Auta, motorky, steaky a pivo

Rubrika: S čím jsem se potkal (Strana 1 z 2)

MG4 Electric (2023)

Návrat legendy?

  Musím se přiznat, že k anglické značce MG, založené tak trochu z hecu v nevyužitém prostoru garáže jistého oxfordského prodejce automobilů ve dvacátých letech minulého století, mám zvlášť srdečný vztah. Zejména tedy k malým a lehkým sporťákům s písmeny MG na kapotě, které od padesátých let neúnavně tvořily legendu o etalonu řidičské radosti – čiperném britském roadsteru.

  Jak už to s legendami bývá, i zde byla fakta a realita ve vzácné rovnováze s fantaziemi a zbožnými přáními. To ale nic nemění na tom, že MG je v mých očích jedním z tvůrců automobilové historie. O to těžší pro mě bylo přijmout zprávu, že konec téhle legendy, zpečetěný po mnoha letech zoufalé snahy o přežití bankrotem roku 2005, byl odvrácen čínskými penězi. 

  Přesně řečeno – práva na značku MG získala čínská automobilová společnost Shanghai Automobile Industry Corporation. Zkráceně SAIC. Jen pro představu, tahle lokální Šanghajská firmička vyrobí a prodá ročně přes 5 milionů vozidel. Což je víc než polovina roční produkce celého koncernu VW z let rozkvětu před populární pandemií.

  Že Číňané rozhodně nebudou pokračovat ve výrobě převážně tmavozelených, charismatických a po většinu času nepojízdných sportovních automobilů bylo jasné. Naštěstí se nenaplnil ani černý scénář po vzoru SAABu, kdy značka je sice živá, ale uložena takříkajíc k ledu na dobu neurčitou. Možná navždy.

  MG, na rozdíl od SAABu, po pár letech napětí znovu ožilo a světlo světa spatřil první automobil ozdobený osmiúhelníkem orámovanými písmeny MG, vyrobený tentokrát pod taktovkou nikoli britských, ale čínských komunistů. Tedy managerů. Bohužel, tyhle vozy byly přesně tím, co si představíte na první dobrou pod pojmem čínský výrobek. 

  Ukázalo se ale, že tempo vývoje, které nám Evropanům předvedli před pár desetiletími Japonci a po nich ještě mnohem rychleji Korejci, nebylo ničím proti tomu, co dokážou Číňané. A tak, když se značka MG objevila ve své poslední reinkarnaci roku 2022 na našem trhu, spousta lidí zažila překvapení. Nejednalo se rozhodně o sportovní, tím méně o britské modely. Nová MG byla laciná, zjevně čínská, nicméně kupodivu již použitelná menší SUV, nabízená za ceny výrazně podstřelující veškerou konkurenci. 

  Během jediného roku se tak čínské MG dokázalo na českém trhu prosadit jako do jisté míry alternativní, ale přesto v podstatě plnohodnotný výrobce. S více než 400 prodanými vozy za první rok svého působení v Čechách se tak řadí po bok značek Mitsubishi nebo Mini.

Značka zůstala. Alespoň že tak.

  Za sebe mohu říci, že čínské výrobky nemám rád. Z mnoha politicko-ekonomicko-různých důvodů, které tu nyní nechci rozebírat. Ale nemůžu neobdivovat lehkost, s jakou asiaté obecně a Číňané zvlášť dokážou svou práci zlepšovat, ukáže-li se to potřebným. Bohužel mám ale obavy, že získáváme reálnou šanci, zažít v praxi naplnění svého času populárního komunistického hesla “dohnat a předehnat”. Z té předehnané perspektivy.

  Stačí si uvědomit, že za dobu, kterou v koncernu VW potřebovali k pochopení faktu, že dotyková haptická tlačítka na volantu jsou blbost, tedy za stejnou dobu v čínském MG navrhli a začali vyrábět a prodávat svůj nový elektromobil.

  A tím se dostávám konečně k zamýšlenému obsahu tohoto článku, podělit se s vámi o své dojmy z tohohle auta.

Na první dojem žádná hrůza.

  Na rozdíl od ostatních (dvou) spalovacích, respektive hybridních modelů, které MG u nás nabízí, působí na mě elektrický hatchback MG4 na první pohled moderně. A snad i pohledně. Z fotografií jsem měl dojem, že jeho kola, nejméně o dva palce menší než ta u konkurence, značně degradují celkové proporce vozu. Ve skutečnosti mi to tak hrozné vůbec nepřipadalo. Ano, na první pohled si všimnete, že kola jsou o něco menší, ale z mého pohledu celkem fajn.

  Naproti tomu je zde ovšem pár designových výstřelků, kterých jsem si na fotografiích vůbec nevšiml. Za všechny bych jmenoval linku pod okny, která, táhnoucí se od předku vozu, je naprosto v pořádku. Dokud tedy kousek za b-sloupkem z ničeho nic neskončí a v polovině zadního okna je nahrazena podivným prolisem. Jeho jediným účelem zřejmě je, aby spolu s oplastováním spodní části dveří, jinak vcelku přijatelným, podpořil dojem, že karoserie má ve skutečnosti tvar banánu postaveného na špičky. 

  Stejně podivným dojmem na mě působilo oplastování horní části zadního okna. Ve vyšší výbavě je zde jakýsi uprostřed rozdělený spoiler, což považuji za velmi zdařilé. Ovšem bez něj působí tahle část přesně tak, jak to s ní ve skutečnosti je. Tedy že zde něco důležitého chybí. 

  Každopádně design je věc objektivně jen těžko hodnotitelná. Co jednomu připadá divné, může kdokoli jiný považovat za prudce elegantní. Přesto si k tomuto tématu neodpustím ještě poslední postřeh. Na mnoha místech jsem se dočetl a sám prodejce to zvláště zdůraznil jako výhodu, že poklice, nasazené na litých ráfcích, lze bez problému sejmout a tím měnit dle nálady design vozu. Děkuji, nechci. Jednak mi připadá, že s poklicemi vypadá auto zajímavěji a také s nimi kola působí větší, než ve skutečnosti jsou. Co je však ještě horší – ta litá kola pod poklicemi jsou opravdu škaredá. Nudná, bez nápadu a navíc do nich musíte pokaždé vrátit středové pokličky, které jste před nasazením poklic byli nuceni vyndat. Tak to tedy vážně ne!

Jaké je to uvnitř?

  Interiér auta mě vlastně příjemně překvapil. Možná je to výsledek nízkých očekávání, ale po pravdě mu nemám v zásadě co vytknout. Samozřejmě. O materiálech jako je kůže, dřevo a podobně si můžete maximálně nechat zdát. Obklopují vás ze všech stran plasty a syntetická tkanina na sedadlech, ale musím říct, že plasty jsou z kategorie jež neurazí ani nenadchne a sedadla, jakkoli na mě působila na pohled nepříliš přívětivým dojmem, jsou překvapivě pohodlná. Minimálně na kratší městské a příměstské trasy, pro které je ostatně tento vůz primárně navržen. 

  Stejně tak pozice za volantem je i pro mou všesměrově nadstandardní figuru naprosto bez problémů. Koncentraci mi trochu rušil pouze tvar dvouramenného volantu, který, patrně záměrně, mírně kopíruje osmiúhelníkové logo, umístěné v jeho středu. O výstupku v jeho spodní části, který je patrně nachystán na třetí “prémiové” rameno po vzoru Oktávie mluvit nebudu. Už u tuzemského vozu mě tohle lišácky ekonomické řešení, vydávané za designový prvek, vytáčí do běla. 

  Ohledně místa vzadu řeknu asi jen tolik, že je přiměřené velikosti a kategorii vozu, ani o mnoho lepší ani horší než u podobných aut jiných značek. 

  Podobně je na tom i kufr. Jeho oficiální udávaný objem je 363 litrů a za mě je vzhledem k nečlenitému vnitřnímu tvaru naprosto dostačující běžným potřebám. Jednoduše, máte-li pětičlennou rodinu, se kterou pravidelně odjíždíte na měsíční dovolenou pod stan, s výbavou doplněnou o potraviny a vařič, pořídíte si hatchback a máte problém s velikostí kufru, inu, není to chyba auta.

  Pro úplnost dodám, že opěradla zadních sedadel se samozřejmě dají manuálně sklopit, stejně tak jsou pouze manuálně nastavitelná i obě přední sedadla. Ani u kufru nenajdete elektrické otevírání. (Ne, kličky “švihadla” na dveřích to nemá).

Pár ryze “čínských” specialit jako bonus.

  Samozřejmě, že v interiéru stále najdeme “istá kultúrná špecifika”. Za mě tedy konkrétně dvě, zato celkem podstatná. Tím prvním je, že v objektivně celkem pěkně vybaveném automobilu není jediná kamera. Ne snad proto, že ji v konfigurátoru někdo nezaškrtl. Kamera se jednoduše nenabízí. Ani ta couvací. O pohledu okolo celého vozu si tím pádem nechte zdát. Ne že by to bez kamer nešlo, navíc pískající čidla tu jsou k dispozici, ale v civilizovaných končinách už je u auta v ceně tři čtvrtě milionu alespoň zadní kamera téměř standardem.

  Za druhé specifikum považuji způsob “startování”, respektive oživení automobilu. Přesněji řečeno tedy postup opačný, tj. vypnutí. MG4 totiž nemá vypínač. Startování funguje dosti podobně jako u Tesly. Odemknete, posadíte se, zapnete pás, sešlápnete brzdu, zařadíte a jedete. Auto o vás ví, čili není nutné zvlášť mačkat nějaký vypínač či cokoli podobného. Ovšem Tesla i přes to takové tlačítko má. Proč? Samozřejmě – pro ten opačný případ. Může se stát, že z nějakého důvodu chcete nechat auto otevřené, odemčené. Bez problému – vypnete ho tlačítkem. Jak jednoduché.

MG4 takovou ovšem takovou vychytávku jako je vypínač nemá. Pokud auto není zamčené, je aktivní – dokud to nabití baterie dovolí. Včetně běžící klimatizace, hrajícího rádia, svítící lampičky atd. Jinak než zamknutím ho prostě nevypnete. Jistě, ve většině případů se bez toho obejdete. Auto prostě zamknete. Ale přesto. Může přijít chvilka, kdy byste auto nechat odemčené chtěli. A to máte tedy smůlu.

  Je ovšem fér dodat, že podle prodejce je u MG pokrok jaksi simultánní. Drobné změny a vylepšení zde nepřichází, jak je to u konkurence obvyklé, vždy s novým modelovým rokem. Objevují se prý často i s každou novou dodávkou. Není tedy vůbec vyloučeno, že mnou zde uvedená špecifika mohou být v této chvíli již minulostí. 

No a jak to jezdí?

  Jízda byla opět příjemným překvapením. 

  Předně. Automobil má poháněná zadní kola. Což je dobré. Pro většinu uživatelů to přinese hlavní výhodu v podobě překvapivě malého průměru otáčení. Osobně bych ocenil o něco strmější řízení, tím spíše v souvislosti s větším rejdem. Kromě této výhody pohon zadních kol přináší ï při mírnější akceleraci v zatáčkách znatelnou ochotu poslouchat povely od volantu. Naprosto bez náznaku nedotáčivého…ne, smyku ne, takhle s čínským autem asi nikdo jezdit nebude – ale řekněme bez náznaku nedotáčivého chování. 

  Ale pozor. To, že píšu, že s tímhle autem asi nikdo z typických zákazníků nebude chtít dělat nezbednosti, rozhodně neznamená, že by snad něco takového nešlo! MG4 je relativně lehké – na elektromobil, samozřejmě. Udávaná váha je podle verze okolo 1.8 tuny. Umožňuje také vypnout (minimálně částečně) kontrolu prokluzu. Celkově jsem z chování tohohle auta naprosto přesvědčený, že s ním, v případě zájmu, může být v zimě na sněhu docela legrace. 

