal podusit, vyťukat zklamaně pár písmenek, načež nás odsunul od klávesnice, do magnetofonu vložil kazetu a s výrazem „a co jste jako čekali, spratci nevděční?“ stiskl tlačítko přehrávání. Televize zhasla, kazeťák začal reprodukovat zvuky, které byly jako hudba hodně avantgardní i na Mirkovy standardy a mně bylo jasné, že je konec a máme i po tom v nouzi zábavném vyťukávání písmenek. Pak se ovšem ozvala melodie. Televize se rozsvítila a začala sestavovat z malých znaků obrázek. Myslím, že jsem v tom okamžiku nevypadal přehnaně inteligentně. Mirek počkal, dokud animace neskončila, vstal ze židle a s nevinným výrazem ze zeptal, jestli si to nechce někdo zkusit. Věřím, že z mého vytřeštěného výrazu musel mít pocit dobře odvedené práce. Předvedl nám sbírku her, vysvětlil základy ovládání a po krátkém otestování nás zahnal spát. Převaloval jsem se v posteli, přemýšlel jak Mirka přesvědčit, aby mne k té věcičce na stole v obýváku pustil na co nejdelší dobu a těšil jsem se na fajn prázdniny.

Sinclair ZX Spectrum samozřejmě nebyl zázrak jen v izolovaném socialistickém bloku. Klíčové bylo, že se prodával za cenu, která byla na západě lidová (zadání znělo, že koncová cena nesmí překročit částku 100 liber), což znamenalo, že i pracující člověk na východě si jej mohl dovolit – tedy pokud tak půl roku tvrdě šetřil. To s sebou neslo jeho na tehdejší poměry téměř masové rozšíření. Model Spectrum + o kterém je zde řeč se od svého předchůdce lišil v podstatě jen mírně inovovaným a rozšířeným designem klávesnice a přišel na trh roku 1984, dva roky po původním ZX Spectru.

Jednalo se o 8bitový počítač, určený k použití v domácnostech. Tvořila jej pouze krabice s integrovanou klávesnicí, která v sobě na jednoduché základní desce nesla 3,5 MHz procesor, paměti ROM a RAM po 16 kB, TV modulátor, jednokanálový reproduktor, a linkový vstup/výstup pro čtení a zápis dat na magnetofonovou kazetu. Víc v podstatě nebylo třeba. Počítač samozřejmě v té době neměl operační systém, ale komunikoval přes příkazy jazyka Sinclair Basic. Z dnešního pohledu disponuje sofistikovanější technikou snad i obyčejná pračka. Ovšem já s ním tehdy zažil svá první fantastická mnohahodinová virtuální dobrodružství. A po pravdě řečeno, tahle magie mne provází bez známek slábnutí až do současnosti. Ve svých 50 letech stále dokážu, byť stíhán nesouhlasným opovržením a tichým protestem svých blízkých, čas od času prosedět u počítačové hry dlouhé hodiny.

Díky pane Sinclaire!