  I když ani jedna z nabízených verzí se nepyšní výkony, které by ve vás vzbuzovaly vzrušené mravenčení – k dispozici je 170 nebo 204 koní, reálně je i tenhle elektromobil poměrně živý. Elektrický pohon má jisté odlišnosti, z nichž asi nejdůležitější je velmi rychlý nástup plného výkonu a jeho konstantní trvání v podstatě bez závislosti na otáčkách motoru. Tohle konkrétní auto je nastavené velmi příjemně. Postrádá při prudkém stlačení akcelerátoru ono škubnutí krční páteří, které tak rádi předvádějí svým pasažérům majitelé Tesly, ale přesto začne v takové situaci velmi razantně a plynule zrychlovat. Což znamená, že ve městě, případně na okreskách budete rychlí. Velmi. Pokud o to budete stát.

Po dálnici raději ne.

  Horší je to ovšem na dálnici. V mnoha směrech. V rychlostech okolo dálničního limitu totiž dynamická výhoda mizí. Nechci tím říct, že byste byli brzdou provozu. Spíše se ve vyšších rychlostech připravte na vlastnosti, odpovídající běžnému automobilu se spalovacím motorem daného výkonu, těžkému 1,8 tuny. Střela to není. Ale ani žádná tragedie.

  Podstatně horší je ale ještě jiná věc. V rychlostech řekněme do 100 km za hodinu, tím spíše v městských 50 máte pocit, že jste pasažérem na létajícím koberci. Odhlučnění je téměř absolutní, podvozek vám dá o sobě vědět, až když přejedete opravdu značnou nerovnost a i pak zažijete spíše zhoupnutí, než nějaké razantnější poskakování. Opravdové rány tu prostě neuslyšíte. Věřím, že značnou měrou se na tomto chování podílejí na dnešní dobu malá 17” kola, obutá do adekvátně vysokých pneumatik. Plus neodfláknuté odhlučnění. Výsledkem je, že v městských rychlostrech si užíváte ticho a komfort na úrovni, která myslím není standardem ani pro vozy velmi výrazně vyšších cenových hladin.

  Tím se ovšem vracíme k odvrácené straně, zvané dálnice. Jakmile se přehoupnete přes 110 – 120 km/h, kouzlo se zlomí. Zejména v porovnání s nirvánou pod 100 km/h. Řekl bych, že v těchto vyšších rychlostech přestává správně fungovat aerodynamika, protože některé zvuky mi připomínaly špatně těsnící bezrámová okna. Navíc skokově zesílí i hluk od podvozku. Do toho stále neslyšíte motor, což ve výsledku dává vyniknout všem ostatním zvukům a pazvukům o to lépe. Když k tomu všemu připočtete ještě zhoršené dynamické vlastnosti, velmi rychle usoudíte, že opravdu není kam spěchat. Zpomalíte, dobrovolně a rádi, a rázem je vše okolo vás zase v pořádku. 

Trocha hluboké úvahy závěrem.

  Uvažoval jsem, zda bych si takový automobil koupil. Samozřejmě nemá smysl bavit se o situaci, kdy potřebuji jediný vůz. Pak samozřejmě nikoli – z mnoha důvodů. 

  Ale představme si, že chci druhý vůz do rodiny, určený pro dojíždění do práce, na nákupy, nebo, pro mě za mě, do Berouna. Bydlím v rodinném domku, na střeše mám solární panely, pro které jsem se nechal ve slabé chvíli přemluvit a vlastním garáž, kam není problém nainstalovat wallbox pro rychlejší nabíjení. 

  Myslím, že v takové situaci by obecně stálo elektrické auto za úvahu. Nechci se pouštět do výpočtů amortizací a cen elektřiny atd. Důvodem jsou spíš jízdní vlastnosti, vhodné pro co nejsnazší přepravu mezi dvěma body. Nemusíte na benzinku, máte jednodušší servis (doufejme), celkově je to jednodušší stroj. Je v tom ticho a klid. Ano, takhle bych si to dovedl představit. 

  Ale má to být tohle konkrétní auto? To je otázka! Výhodou MG4, hlavní výhodou, je údajně cena. A svým způsobem je to pravda. Pokud mluvíme o elektromobilech. VW ID3, asi nejbližší konkurent, stojí v o něco horší specifikaci/výbavě o přibližně 200 tisíc víc. A spousta dalších je na tom podobně. To zní dobře, že? Problém je, že za MG4 pořád zaplatíte nějakých 700 tisíc. Spíš o sto víc, abyste měli silnější motor, o něco málo lepší výbavu…

  A já si říkám, jestli bych chtěl opravdu zaplatit 7-8 set tisíc za auto, které by mi nemuselo, třeba, vyhovovat, ale bylo by nejlevnější? Já myslím, že ne. Pokud budu schopen za automobil utratit podobnou částku, budu si myslím chtít vybrat to, které bude pro mě nejlepší volbou. I když za něj třeba zaplatím o něco víc. Nechci tím říci, že tohle MG je jednoznačně horší volbou než třeba ID.3 od VW, kterému je svými rozměry, výkonem, určením a nakonec i designem až podezřele blízké. Spíše jde o to, že v této finanční hladině asi nebude nižší cena zcela rozhodujícím faktorem při výběru.

  Myslím, že tohle je hlavní potíž s elektromobily. I ty levné jsou prostě stále příliš drahé. A i když jsme přesvědčováni, že jsou jedinou možností pro všechny, jsou a budou ještě dlouho spíše luxusním zbožím pro vyvolené nebo opravdu nadšené, než volbou rozumu. 

  Přiznám se, že jsem opravdu zvědav na řešení téhle situace. 

  A do Bruselu zatím posíláme písničku!

Mustang Mach-E

Před několika lety automobilka Ford oznámila, že pod značkou Mustang plánuje výrobu elektrického automobilu, navíc se zvýšenou karoserií typu SUV. A začalo peklíčko. Autíčkáři po celém světě, v čele s komunitou pravověrných Mustangářů, kteří pro tu chvíli vzali do party i majitele “JáTakyMustangu” 2,3 Ecoboost, vyrazili bok po boku do boje. Ford se ocitl pod palbou nepřeberného množství reakcí, zahrnujících kompletní paletu vyjádření nesouhlasu, sahající od pochvaly PR oddělení za podařený žert až po výhrůžky anihilací celé firmy včetně jídelen a záchodků v podobě biblického trestu starozákonních parametrů. O takové reakci na znesvěcení legendy si mohlo svého času takové Porsche se svým Boxsterem, nebo nedej bože Cayennem, či dokonce Lamborghini v době, kdy přiznali myšlenku na výrobu Urusu nechat jen zdát.

Z mého rádoby nezaujatého pohledu ovšem vypadá strategie Fordu tak dokonale, že z toho až mrazí. V první fázi nechali fanoušky poškvařit zdáním, že Mustang jak ho známe je minulostí. V zápětí vypustili informaci o přípravě nového modelu “opravdického” Mustangu, spolu s vysvětlením, že Mach-E je tím, kdo ve skutečnosti umožní další existenci pravé legendy i v dnešním zvláštním světě. Načasování jednotlivých fází i míra propagace všech komponentů kampaně byla dokonale vyvážená, takže fanoušci (s vyjímkou tvrdého jádra, které ze své podstaty není zařízené na rychlá prozření a překotné změny) poměrně rychle pochopili situaci a místo pokusů o zaměření Fordovy centrály zbraněmi hromadného ničení začali s mírně okázalou rezervovaností , ale o to dychtivěji očekávat představení “skutečného” nového Mustangu. Výsledkem bylo, že o novém elektrickém autě od Fordu psal ještě před jeho představením i poslední lokální plátek vydávaný školáky v odlehlejší části Zimbabwe. Jednoduše dobrá práce!

Přestože by se mohlo zdát, že Mach-E je jen jakýmsi nutným zlem poplatným době, věnovali mu u Fordů stejnou, možná dokonce větší péči, než ostatním modelům. Marná sláva, s výjimkou plně elektrického Focusu, který byl ovšem přes své údajné kvality stále jen předělaným klasickým spalovacím autem, měl se elektrický oř stát prvním elektrickým vozem v novodobé historii značky. Přes to, nebo právě pro to, se jej Ford rozhodl bez falešné skromnosti postavit naprosto cíleně proti v současnosti podle mnohých naprosté špičce v segmentu elektrických automobilů, modelu Y americké značky Tesla. Ve své kampani se ovšem sympaticky vyhnul velkohubým proklamacím ve stylu bývalé hlavy české pobočky jisté korejské automobilky, takže o Tesle z úst oficiálních představitelů Fordu nepadlo ani slovo. Nicméně pravdou, která “mimochodem pronikla na veřejnost” bylo, že tým, který měl vývoj nového automobilu na starost, nesl v rámci automobilky konspiračně-krycí název “Edison”. Což jsem osobně považoval za vtipné a sympatické.

Přiznám se, že elektrický Mustang mě z několika protichůdných důvodů přitahoval už od jeho oznámení. Z hlediska faktu, že plnohodnotný jmenovec parkuje v naší rodinné garáži, jsem částečně sdílel rozhořčení  nad bezcitným (a velmi pragmatickým) zneužitím ikonického loga. Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit jistého obdivu nad tím, jakým způsobem to Ford provedl a v neposlední řadě ve mě vzbuzoval sympatie vtip a styl, jakým se v tomto segmentu nezkušená automobilka dokázala postavit do ringu proti na první pohled mnohem silnějšímu soupeři. 

A protože jsem poměrně nedávno měl možnost seznámit se právě s největším soupeřem tohoto vozu, kterým je už zmíněná Tesla se svým Modelem Y, snažil jsem se, abych si Mach-E mohl vyzkoušet co nejdříve, protože je jasné, že u tahle papírově podobných vozů není nad přímé srovnání.

Bohužel, doba je zlá a tak se mi podařilo domluvit si pouze krátkou předváděcí jízdu, navíc pod dozorem prodejce. Což samozřejmě nepřálo žádnému podrobnějšímu zkoumání, pokusům o nahlédnutí k hranicím dynamických vlastností vozu či snad fotografování. Z toho důvodu jsem původně o tomhle autě nechtěl psát a spokojit se tak pouze s krátkou osobní zkušeností. S odstupem jsem ale došel k přesvědčení, že Mach-E je natolik zajímavý, že alespoň těch několik prvních dojmů a následných úvah bude stát za trochu času.

Přede vším je tu tedy design. Osobně jsem přesvědčený, že v dané obskurní kategorii vozů s neméně obskurním názvem SUV kupé není možné postavit opravdu hezké auto. V rámci těchto mantinelů se Mach-E pohybuje kdesi uprostřed pole. Tvůrci se tu zjevně snažili skloubit některé, z Mustangu známé, markantní detaily s tvary karoserie, legitimními pro uvedenou kategorii. Výsledek je z mého pohledu mírně rozpačitý i když rozhodně ne natolik podivuhodný jako například u Tesly Y, kde mi při jejím spatření proběhne pokaždé, čert ví proč, hlavou zvuk, připomínající nejspíš slovo “Blo-B”. Pravdou je ovšem i to, že Mach-E si, zejména díky odkazům na detaily známé z Mustangu, na silnici s jiným podobným vozem pravděpodobně nespletete.

Zajímavé je, jak tohle auto při prvním kontaktu, takříkajíc na první dobrou, vypadá maličké. Pravděpodobně je to dáno tím, že díky jeho tvarům, odkazujícím na klasický Mustang (který mimochodem svými rozměry také není ve skutečnosti nijak přehnaně přerostlý) podvědomě očekáváte veliký, impozantní vůz. V reálu Mach-E svými mírami kopíruje téměř přesně právě Teslu Y, nebo například Škodu Kodiaq. Čili tak akorát na naše evropské silnice.

Po usednutí za volant musím konstatovat, že tady se návrhářům dařilo z mého pohledu podstatně lépe. Mustang tu na první pohled, trochu až nepatřičně, připomene pouze cválající kůň ve středu volantu. Zbytek kokpitu je mnohem spíše než americká klasika blízká budoucnost, ztvárněná malým displejem za volantem, ohromným, po vzoru Tesly na výšku umístěným diplejem na místě středového panelu a minimem ovládacích prvků. Zbytek interiéru je prakticky celý v černé barvě. Na první dojem celkem nic extra. V dalším okamžiku si ovšem uvědomíte, že v porovnání s podobnou typicky německy funkční nebo v případě Tesly okázale maximálně minimalistickou produkcí je tu něco trochu jinak. Tady se totiž, aniž si vlastně uvědomujete proč, cítíte dobře. 

Všimnete si, že černý interiér je ve skutečnosti tvořen dosti rozmanitou směsí veskrze kvalitně působících materiálů, zahrnující vše od kůže (nejspíš umělé, ale příjemné a rozhodně nepůsobící laciným dojmem) přes příjemné plasty a dekorativní tkaninu, až po drobné kovové (či kovově vypadající) doplňky a dekorační lišty. Celek působí neokázale, nenápadně, ale nadmíru přátelsky a vstřícně. Nemáte tu pocit, že si z vás někdo vystřelil, nebo že na vás výrobce testuje, kolik cenově úsporných řešení dokáže zákazník vydržet. Při pohledu na ohromný středový displej se to zdá neuvěřitelné, ale i v tomhle autě na vás, přes svou značně poevropštěnou a ořezanou podobu, dýchne onen duch staré automobilové Ameriky, vyznávající lásku k pohodlí a automobilům. 

Jako bonus je zde samozřejmě nesporná výhoda elektrického pohonu, která díky absenci nejrůznějších zbytečností jako převodovek a kardanů umožňuje využít dlouhý rozvor téměř výhradně pro posádku a tak je Mach-E jedním z mála vozů, kam se v relativním pohodlí dokážu usadit i na zadní řadu sedadel, přestože vpředu je místo nastavené pro mé rozměry. To vše, spolu s promyšleně působícími odkládacími prostory v dostatečném množství, velmi pohodlnými sedadly a celkově zvládnutou ergonomií znamená, že pro mě je Mustang Mach-E dalším z automobilů, kde jsem jednoduše rád.

Je samozřejmé, že sebepříjemnější interiér by byl k ničemu, kdyby u Fordu vybavili automobil s koněm na masce…tedy na….prostě vpředu, dynamikou osmimístného mikrobusu, poháněného politicky korektním tříválcovým motorem. 

A rovnou řeknu, že podobné obavy jsou zbytečné. Ohledně výkonu motoru nelze mít naprosto žádné výhrady a pokud by se někdo takový přeci jen našel, je tu pro něj verze GT, kde už se bavíme o akceleraci pod 4 sekundy a minimálně papírové dynamice hodné supersportu. Nicméně ani v relativně civilní verzi s výkonem v tomto případě 270 koní, které dokáží zrychlit dvoutunový automobil na 100 km/h za čas někde lehce pod 6 sekund, netrpíte nedostatkem dynamiky. Vtip je v točivém momentu 580 Nm a také v tom, že nové elektromotory údajně dokáží v případě potřeby naběhnout na maximální výkon i točivý moment za dobu kratší než 0,5 sekundy. 

Nehledě na výkony a zrychlení, které u elektromobilů běžně značně překračují hodnoty, známé ze srovnatelných aut se spalovacími motory, je jízda s tímhle Mustangem nečekaně příjemná. To co vás dostane totiž není dynamika. Je to celkový pocit z řízení tohohle auta. Kdybych si pod vlivem zážitku z krátké, sotva hodinové jízdy chtěl zapřehánět, řekl bych, že u Fordu se podařilo ohledně řízení sebrat to nejlepší, co očekáváte od Mazdy a BMW (říkám očekáváte, ne že to vždy a beze zbytku i u těchto značek dostanete) a napasovat to na vysoké a těžké SUV. Ne, rozhodně nejde o to, že dostanete na poměry třídy ultimativní sporťák typu Formentor VZ5. Mach-E jde totiž úplně jinou cestou. O jeho řízení by se dalo napsat prakticky to samé, jako o dojmu z jeho interiéru. Je neokázalé. Nezdůrazňuje svoje kvality, neláme vám krční páteř při sešlápnutí akcelerátoru. Ale všechno co chcete udělat, splní auto tak nějak přirozeně. Je to takový pocit, jaký máte v automobilu, který máte rádi a léta s ním denně jezdíte. Nemusíte se už o něm nic učit, na nic si zvykat, všechno probíhá naprosto organicky. Proto jsem narážel na Mazdu. Tady opravdu máte tendenci upadat do pocitu, že automobil s vámi souzní. Hned na poprvé. Takřka okamžitě. Co mě ale překvapilo nejvíc, že tohle auto nějakým záhadným způsobem dokáže řidiči zprostředkovávat vjemy z řízení.

Nedokážu to bohužel víc rozebrat, na to je hodinka relativně poklidné jízdy opravdu málo, ale přestože odhlučnění je výborné, filtrování větších i menších nerovností ukázkové a řízení…hladké, nevím jak jinak to popsat, přes to všechno máte pocit dokonalé kontroly a přehledu o chování kol na silnici pod vámi, jejich natočení i přilnavosti – jednoduše řídit tohle auto je zábava. Tím spíš mě mrzí, že jsem neměl na seznámení s ním delší čas a možnost vyrazit na známé silnice, kde si dovolím vyzkoušet i o něco méně usedlý styl řízení.

Mám totiž dojem, že s tímhle automobilem by mě čekalo ještě pár příjemných překvapení. 

Z pochopitelných důvodů jsem neměl ani možnost vyzkoušet dojezd, případně rychlost dobíjení. Každopádně na displeji svítila průměrná spotřeba 18,2 kWh, což znamená, že by automobil, v mém případě vybavený menší z obou nabízených baterií, měl v běžném provozním režimu s dodržováním rychlostních limitů, s občasným využitím plné akcelerace – třeba jen tak pro radost – bez problémů ujet na plně nabitou baterii okolo 400 km i v pro elektromobily ne zcela ideálním počasí. 

Samozřejmě se i tady našlo pár věcí, které pro mě nebyly zdaleka v ideální podobě. Přestože u elektromobilů, vzhledem k jejich pro mě prvotnímu poslání, tedy praktické a pohodlné dopravě z jednoho místa na druhé mám tendenci vnímat technologické zlepšováčky mnohem přívětivěji než u automobilů, určených primárně pro radost a zábavu, nechápu, proč je nutné vybavit interiér, jinak útulný a příjemný, takto megalomanským displejem, který nejen že na mé jemné estetické cítění nepůsobí v tomto provedení nijak líbezně, ale navíc ve většině zobrazení mrhá místem tak, že při lepším designování jeho rozhraní by naprosto postačovala poloviční plocha. Otočný knoflík, jinak z principu velmi užitečný, zakomponovaný přímo do displeje na mě nedělal příliš hodnotný dojem, jeho umístění fakticky značně zmenšilo použitelnou plochu a navíc jeho použití za jízdy bohužel vylučuje klasické nahmatání naslepo, protože pokud ho naslepo minete jen o centimetr, zaručeně si nastavíte na dotykovém displeji okolo něj něco, co vás bude mrzet. Navíc jedna z mála věcí, které za jízdy běžně potřebujete, tedy ovládání vyhřívání a ventilace sedadel je v jeho těsném sousedství na samém dolním okraji displeje a protože místa je díky poměrně velkému knoflíku málo, trefování maličké ikonky naprosto mimo zorné pole řidiče není přehnaně komfortní. 

Samozřejmě jde o naprosté drobnosti, které navíc budou velmi pravděpodobně některou z on-line aktualizací upraveny, ale co chcete najít za tak krátkou dobu, jakou jsem měl automobil k dispozici? Druhou výtku mám k naprostému nešvaru moderních automobilů, kterým je móda podivných, drsně a rebelsky znějících zvuků, linoucích se z reproduktorů. Ke cti Fordu je třeba dodat, že zde tento případ nastává automaticky jen v nejdynamičtějším jízdním režimu a lze ho ve všech případech volitelně vyvolat nebo naopak zakázat. Což je jediná rozumná varianta.

Celkově je ale pro mě Mach-E, ze všech možných úhlů pohledu, zdaleka nejlepším elektromobilem, jaký jsem měl možnost do dnešního vyzkoušet. Ve skutečnosti i mezi automobily nehledě na jejich způsob pohonu bych se ho nebál zařadit značně nad průměr.

A chce-li Ford ze jména Mustang vytvořit novou, luxusnější značku, jak je u mnoha velkých automobilek zvykem, myslím, že vykročili na tuhle cestu správně.

Tesla Model Y Performance (2022)

Když roku 2003 pánové Martin Eberhard a Marc Tarpenning založili zbrusu novou značku Tesla Motors, patrně je ani nenapadlo, že o 20 let později bude její jméno dělat vrásky na čelech největších osobností automobilového průmyslu. Možná by se to skutečně nikdy nestalo, kdyby o rok později nevstoupil  do malé, neznámé firmy, zpočátku jen jako pouhý investor, jistý Elon Musk. Díky své nemalé finanční podpoře získal záhy pozici předsedy představenstva a oba zakladatelé se tak konečně mohli začít naplno věnovat plnění svého snu o stavbě vlastního rychlého vozu poháněného elektřinou. 

Podařilo se jim přivést do Tesly i bývalého projektového manažera Lotusu Malcolma Powela a Musk zase dokázal do projektu zapojit i další významné investory. Tesla tak mohla již v létě roku 2006 představit veřejnosti svůj první prototyp – Tesla Roadster.

Jeho dokončení a příprava výroby se ovšem komplikovaly natolik,  že pod tíhou událostí rezignoval Martin Eberhard na svou funkci ve vedení společnosti. Muskovi se tím otevřel prostor pro ovládnutí projektu Roadster a tedy následně celé slibně se rozvíjející automobilky. Roku 2008 oba zakladatelé firmu opustili nadobro a Elonu Muskovi již nic nebránilo v tom, aby se dal do realizace svých vlastních vizí.

O necelé dva měsíce později, 17. března 2008, opouští výrobní linku první sériový Roadster. Na podzim téhož roku je Musk jmenován do pozice generálního ředitele Tesla Motors a jeho jméno bude se značkou neoddělitelně spojeno po mnoho dalších let.

Ať už si o Elonu Muskovi myslíme cokoli, nelze mu upřít, že během pouhých 9 let dokázal těžko představitelnou věc. Obskurní, neznámá automobilka se stala plnoprávným konkurentem světových producentů automobilů a v některých ohledech dokonce i tím, kdo ukazuje cestu dalšího vývoje celého odvětví. Roku 2017 byla totiž oficiálně předána první várka nového Modelu 3 jejich majitelům a Tesla tak naplno vstoupila do boje i v do té doby nedotknutelném dominiu zavedených výrobců automobilů se spalovacími motory – v segmentu mainstreamových zákazníků. A právě od Modelu 3 je odvozen zatím poslední produkt Tesly, Model Y, který jsem měl možnost si vyzkoušet.

Jsou Teslisté sekta?

Samozřejmě, že ten nadpis je myšlen v žertovné nadsázce. Tak trochu. Jestli jste se totiž setkali s některým majitelem, nebo i jen zapáleným budoucím majitelem automobilu téhle značky, možná jste si všimli jejich místy až patologického nadšení pro Teslu, elektromobilitu obecně a Elona Muska osobně, jakožto apoštola všeho dobrého, co nám cesta tímto slzavým údolím přináší. A v nemenší míře upřímnou nenávistí, či spíše pohrdáním ke všemu, co není Tesla nebo Musk.

Nepopírám, že přinejmenším co se týká papírových výkonových parametrů, vypadá to pro Teslu skutečně dobře. Jejich modely, vesměs použitelné pro běžný rodinný provoz, se pyšní hodnotami výkonu a zrychlení, které nedávno patřily až na výjimky do kategorie v praktickém světě stěží použitelných supersportů. K tomu připočtěte čistý, ekologicky nezávadný provoz (jistě, to je na dlouhou debatu, ale takto hovoří současná legenda), ve srovnání s vozy se spalovacím motorem jednoduchou a tedy servisně nenáročnou techniku a samozřejmě až neskutečnou efektivitu při přeměně energie na žádaný pohyb. Přes to všechno mám – a nejen já – vtíravý pocit, že je tu cosi špatně. Nebo ne? Uvidíme.

První jemné doteky kultu.

Model Y který jsem měl k dispozici, pochází ze zbrusu nové továrny Tesly v Berlíně. Americká firma tam po několika oznámených a v zápětí odložených termínech, jak je jejím zvykem, letos na jaře spustila výrobu tohoto modelu, která se do té doby odehrávala z velké části v její čínské pobočce. Nechci spekulovat, zda se tím obecně zvýší kvalita výroby či naopak, faktem ale je, že s přesunutím části výroby z Číny do Německa došlo zřejmě i k dosti podstatné evoluci jak ve výrobních postupech, tak v konstrukci samotného automobilu. Nebudu se pouštět do hlubšího vysvětlování, neb tyhle informace mám spíše v podobě “jedna paní povídala”, faktem ale je, že pravý Teslista vozy z Berlína od těch ze Šanghaje rozezná údajně na první pohled. 

Pro mě, jakožto neteslistu, zůstaly ale tyto drobné nuance ukryty, takže když se blížím s klíčem/kartou ve tvaru velmi placatého a velmi stylizovaného autíčka v kapse, mám před očima jen známé, poněkud boubelaté tvary automobilu značně podobného Modelu 3, kterému jakoby někdo strčil zvenku do kabiny brčko a prudce foukl. Osobně design Tesly obecně nepovažuji za příliš atraktivní, na druhou stranu ale za velmi funkční a díky jednoduchosti linií i tvarů jistě i velmi aerodynamický. Což slibuje vždy příznivější spotřebu a pokud se něco na poslední chvíli nepokazí například namontováním extravagantních zpětných zrcátek i sníženou hladinu hluku od obtékajícího vzduchu. Design tedy nadále ponechám stranou a pokračuji v investigativní cestě za nepoznaným. 

Ještě než nastoupím do vozu, jsem znovu ujištěn o tom, že tady bude opravdu všechno trochu jinak. Normální bezklíčový vstup do auta funguje buď tak, že zámky se odemknou hned když zjistí přítomnost klíče v blízkosti vozu, nebo počkají, až jim dáte signál přiložením ruky nebo prstu na příslušné místo. Dveře pak v obou případech otevřete normálně pomocí kliky.

U Tesly jsou ovšem kliky z aerodynamickych a estetických důvodů zapuštěné. Používají se pomocí speciálního chvatu, kdy na jednom konci na kličku zatlačíte, čímž druhý konec vyklopíte ven a popadnete jej zbývajícími prsty. Dáte tak signál elektrickému zámku aby se odemkl a současně dveře o pár centimetrů pootevřel. Pak je pomocí vyklopeného konce kličky, který díky uvedenému chvatu stále držíte v prstech jednoduše otevřete. Nemůžu se zbavit dojmu, že tohle jinak docela dobré řešení vymyslel někdo, kdo nikdy neviděl jakékoli dveře moderního automobilu, a tak se dal do vymýšlení s čistým papírem. K jeho cti je třeba říci, že to vymyslel výborně. Myslím, že se jedná o druhý nejlepší způsob otevírání dveří. Hned po tom, který používají všichni ostatní. 

Interiér Tesly? To je horror!

Stejně tak, jako má Tesla kult uctívačů, existuje samozřejmě na druhé straně i kult jejích hanobitelů. A právě z jejich úst je jedno z nejčastěji zaznívajících, sborově a s patřičnou dikcí skandovaných hesel to o katastrofální kvalitě zpracování celkově, se zvláštním zřetelem na kvalitu materiálů i jejich zpracování právě v interiéru vozu. Nevím, jak je tomu v ostatních, případně starších modelech značky, ale tady se žádná lekačka nekonala. 

Ne že bych se tu opájel luxusem a kvalitou, ale vzhledem k tomu, že podle mého názoru šla úroveň obého u evropských a zdaleka nejen koncernových automobilek viditelně směrem optimalizace nákladů, nevidím tu nic, nad čím bych pohoršeně zdvihl obočí. Ano, u automobilu s cenou přes dva miliony bych rád kvalitní kůži a pravé dřevo, ale to je v dnešní době z mé strany čirý anachronismus. Takže plastové dřevo, plastová kůže, plastové…plasty. Bohužel naprosto běžný sortiment. Nepřipadá mi ani výrazně horší, ani výrazně lepší, než je zvykem. 

Ani ve zpracování či montáži nevidím problém. Všechno je pevné, nic nevrže, neskřípe, neklepe. Jediným rozdílem oproti běžnému standardu je, že tu všechno funguje jaksi ztuha. Řekl bych humpolácky. Nijak zásadně, ale přesto. Páčka blinkrů, volant, multifunkční ovladače na volantu, roletka odkládací schránky. Všechno, co vyžaduje mechanickou manipulaci. Asi jsou holt američané větší vazouni. Osobně mě to trochu mrzí, mám rád, když v autě, levném nebo drahém, narazím na nějakou drobnost, detail, který působí příjemně. Hladký, přesný chod páček pod volantem, neviklající se, hladce se otáčející, přesně vyfrézovaný knoflík hlasitosti s akorát nastaveným odporem zoubků aretace – prostě tak trochu automobilový fetišismus. Tohle tedy v Americe zjevně nepodporují.

Co ale rozhodně u Tesly podporují, je minimalismus. V interiéru, kromě mechanických ovladačů které jsem jmenoval, není nic. Žádná kaplička přístrojů, nastavitelné výdechy klimatizace, o ovládání hlasitosti ani neuvažuji. Místo toho všeho je tu Tablet. Ano, Tablet s velkým T. Pan Tablet. Nejde ani tak o jeho velikost i když úhlopříčka 15 palců je skutečně poněkud nadnormativní. Jde o jeho pravomoci. Potřebujete jej totiž prakticky ke všemu. Potřebujete jej, když chcete otevřít schránku před spolujezdcem, potřebujete jej, abyste si upravili směr proudu vzduchu z klimatizace. Potřebujete jej i pro nastavení správné pozice volantu nebo zpětných zrcátek. Bez Pana Tableta jste v Tesle nikdo. Přiznám se, že mám displeje rád. Mám rád elektronické hračičky, vychytávečky, pomocníčky. Mám je rád tam, kde mají smysl. Jenže tady mám silný pocit, že zase jednou zvítězila forma nad obsahem. Že se jedná do velké míry o jakousi pózu, která, místo aby pomáhala, ve skutečnosti často spíše škodí. 

Paradoxně, pan Tablet funguje skvěle. Jako tablet. Je rychlý, přehledný, plný užitečných a zajímavých funkcí. Ovšem jako uživatelské rozhraní automobilu? Ne, to si tak docela nemyslím. 

Nemám problém s tím, že pomocí něj nastavujete volant nebo zrcátka. Ne, že by to fungovalo lépe než páčka pod volantem. Ale tyhle věci jednou, v klidu, ve stojícím autě nastavíte, uložíte do profilu v aplikaci mobilního telefonu a máte hotovo. Můžete se kochat hladkým, minimalistickým madlem dveří bez čudlíků, které stejně použijete jednou za uherský rok. Nemluvě o tom, že nastavovat volant pomocí tabletu je prostě sranda.

Ale co když si chci v horkém létě pustit na chvilku studený proud vzduchu na obličej, abych se trochu probral? Prokliknete se do příslušného menu, kde pomocí dotykových gest nastavíte směr výdechů klimatizace. Pokud na potvoru zrovna jedete neznámým městem podle pokynů navigace, patrně v tu chvíli minete ulici, do které jste měli odbočit, protože ovládání vzduchu vám překrylo mapu. S očima upřenýma na tablet se vracíte úzkými uličkami na zamýšlenou trasu, o pár centimetrů minete babičku s nůší na zádech, které jste si pro samé navigování vůbec nevšimli a taktak dobrzdíte za zastavujícím autobusem, protože toho se, když jste dostatečně blízko, všimnete i periferním viděním. Mezitím zjistíte, že už osvěžení stačilo a necháte tedy znovu vysunout okno s ovládáním klimatizace….

Chci tím říct, že možná, jen možná, u Tesly samým nadšením nad všemožnými elektronickými hračkami, pokročilými asistenty a šokující elegancí pozapoměli na to, že člověk v autě musí přeci jen občas i tak trochu řídit.

Jednu výhodu ale takový systém má. Pokud všechno ovládáte panem Tabletem, dá se téměř cokoli upravit, opravit a vylepšit pouhou změnou software. A ke cti Tesly je potřeba říci, že to také dělá. Všechno od výkonu motoru, ovládací síly na volantu až po funkcionalitu navigace (ano i tam se najde pár mušek) je možné změnit obratem ruky. Věřím tedy, že zdaleka není vše ztraceno. Tahle mladá automobilka totiž podle všeho vylepšuje svá auta prakticky nepřetržitě. Za pouhých 12 let se posunula od v podstatě na koleně přestavěného Lotusu na elektrický pohon k plnohodnotným automobilům. A na poli elektrických aut je jednoznačně tím, kdo prošlapává cesty všem ostatním. Nebylo by přirozené, kdyby nedělala chyby. 

Dá se s tím ale vůbec jezdit?

No jestli! A jak! Jízda v Tesle totiž pro mě byla opravdovým překvapením. Očekával jsem od ní hlavně to, že mě snad oslní technologiemi. Na tohle téma už jsem se vyplakal v předešlém odstavci. Co jsem naprosto neočekával bylo, že se s ní bude dobře jezdit.  Nemám teď ani tak na mysli výkon motorů, nebo hodnoty akcelerace která vám vyrazí dech z plic, což je uváděno ve všech oslavných ódách jejích uctívačů na předních místech nekonečného výčtu Teslích pozitiv.

Samozřejmě, to auto je, obzvláště na rodinný vůz, pekelně rychlé. Ve verzi Performance je poháněno dvěma motory s celkovým výkonem 455 koní, točivým momentem 490 Nm a hodnota zrychlení z klidu na 100 km/h je podle výrobce 3,7 s. Navíc, přestože jde o elektromobil, je deklarovaná maximální rychlost 250 km/h. Nicméně silně pochybuji, že takhle bude někdo jezdit, protože spotřeba elektrické energie v rychlosti 250 za hodinu bude jistě značná. A půlhodinové nabíjení co pár desítek kilometrů se nejeví nijak motivujícím k podobným kouskům. Pro úplnost dodám, že normovaný dojezd u tohoto konkrétního vozu činí 514 km, což je, jak ví každý, kdo měl kdy s elektromobily co do činění,  hodnota nereálná a skutečnost, tak jako u každého auta, bude zcela závislá na podmínkách a zejména způsobu jízdy. Podle sdělení zkušenějších by se reálně použitelný dojezd u takového vozu měl pohybovat mezi 3 – 4 sty kilometrů, aniž byste museli čekat na dobíjení do plných 100 procent (což většinou zabere podobný čas jako nabití předcházejících 80%) a  při dojezdech se modlit, aby vám auto nezůstalo stát s vybitou baterií 100 metrů před nabíječkou. 

To co mě ale překvapilo bylo chování auta při běžném ježdění. Předně je tu podvozek. Zdá se, že právě zde je ukrytá jedna ze změn, které s sebou přineslo stěhování do nové továrny. Platforma berlínských aut je vyráběna odlišnou technologií, jenž s sebou, kromě drobnosti v podobě snížených výrobních nákladů,  přinesla také jako bonus znatelně tužší konzistenci podvozku a tím i celého auta. V kombinaci s dvojitými lichoběžníky vpředu a víceprvkovou nápravou vzadu, řešením v této kategorii málo vídaným, protože značně nákladným, to zapříčinilo nečekaně dobré jízdní vlastnosti. Přestože je nyní podvozek i na 21” kolech poměrně komfortní, nemá tendenci se v zatáčkách nijak zásadně naklánět a auto je až nečekaně stabilní při zatáčení i přímé jízdě. Což mě opět mile překvapilo, vzhledem k tomu, že řízení je poměrně ostré a dokonce nemá ani v přímém směru znatelnou “mrtvou” zónu. Navíc při jízdě úspěšně maskuje dvoutunovou hmotu auta, svými rozměry mírně přerůstajícího například Škodu Kodiaq. 

Řízení je tedy dostatečně příjemné na to, abyste byli schopni realizovat i delší cesty rodinného typu svižným tempem s naprosto univerzální výkonovou rezervou pro každou situaci bez známek jakkoli nepřiměřené únavy.

S elektromobilem na věčné časy – a někdy jinak!

Pokud Vám to ovšem nedá a čas od času se rozhodnete využít potenciál vozu v úrovni pro rodinnou pohodu nevhodné, budete rychlí. To auto je totiž tak dobré, že s ním myslím podobně jako se silnými Audi nebo Cuprou Formentor VZ5, kterou jsem nedávno vynášel do oblak, dokáže být rychlý prakticky každý, kdo někdy řídil auto a je schopen obstojně používat mozek pro vlastní ochranu. Tesla vás dokáže teleportovat do světa rychlostí daleko nad legislativními a v mnoha běžných vozech i rozumnými limity. Jistě, dá vám znát i pár vad na kráse, jakými jsou naprostý nedostatek bočního vedení u jinak průměrně slušných sedadel, podivně nepřirozený převod řízení s absencí jakékoli vazby na to, co se děje s předními koly a samozřejmě je tu hranice, kde fyziku už nedokáže oklamat a hmotnost vozu začne být na obtíž.  Největší problém, který jsem s tímhle autem při rychlejší jízdě měl, je ale stejný jako u všech podobně postavených vozů. Myslím, že na rozměry a podmínky okresních silnic je, vzhledem ke svému určení, prostě až příliš výkonný.  Což ovšem beru spíše jako vadu svou, než automobilu jako takového.  

Při podobném způsobu jízdy ale také možná, tak jako já, přijdete na to, kde jsou pro vás limity zábavy elektrického automobilu. Už od chvíle, kdy jsem se svezl s elektromobilem poprvé mi vrtalo hlavou, proč mám dojem, že to jaksi není ono, přestože výkonové parametry vypadali víc než přitažlivě. A řekl bych, že alespoň v mém případě mám jasno. Nejde o hmotnost, nebo o ztrátu nadstandartní dynamiky při vyšších rychlostech. Dokonce nutně ani o onen velebný zvuk, provázející podobné počínání u automobilu spalovacího. U Tesly navíc alespoň ty první dvě věci opravdu nejsou problém. Jde o způsob, jakým elektromobil zrychluje. 

Když totiž řídíte auto se spalovacím motorem, ideálně nějakým více než tříválcovým a pokud možno bez turba, dostáváte při zrychlování pořád víc a víc. Jak motor stoupá do otáček, prohýbá se křivka výkonu nahoru a vy doslova cítíte, že auto chce ještě o kousek dál. Do toho, pravda, ten zvuk motoru, který, máte li k dispozici vhodný počet válců, zní až muzikálně. Mentálně slabším jedincům jako jsem já se u toho ježí chlupy na rukou.

U elektromobilu je to jinak. Jasně – nevrčí, ok, za to mu strhnu pár bodů. Ale ten zbytek ztratí docela jinde. Sešlápnete pedál akcelerátoru – a dostanete všechno. Hned To nejlepší. U Tesly obzvlášť, protože tady si nikdo nedělá starosti o vaši krční páteř a nemá tedy potřebu ji preventivně chránit umělým zpomalením nástupu plného výkonu. Výsledek vás přibije zády k sedačce. Jenže – když dostanete to nejlepší hned na začátku, co bude pak??  Přesně…Křivka výkonu jde přinejlepším určitou dobu bez zakřivení vzhůru a dříve nebo později se začne ohýbat směrem dolů. Máte-li dostatečně výkonný elektromobil, přijde to prohnutí dolů pozvolněji a později. Ale v obráceném směru – vzhůru – ji neohnete. 

V rámci objektivity je ale potřeba říci, že pro drtivou většinu jízdních situací je cesta kterou jde elektromobil bez diskuse vhodnější. Z hlediska bezpečnosti v běžném provozu a nejspíš i z hlediska času v měřeném kole na závodním okruhu. Pokud budete mít dostatečně silný elektromotor (ano, samozřejmě si uvědomuji, že Model Y, byť Performance, není zdaleka to nejsilnější ani v rámci samotné Tesly, neřkuli elektromobilů vůbec), budete patrně schopni vyprodukovat v pár vteřinách adrenalin na rok dopředu. Jenomže tu zábavu, tu radost, to mravenčení, které jako na potvoru zrovna já mám na automobilech nejraději, tu,  obávám se, ani u sebelepšího elektromobilu nedostanete.

Proto chci věřit, že zdravý rozum nakonec oslaví své malé vítězství a přestože na nákupy, do práce, k babičkám a časem snad i na dovolené a všude tam, kde to bude dávat smysl budeme jezdit elektrickými auty, nebude na ty, kteří proti vší logice cítí potřebu řídit nepraktická, hlučná a nepohodlná auta se spalovacími motory pohlíženo jako na vyvrhele a anarchisty, ale v nejhorším jako na neškodné podivíny.

Dacia Jogger Extreme TCe 110 (2022)

Značka Dacia byla založena v létě roku 1966 na základě dohody o vzájemné spolupráci mezi tehdejší rumunskou vládou a francouzským Renaultem. Ve skutečnosti to podle všeho vypadalo tak, že Francouzi dodali veškeré vybavení, klíčové zaměstnance a kompletní díly, rumunská strana pak zásobu nekvalifikované lidské síly, nadšení a ideály. A samozřejmě pravděpodobně Francouzům i nějaké ty grošíky, ať už v jakékoli formě. Každopádně celá věc se podařila a 20. srpna roku 1968 sjel ze zbrusu nové montážní linky v továrně ve městě Colibasi první v Rumunsku vyrobený Renault 8, vlastně už Dacia 1100.

O dva roky později byl tento zastaralý model nahrazen podstatně modernějším Renaultem 12 a začala éra legendární Dacie 1300, kterou s malými úpravami v Rumunsku vydrželi vyrábět až do roku 2004. Tenhle fakt, spolu s roztomile bezstarostným kolísáním kvality a často roztodivnými dalšími modely v jejím výrobním programu, zapříčinil postupný propad renomé značky tak hluboko, že se zdálo, že na něj už nikdy slunce nezasvítí. Dacii čekal podle všech předpokladů neodvratný konec, na kterém nemohl nic změnit ani návrat Renaultu, tentokrát jako většinového vlastníka, v roce 1999. 

Francouzští majitelé ovšem neměli v úmyslu vzdát se bez boje a tak roku 2004 opustil brány výrobního závodu první Logan, po něm podstatně nafouknutý Logan MCV, posléze nové Sandero a konečně roku 2009 SUV Duster. A bylo. Během šesti let se z umírající značky stal podnik vyrábějící a prodávající své automobily v řadě zemí světa a značka Dacia získala pozici jednoho z klíčových pilířů skupiny Renault.

Jak se to stalo? Renault totiž podle mého názoru počátkem nového milénia naprosto dehonestoval celý zbytek automobilového světa. Na trhu osobních automobilů, do té doby obecně považovaného například v Evropě za naprosto přeplněný, odhalil ohromnou, zející díru. Začal nabízet levné automobily lidem, kteří kašlali na renomé. Nechtěli platit za  odznáček na kapotě, módní barvy, sofistikované ráfky kol, nebo čím dál složitější elektronické asistenty. Chtěli přiměřeně kvalitní, praktický a především laciný automobil, osvobozený od funkce imagemakeru a zaměřený výhradně na to důležité. Na dopravu. A pod značkou Dacia jim taková auta nabídl.

Zdá se mi, že nemálo automobilek do dneška tuhle skoro 20 let starou lekci nedokázalo úplně vydýchat. A protože mám rád příběhy a ten, který píše novodobá Dacie je stále poměrně šťavnatý, bylo jasné, že dřív nebo později budu muset zatnout zuby a do jednoho z jejich automobilů se posadit.

Rovnou se přiznám, že moje očekávání byla nízká. Patřím ke generaci, která zažila, za mého dětství už postupně dosluhující, kvalitní a tedy obdivované vozy Dacia 1300 z prvních „francouzských“ sérií, vyráběné pod francouzským dozorem z francouzských dílů. To auto bylo v tehdejším Československu vlhkým snem spousty motoristů.

Jak v Rumunsku ale postupně přecházeli na kompletní vlastní produkci, stal se z Dacie 1300 během dalších pár let legrační vozíček určený pro potěchu škodolibých sousedů, sledujících, zda šťastnému majiteli upadne některý ne zcela dotažený díl motoru, celé dveře, nebo mu, jako vrcholný estrádní kousek, celé auto do roka shnije pod rukama vinou nekvalitně provedené, nebo možná docela zapomenuté antikorozní ochrany. A přestože vím, že dnešní Dacie nemají s těmi tehdejšími nic společného, z podvědomí tohle člověk jen tak nedostane. 

K tomu, abych zjistil, jak to tedy s těmi Daciemi je, jsem si vybral model Jogger. Samozřejmě, Duster je ten, který každý novinář chválí a jehož prodeje od samého počátku jeho produkce definitivně vystřelili Dacii na strmou cestu vzhůru. Ale Jogger je pro mě mnohem typičtějším představitelem původního záměru. Stavět co nejpraktičtější auta za co nejnižší cenu. 

Co je to vůbec zač?

Dacia Jogger je už při pokusu o jeho druhové zařazení trochu oříšek. Sama automobilka jej označuje jako “kombi”, odvozené od modelu Sandero. Jenže už na původním Loganu tihle rumunští francouzi předvedli, jak moc jsou jim zažitá pravidla o tom, jak mají odvozené modely vypadat u-… jsou jim jedno. 

Když to tedy vezmeme od předku auta, je to fajn. Kapota, přední okno, dveře, všechno až k B sloupku by souhlasilo. V podstatě skoro Sandero. Které už samo bylo na klasický hatch poněkud vysoké a na to, aby ho snad někdo považoval za crossover (ať už to znamená, co chce) zase příliš nízké. No a pak nejspíš přišel někdo s velikou rozbrušovací pilou a protože měl dojem, že takhle by to co do podobnosti Sanderu stačilo, celou zadní část prostě odřízl. Obě auta sice sdílejí společnou platformu, ale je přeci běžné, že kombíky jsou o něco delší, no ne? Takže zadní nápravu posunuli dozadu. O skoro 30 centimetrů. Třicet! Tohle „Sandero kombi“ má mezi nápravami bez 3 cm 2,9 metru. To je mimochodem o nějakých 10 cm víc než trojkový Superb. A o 10 méně než Multivan T6.1. To jen tak pro představu.

Vzhledem k uvedeným faktům tedy na pokusy o zařazení tohohle auta musím rezignovat, tím spíše, že jak už jsem poznamenal v povídání o VW Sharan, zkratka MPV byla podle všeho dána do klatby, takže její název nesmíme vyslovovat ani šeptem. Navíc MPV to také není…

Ke karoserii se přistoupilo s podobným fortelem jako k podvozku. Bylo jasné, že automobil si musí zachovat alespoň vzdáleně kompaktní vnější rozměry, které od něj budou zákazníci očekávat. Pohráli si tedy alespoň s jeho vnějším  tvarem a vnitřním řešením.

Tedy pohráli. Tvar zadní části jasně napovídá, že jakékoli parádičky museli kapitulovat před využitím prostoru. Což se podařilo do té míry, že Jogger lze na přání vybavit třetí řadou sedadel. Pokud to ale neuděláte a spokojíte se s pětimístným provedením, jako tomu bylo v případě automobilu, který jsem měl k dispozici, získáte základní objem zavazadlového prostoru 708 litrů. Kdyby to nestačilo, můžete zadní opěradla i sedáky překlopit vpřed a máte k dispozici přes 1800 litrů. Už jinde jsem se zmínil, že metodika měření objemu zavazadelníku je mi záhadou, takže jen předpokládám, že uvedená čísla jsou myšlena v celém objemu, od podlahy až po strop. Pořád to auto přeci má jen 4,5 metru.

Kupodivu, ani cestující na zadních sedadlech nejsou nijak ochuzeni. Naopak. Místo pro ně je, řekl bych, přinejmenším nadstandartní. A díky tomu, že se při stavbě počítalo i s případnou třetí řadou sedadel, jsou zadní dveře poměrně dlouhé, což samozřejmě výrazně zlepšuje přístup na zadní sedadla i u běžné pětisedadlové verze.

Bohužel to celé je maličko na úkor předních cestujících. Což je ale spíše jen konstatování poznatku, než praktická výtka. Díky své dlouhé a široké (bystrozraké bohužel ani zdaleka ne) postavě si posouvám ve většině aut sedačku řidiče zcela do zadní polohy. Což jsem učinil i zde a musím konstatovat, že pár centimetrů na nohy mi tu prostě v porovnání s většinou podobně velkých aut chybí. Tady se projevuje odkaz menšího Sandera. Nicméně, bavím se teď o tom, co bych si přál v ideálním světě. Ve skutečnosti nemám reálný problém, nemusím krčit kolena až k volantu, nebo se tlačit neobvykle mnoho na středovou konzoli. Ergo řídit mohu bez problémů a myslím, že potíže by i pro mě nastali až při opravdu velice dlouhém cestování. Odhaduji, že lidé s výškou do nějakých 185 cm, nemají-li tedy extrémně dlouhé nohy, podobné potíže nezaznamenají. 

Interiér

Je zajímavý. Při prvním nasednutí totiž ihned víte, že je to levné. Udělané tak, aby to bylo levné. Protože to auto – je levné. Levně vyrobený interiér má ale zejména v poslední době nemálo automobilů. Jenže v porovnání s Dacií samy o sobě jaksi levné nejsou. A pak mě taková věc samozřejmě štve. V mnoha vozech mám pocit, že si ze mě kdosi dělá legraci, zkouší, co ještě si může dovolit, zkouší hranici, kterou jsem jako zákazník ještě ochoten akceptovat. Tady ne. Tady mám jiný pocit. Jakoby zkusili udělat věci trochu naopak, než je tenhle současný  trend. Což vzhledem k tomu, co už jsem o Dacii řekl, není až takové překvapení. V levném autě lze levný interiér předpokládat. V pořádku. Tady se ale někdo snažil i z mála udělat prostředí alespoň trochu příjemnější. Nenajdete tu nevzhledné plasty, vydekorované samolepkou s potiskem karbonu. Ani podobné parádičky.

Dekorativní pruh rozdělující horní a spodní část přístrojové desky je polepený jakousi látkou, která se netváří že jde o revoluční materiál, vyvíjený na kosmické stanici za pomoci studené jaderné fůze. Prostě kus něčeho, co vypadá levně – a docela příjemně. Dokonce tu není ani volant, který by působil jako kříženec kormidla vesmírné stíhačky a kniplu formule jedna. Prostě takový obyčejný. Docela příjemný, kulatý. Volant. S tlačítky. Normální volant. Těžko se to popisuje, když si sám nejsem jistý, proč se v tomhle interiéru cítím vlastně dobře. Sedačky jsou děsné, připomínají mi poněkud molitanové zázraky ze Škody 120. A nejspíš i jsou. Celý den bych v nich sedět nechtěl. Ale pár set kilometrů? Proč ne. Zrovna tak ergonomie. Není tu naprosto nic, nad čím bych zajásal. Jenže taky nic, co by mi opravdu vadilo. Mám ale podezření, že v naprosto objektivním hodnocení mi prostě překáží ceník. K tomu se ještě vrátíme.

V interiéru je ovšem i pár zvláštnůstek, které mi hlava nebere. Tak předně nechápu, proč startovací tlačítko je utopené v dolíku pod volantem, jakoby mělo za úkol základní prověření bystrosti řidiče. Nicméně není nutné, neb se u většiny verzí jedná o příplatkovou výbavu.

Další zajímavostí je stropní osvětlení interiéru. Přestože Jogger má i v té nenižší specifikaci standartně přední světla LED, tady někdo použil žárovku. Ale kdyby normální žárovku! Kdejaké “ambientní” osvětlení dnes udělá v interiéru víc světla než tohle. Jediným vysvětlením je, že se ve skladech objevil zapomenutý regál se žárovičkami osvětlení kufru Dacie 1300 a bylo rozhodnuto, že je to přeci jen škoda vyhodit. Jinak nevím. To ale ještě není nic proti třetí věci, kterou si vysvětluji jedině neinformovaností a celkovou nedostatečností a nepochopením z mé strany. Jinak ji totiž obhájit nelze. Jde o tohle: Infotainment Dacie není, jak lze očekávat, zrovna technologickou perlou. Niméně, jedná se o příplatkovou výbavu a mezi jejích nemnoho funkcí patří i podpora Android Auto (nebo té blbiny od Apple, samosebou).

V Dacii si podle všeho uvědomují velmi dobře situaci a tak nabízejí i levnější a patrně funkčnější řešení, v podobě továrně namontovaného držáku telefonu, dokonce vybaveného v dosahu vstupem USB. Tento držák je ale pouze součástí nejvyššího stupně výbavy! Tedy minimálně podle konfigurátoru to tak naprosto přesvědčivě vypadá. Bohužel jsem se na tuhle záležitost neinformoval osobně, protože zapůjčený vůz byl právě v nejvyšší výbavě Extreme včetně infotainmentu a já tak nějak předpokládal, že ten držák tam prostě zůstává jaksi navíc, protože ho dávají automaticky všude, že. Raději se tedy držím teorie, že chyba je ve mně, nebo v nejhorším případě v online konfigurátoru Dacie.

Dacie je brzdou provozu. Opravdu?

U Joggeru máte na výběr ze dvou spalovacích zážehových tříválců TCe o objemu 999 kubických centimetrů, v obou případech podporovaných turbem. Jeden z nich je ale naladěný na výkon 110 koní, druhý pak na výkon 100 koní. Důležité je ovšem to, že zatímco silnější z nich je klasický benzíňák, slabší verze s přídomkem ECO-G umí kromě benzínu spalovat i LPG. Což s sebou přináší, v této kategorii jistě podstatnou, úsporu z hlediska ceny spotřebovaných PHM. Navíc je auto s motorizací na plyn o rovných 10 tisíc levnější. Spotřeba podle WLTP je 7,6 l u LPG a 5,6 l u čistě benzínové verze. Já sám nemám s automobily na plyn bohužel naprosto žádné zkušenosti, ale dle prodejce je to prý dobré. 

I zde jsem totiž měl k dispozici “našlapanou”, čistě benzínovou verzi. Tedy 110 rumunských plnokrevníků. Což vypadá na první pohled u takhle nemalého auta bídně. Navíc když se jedná o litrový tříválec. Takže abychom to neprotahovali. Stačí. Naprosto bez problémů. Pohotovostní hmotnost vozu se pohybuje okolo 1200 kg a jeho určení a nakonec i jízdní vlastnosti mu naprosto zapovídají jakoukoli agresivnější jízdu.

Motor bez problémů zvládá běžnou jízdní dynamiku. Dálničních 130 km/h jede bez zadýchání na nejvyšší, tedy 6. rychlostní stupeň při obsazení dvěma osobami (tedy mnou) a předpokládám, že v prudších dálničních stoupáních by při plném zatížení bylo nejspíš potřeba řadit. Nicméně, pokud o to stojíte, tu stotřicítku zvládne i na pětku. To samé platí i o rozjezdech ve městě. Závodit na semaforech nemohu doporučit (nevyhrajete), ale zdržovat ostatní také nebudete. Jen je potřeba si chvilku zvykat na turbolag, který je v takové míře dnes už málo vídaný. Nicméně jde opravdu o okamžik a po pár desítkách kilometrů se s ním naučíte počítat a vlastně jej přestanete vnímat. 

Co se týká podvozku, řekl bych, že na to, jaké zvěrstvo s ním v Dacii provedli, dopadl celkem dobře. Jediná podivnůstka které jsem si všiml je možná trochu delší převod řízení, což může být následek značného prodloužení podvozku při použití identicky nastavené přední nápravy včetně řízení. A nebo to tak má Dacie normálně. Každopádně opět jen poznatek, v praxi to žádné podstatné ústrky řidiči nepřináší. 

Celkově je jízda s tímhle autem jaksi…bezpohlavní. Jede, zatáčí, brzdí. Tohle je jedno z mála aut, kde jsem, byť alespoň jednou a z ryze studijních důvodů, nevyzkoušel projet zatáčkou rychleji než by bylo obvyklé. Není k tomu důvod. To auto si patrně nekoupí nikdo koho by taková věc jen napadla a pokud přece, stejně to nezkusí. Neb zcela jistě není – z důvodu celkové nepříčetnosti – vlastníkem řidičského oprávnění.

Je to dobré auto?

Těžko říct. Kdysi jsem tvrdil, že na tomto místě se nebudu zabývat cenami. Postupem času mi ovšem došlo, že to jaksi není možné. Protože cena je, ať chceme nebo ne, jednou z klíčových vlastností vozu. A u Dacie možná jednou z nejdůležitějších. Pokud ji budu porovnávat s Mercedesem, je to auto hrozné. Opravdu.

Jenomže ona není vymyšlená pro lidi, kteří jezdí v Mercedesech. Nebude jim vyhovovat. Reálně je to tak, že nyní, tedy v říjnu 2022 stojí zcela základní koupitelný Jogger 411 tisíc. Jde opravdu o holátko s pouze výškově nastavitelným volantem, plechovými koly a zadními okny stahovanými kličkou.

Naproti tomu už má světelný senzor a LED reflektory, 6 airbagů, nějaké to rádio a střešní lišty.

Pokud naopak z nějakého důvodu zvolíte naprosto maximální možnou výbavu, obsahuje většinu toho, co dnes v běžném autě můžete mít. Včetně například hlídání mrtvého úhlu, nebo bezklíčového vstupu a startování. S jediným handicapem. Tím je systém aktivního udržování v pruhu a adaptivní tempomat. Tohle Dacie prostě v nabídce nemá. Otázkou ovšem je, kolik jejích zákazníků by o to stálo. Cena takto maximálně vybaveného vozu je pak 533 tisíc.

Osobně si myslím že ani ten nejzhýčkanější zákazník Dacie nebude chtít připlácet opravdu vše, co se dá. Takže reálná cena se podle mého pohybuje někde mezi 430 – 480 tisíci. Včetně DPH, samozřejmě. A stále se bavíme o automobilu s velkorysým prostorem pro 5 a dostatečným pro 7 osob, který se v případě potřeby dokážete proměnit v menší dodávku . V době, kdy základní litrovou použitelnou Octavii kombi nepořídíte za méně než 570 tisíc korun. A v tomhle světle naprosto chápu, že Dacie, přestože necílí na nejsilnější skupinu zákazníků a předpokládám, že ani fleetové prodeje netvoří u ní zdaleka tak vysoké procento jako například právě u Škodovky, si rozhodně na nedostatek zájmu o své automobily nemůže stěžovat. 

Proto si myslím že to dobré auto je. Jako automobil, čistě ve svém původním určení, mi totiž dává Dacie při vší své jednoduchosti, neřidičskosti, a mírné zastaralosti mnohem větší smysl, než například Cupra Formentor, nakonfigurovaná v nejlevnější možné sestavě a s motorem 1.5 TSI, která je paradoxně aktuálně v ČR nejprodávanější Cuprou vůbec. Mám totiž podezření, že její majitelé si vůbec nekupují automobil, ale módní doplněk, který v jejich očích vhodně zvýrazní jejich osobnost. To, že náhodou tenhle doplněk zrovna jezdí je spíše podřadná vlastnost. A proto mám vlastně Dacii rád. Vzletně by se dalo říci, že mě přesvědčila o své upřímnosti. Což je v mých očích natolik atraktivní, že jsem jí díky tomu ochoten odpustit spoustu drobných nedostatků. I pro to, že je to vlastnost, která je stále víc spíše exkluzivním, než běžným zbožím. Bohužel, zdaleka ne jen u automobilů.

VW Sharan 1.4 TSI Highline (2022)

O tom, že produkce vozů kategorie MPV končí, můžeme v posledních letech slyšet ze všech stran prakticky pokaždé, když o některém z těch dosluhujících rodinných dopravníků padne  zmínka. Upřímně si to ale nemyslím. Považuji to víceméně za marketingové spiknutí. Kromě toho, že tahle auta logicky dávají ve většině ohledů lepší smysl než sedmimístná SUV i z toho důvodu, že ceny jak nových, tak ojetých vozů této kategorie rozhodně nevypadají, že by se jednalo o nechtěný, zlevněný sortiment. Naopak. Jako ojetiny si podle všeho tahle auta dost slušně drží hodnotu a i přesto se zdá, že se v autobazarech mnoho neohřejí. Myslím, že to vědí i výrobci, kteří, přestože se zkratce MPV vyhýbají jako čert kříži, tak tahle auta nejen vyrábějí, ale chystají je i do budoucna. Když si totiž uvědomíme, že MPV znamená v nezkrácené formě Multi Purpose Vehicle, tedy víceúčelové vozidlo, určené pro dopravu osob i nákladů, je nad slunce jasné, že všechna ta Caddy, Transportery, Tournea Conect, Berlinga, Riftery, Travelery a spousta dalších modelů v různých velikostech nejsou ve skutečnosti nic jiného než MPV. Škoda Enyaq mi svým tvarem připomíná mnohem spíš Ford S-Max než cokoli vhodného na nezpevněné horské cesty. A nový ID.Buzz? Ten je rozměrově i základním tvarem a uspořádáním téměř nachlup stejný jako poslední Sharan. Stojí na elektrické platformě, takže asi nelze předpokládat, že by u VW měli dojem, že taková auta patří na smetiště dějin a do budoucna s nimi nepočítali. Jen jim prostě už nebudeme, kdo ví proč, říkat MPV. 

Pohled na aktuální VW Sharan ale jedno vysvětlení téhle záhady nabízí. Podobná praktická auta totiž, na rozdíl od nepraktických SUV, kupují většinou lidé, kteří je opravdu potřebují. A protože je potřebují, neřeší se tu tolik jako u ostatních automobilů design a image, ale právě jejich praktické vlastnosti. V automobilkách samozřejmě nejsou zaměstnaní hlupáci (většinou) a tak jim tenhle fakt nemohl uniknout. Takže původní Sharan z roku 1996 navrhli jako poněkud nevzhlednou krabici, kam jste ale naložili celou rozvětvenou rodinu a dozadu nádavkem párek labradorů. A protože nikdo nic nenamítal a krabice se prodávala více než dobře, dali u VW volno celému designovému oddělení a příští čtvrtstoletí na Sharan jen občas napasovali nová světla, čemuž se říkalo facelift. Ano, já vím, že se dnes samozřejmě jedná o technicky úplně jiné auto. Ale když se na něj podívám – inu, designové orgie opravdu neproběhly. U jiných značek to také není o mnoho lepší. Snad s výjimkou Citroënu, ovšem tam se poněkud šílený design jaksi historicky očekává. 

Díky téhle strategii ovšem MPV získala postupně pověst rodinných dopravníků, které si kupují výhradně lidé bez vkusu, jež auta naprosto nezajímají a jejich život celkově ztratil smysl a směr. A tak stále méně potenciálních zákazníků bylo ochotno nákupem vozu označeného stigmatickými písmeny MPV přiznat konec svého aktivního života a sáhla raději po písmenech SUV, naprosto stejně nesmyslně znamenajících v mnoha očích pravý opak. 

Na podzim roku 2022, kdy píšu tenhle článek, historie Volkswagenu Sharan končí. Příjem objednávek byl zastaven a dealerství nabízejí případným zájemcům již pouze skladové vozy. V případě toho, který jsem měl k dispozici, stále s cenovkou nad milion Kč. To opravdu na výprodej nevypadá. A jaký tedy poslední Sharan je?

Prostor až na prvním místě

Tak předně veliký. Na fotografiích nebo videu na mě působil díky – mírně řečeno velmi konzervativnímu – designu spíš jako do výšky nafouknutý, samozřejmě postarší, Golf Variant. Tak to opravdu není. Tohle auto je dlouhé bezmála 5 metrů (přesně 486 cm) a široké 2m. Což je na délce mimochodem o nějakých 20 cm víc, než u minulé generace. A stejně tak je ohromný i uvnitř. Tedy na osobní auto. V druhé řadě jsou vedle sebe naskládána 3 samostatně posuvná a polohovatelná sedadla a pokud vysunete v kufru ukrytá další dvě a vytvoříte třetí řadu, stále vám za nimi zbyde nějakých 300 litrů prostoru pro zavazadla. Což není nijak ohromující hodnota. Podobně vypadá na papíře kdejaké dnešní větší SUV. Ale jistý drobný rozdíl tu přeci jen je. Sérií složitých experimentů s mými dvěma syny (všichni měříme na výšku přes 190 cm) jsme zjistili, že na rozdíl od dětských – a někdy ani to ne – sedadel, která ve třetí řadě nabízí drtivá většina modernějších a elegantnějších vozů, sem se skutečně usadí 7 dospělých pasažérů. V našem případě pravda za cenu mírného nepohodlí, ale pokud by se o totéž pokusilo sedm osob standartnějších rozměrů, věřím, že by kompromisy nebyly zapotřebí.

Dalším malým bonusem je možnost složení obou zadních řad sedadel tak, že vám místo kufru vznikne rovná plocha o rozměrech přes 160 cm na šířku a 2 metry na délku. Jestli ale potřebujete odvézt něco opravdu dlouhého, dokážete složit téměř do stejné roviny i přední sedadlo spolujezdce a pak se bavíme o více než 3 metrech délky. Při tom pořád řídíte osobní auto s rozměry kombi střední třídy a výškou Škody Kodiaq. Nakonec ještě dodám populární údaj o velikosti zavazadlového prostoru. V  základním pětimístném uspořádání interiéru je to bezmála 900 litrů. Což v porovnání s hodnotami hrdě uváděnými u velkých SUV a vlastně prakticky u čehokoli je…hodně.

Interiér

Ale úvah už bylo dost, pročež se jdu posadit za volant. Hned prvním poznatkem je, že se tu nastupuje stejně jako do populárních SUV, čímž padá jejich další propagovaná výhoda. V Sharanu totiž sedíte také podstatně výš než v nízkém sedanu nebo kombi a navíc díky vysokým oknům máte velmi dobrý výhled do okolí. Z místa řidiče ovšem nemáte šanci vidět byť jen kousek prudce se svažující kapoty, což by mohl být problém při parkování, ale kupodivu jsem v tomhle ohledu naprosto neměl potíže – stačilo si jednou napoprvé vystoupit a podívat se, jak daleko od překážky ve skutečnosti jsem. Při dalších pokusech se tady z neznámých příčin pozice “neviditelné” přídě odhaduje až podezřele snadno. Při jízdě je naopak absence předku auta v zorném poli řidiče pro mě v takovémhle autě docela příjemný pocit. 

Interiér, stejně jako celý automobil, nezakryje, že poslední viditelná modernizace proběhla v roce 2015 a ani tehdy se nejednalo o futuristické orgie. V porovnání se současnými Volkswageny působí nepřístojně zastarale. Ovšem už po prvních kilometrech si uvědomíte, jak zoufale v moderních interiérech vítězí, v mnoha ohledech, forma nad obsahem. Ve skutečnosti bych řekl, že až na pár výjimek se tady, možná trochu mimochodem,  podařilo z velké části vytěžit to dobré z obou světů. Klasického i moderního. V tomto konkrétním modelu totiž dostanete k dispozici většinu elektronických služebníků  zpříjemňujících cestování. Především funkční adaptivní tempomat, automatickou ruční brzdu, asistent hlídající vybočení z jízdního pruhu, navíc celkem příjemně naladěný, nebo hlídání mrtvého úhlu a dokonce i čtení dopravních značek. To všechno ovšem doplněno oldschoolovým ovládáním pomocí skutečných otočných ovladačů a tlačítek, navíc vyrobených dostatečně kvalitně. 

Samozřejmě že zastaralá koncepce tu s sebou přináší i několik kompromisů. Kompletní infotainment vozu je poplatný době svého vzniku, což se projevuje například, z dnešního pohledu ne zcela dokonalou, grafikou navigace a vlastně i její celkovou funkčností. Ne že by snad neukazovala co má. Potíž je například ve spolupráci s navigačními šipkami, které si můžete volitelně zobrazit na displeji mezi analogovými budíky. Její logika, kdy například šipka rovně znamená občas jeď rovně a občas jeď po hlavní je z dnešního pohledu mírně matoucí.

To souvisí s druhou a pro mě vlastně nejzásadnější nevýhodou. V dnešní době jsem si zvykl na to, že v každém okamžiku mám před sebou určité množství informací na jednom místě. Typicky jsou to údaje o navigaci, zahrnující rovnou údaje o čase dojezdu a vzdálenosti cíle, a současně údaje  o nájezdu kilometrů, dojezdu na palivo v nádrži, případně informace o dopravních značkách, zejména povolené rychlosti. V Sharanu to všechno máte k dispozici. Ovšem zdaleka ne najednou. Musíte si vybrat, co z toho chcete na displeji středového štítu mezi analogovými budíky zobrazit. Navigační pokyny, značky, jízdní údaje. Což je nepohodlné. V tomhle už je dnes automobilová informační technologie prostě jinde.

To co jsem zde popsal ale vlastně beru jako pochvalu. Ve skutečnosti jsem tím vyčerpal z mého pohledu naprosto všechny nevýhody tohohle hybridního staronového systému. V podstatě jsou to drobnosti, které ukazují, jak moc se ergonomie ve smyslu funkce informačního systému v automobilech za posledních pár let zlepšila a jak moc se mnohde znepříjemnilo ovládání odbouráním mechanických ovládacích prvků. Například mechanická tlačítka na volantu na mne působila, v porovnání se současnými haptickodotykovými žertovnými ploškami, vyloženě relaxačním dojmem. 

O prostoru pro cestující jsem se již vyjádřil dostatečně, takže jen krátce k sedadlům. Předně všechna jsou o něco užší, než jsem čekal. Nijak drasticky, ale jsou, nebo na mě minimálně tak působí. V tomhle konkrétním autě jsou navíc jejich střední části vyrobené z alcantary, nebo z něčeho, co ji dosti připomíná. Což je za mě špatně. Alcantara je super ve sportovním autě, kde vám díky svému neklouzavému povrchu zajistí v jeho sportovních, anatomicky tvarovaných sedadlech pevně danou ideální polohu. Ta v Sharanu se ovšem vyznačují naopak naprostým odporem k čemukoli, co by jen připomínalo boční fixaci těla. A protože při delší cestě se v takových sedadlech občas chcete trochu posunout a mírně změnit polohu, alcantara vám, díky své dobré adhezi, při takových pohybech úspěšně pomáhá shrnovat oblečení na vašich zádech. 

Jako benefit sedíte při řízení Sharanu trochu nakřivo. Dost dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co je špatně a proč ani po pár stech kilometrech nedokážu najít za volantem polohu, ve které bych se citíl uvolněně a příjemně. Chvílemi jsem měl dokonce dojem, že kaplička přístrojů je usazená poněkud šišatě. Nakonec se ukázalo, že panel je samozřejmě správně, ale poloha volantu, respektive jeho osy, tak docela nesouhlasí s umístěním sedáku a pedálů. Nejde o nic fatálního, do bočního posedu ve Škodě 120 to má samosebou daleko a je možné, že si toho spousta lidí naprosto nebude všímat. Mně to ovšem šlo značně na nervy.. 

Celkově ale interiér VW Sharan nemá žádné zcela zásadní nedostatky. Naprosto nesouhlasím s hodnoceními, která při jeho popisu používají moderní slova jako prémiový nebo komfortní. Myslím, že není ani jedno z toho. A podle mého názoru se u automobilu podobného typu nic z toho ani neočekává. Spíše bych kladl důraz na slova funkční, odolný, pohodlný a zejména a především – prostorný. A to je tu ve velké míře také splněno. Pokud si tedy nevyberete variantu se světlým čalouněním. Což bych osobně u automobilu určenému především k přepravě kupy dětí považoval za překvapivé rozhodnutí. 

Jak to jezdí

Tlukoucím srdcem, zajišťujícím automobilu tolik potřebný pohyb, je zde koncernová benzínová přeplňovaná čtrnáctistovka TSI o výkonu 150 koní.. Což nevypadá u skoro dvoutunového auta jako dobrý nápad. A ve skutečnosti? 

Jako skoro pokaždé, záleží na prioritách. Připomeňme si, že stejnojmenného předchůdce tohoto motoru provázela, z velké části oprávněně, značně horrorová pověst. Nicméně současný motor se od něj velmi zásadně liší a podle všeho by se, v rukou rozumného uživatele, mělo jednat už o dospělou, relativně kvalitní pohonnou jednotku. Proč u VW zachovali původní označení je otázka za pět bludišťáků. Nicméně stále jde o poměrně malý motor ve velkém autě, což, jak víme, nedělá obyčejně dobrotu. A tady se vracím k oněm prioritám. O tom, že tohle auto není sportovní nemá smysl psát. Není ani jakkoli zábavné z řidičského pohledu.

A tím nemyslím, že je nezábavné v tom smyslu, že při projíždění zatáček vám nepřináší žádné pocity jako spousta jiných moderních vozů. Zde se jedná o úplně jinou úroveň nezábavnosti. Pokud se totiž se Sharanem pokusíte projet zatáčku jen o málo  rychleji, než byste ji projížděli s platem vajíček na zadním okně, začne vás aktivně přemlouvat, abyste to už nedělali. Nemyslím to tak, že by se chovalo nějak nepředvídatelně nebo dokonce nebezpečně. Nakloní se, to ano, podvozek je přeci jen postaven na co nejvyšší komfort, ale drží. I když samozřejmě díky tomuhle nastavení a vyššímu těžišti se nedotáčivost a pískání předních gum projeví dříve, než jsme dnes u většiny automobilů zvyklí. Ale to nevadí. Protože to nezjistíte. Ani vás to nenapadne. Ne proto, že by vás auto vyděsilo. Jde o to, že pocit při projetí rychlejší zatáčky je naprosto odpudivě odrazující. Znásobený ještě dojmem, že převod řízení je podivně dlouhý, díky čemuž jste i v mírné zatáčce nuceni kroutít volantem jako autobusák.

Takže už jsem to podruhé neudělal. (Tedy udělal, abych zjistil, kdy se začne projevovat ona nedotáčivost, ale ryze ze studijních důvodů a s krajním sebezapřením). Když jsme si ale s autem tímto způsobem ujasnili mantinely, ve kterých se budeme nadále pohybovat, dostavila se sladká odměna. 

Jak jsem řekl, podvozek je velmi měkký, až houpavý. Může si to dovolit, protože auto si nehraje ani na vypumpovaný teréňák, ani na tvrdý sporťák. Odhlučnění od proudícího vzduchu, kol i motoru je, vzhledem k tomu, jak kvalitní rezonanční komoru tvoří jeho ohromný vnitřní objem, naprosto neuvěřitelné. Do nějakých 100 km/h je tu takové ticho, že se se spolujezdcem bez problémů bavíte tlumeným polohlasem. K akustickému komfortu na palubě přispívá i zážehový motor, který je už z principu přeci jen kultivovanější a tišší než většina dieslů. 

Jinou otázkou je ovšem jeho objem.  Ten s sebou samozřejmě nese naprostou povinnost objednat si jej ve spojení výhradně automatickou převodovkou, která dokáže případný výkonový deficit do jisté míry eliminovat. Manuál mi zde nedává žádný smysl, protože jeho jediným benefitem je podle mého názoru dnes už jen a výhradně řidičský zážitek. Který je v tomhle autě prostou fikcí. 

Takže v případě, že se pohybujete v rychlostech pod dálničními limity, v klidném režimu a vaší prioritou je se relaxačním stylem dopravovat z jednoho místa na druhé, není s tímhle motorem celkem žádný problém. Šestistupňový automat odvede svou práci a nedostatek objemu dokáže úspěšně zamaskovat. Jedinou potíž jsem zaznamenal při zrychlování v dlouhém, poměrně prudkém dálničním stoupání, kdy už motor zjevně nepracoval ve své komfortní zóně, což se projevovalo dosti nepříjemným kvílivým zvukem bez valného nárůstu výkonu. Otázka je, jak bude motor vyhovovat v případě, že automobil obsadí skutečně sedm dospělých osob. Jistě, tohle asi nebude typický příklad užití, protože jak víme, ani běžné automobily nejsou obvykle na silnicích k vidění s pěti dospělými na palubě. Každopádně pokud byste dnes stáli o to, koupit si ještě Sharan jako nový, jiný motor už stejně k dispozici nedostanete.

Volkswagen Sharan se za 27 let své existence stal bezpochyby jednou z ikon značky. Letos na podzim se jeho příběh definitivně uzavírá. A přestože jsem nikdy nebyl jeho obdivovatelem, nebo dokonce potenciálním zákazníkem, je mi trochu smutno. Jakoby s ním odcházel jeden z posledních pamětníků doby, kdy si automobilky mohli dovolit vyrábět automobily ne podle diktátu směrnic, tvořených lidmi bez znalosti automobilového oboru, nebo dokonce jeho širších souvislostí, ovšem s o to větším aktivistickým zápalem. Vyráběli svá auta jen a pouze podle toho, co si přála cílová skupina jejich zákazníků a byla tedy ochotná za jejich dílo utratit své peníze. 

Naštěstí věřím, že zdravý rozum si vždycky najde správnou cestu. A i když je na ní občas nucen se uchýlit z přímého směru k objížďkám a zakličkování, nakonec se vždycky vrátí ke směru, vedoucímu přímo k dalšímu cíli. A to neplatí zdaleka jen pro automobily.

Cupra: Formentor VZ5 / Leon 2.0 TSI / Born

Přijde-li řeč na výrobce automobilů Cupra, většina lidí, pokud tedy vůbec zaznamenali existenci tohoto označení, je přesvědčena, že se jedná “snad o nějaký Seat”. Ti poučenější vám řeknou, že jde o jméno nejvýkonnějších modelů, které Seat nabízí. Kdo ale bere auta přeci jen jako něco víc než jen pomůcku osobní přepravy, ví, že koncern VW se v rámci svých škatulat, kterými se snaží co nejlépe zhodnotit řadu v minulosti nakoupených automobilek, rozhodl roku 2018 oddělit sportovní divizi Cupra od mateřského Seatu a založil tak zcela novou značku. 

Přestože takový obchodní model není v automobilovém průmyslu ničím novým a například Toyotě to s Lexusem funguje naprosto čítelně a příkladně, podobné aktivity z posledních let mohou na první pohled působit spíše jako experimenty automobilových koncernů, zaměřených na zjištění, jak moc lze zákazníka oblbnout a prodat mu své stávající výrobky, vyzdobené novým cool logem a zkrášlené falešnými brilianty a asijskými světélky, za dvojnásobnou cenu. 

Nicméně mám (pro mé okolí občas poněkud otravný) zvyk pochybovat o “zjevných a univerzálních pravdách” do té doby, dokud se o nich nepřesvědčím na vlastní oči. Když se mi tedy naskytla možnost vyzkoušet si, byť jen v krátkých časových oknech, několik modelů Cupra najednou, rozhodně jsem neváhal. A začal jsem hned naprostým vrcholem toho, co mladá značka v současnosti nabízí.

Cupra Formentor VZ5

Výrobní program poněkud násilně osamostatněné bývalé divize Seatu tvořili zpočátku pouze modely mateřské automobilky, vybavené občankou s novým jménem, kvalitnějším oblekem a značkovými hodinkami. Prvním modelem, pro který neexistuje v nabídce Seatu ekvivalent se stal právě Formentor, představený roku 2020. Základ vozu tvoří koncernová platforma MQB Evo, kterou sdílí, stejně jako značnou část podvozku, s Leonem i dalšími koncernovými sourozenci. V dnešním globalizovaném světě ovšem taková věc znamená pramálo a mnohokrát jsem se přesvědčil, že technicky velmi podobné vozy se mohou od sebe z hlediska uživatele nebo i řidiče lišit takřka ve všem. 

U Cupry jsou každopádně na svůj první svébytný automobil náležitě hrdí. A upřímně – myslím, že právem. Uznávám, že můj úsudek je zcela jistě ovlivněn tím, že se mi do rukou dostalo hned napoprvé to zdaleka nejlepší, co lze u této značky žádat. Vrcholem nabídky modelu Formentor je totiž verze VZ, což je zkratka španělského slova veloz, znamenajícího jednoduše rychlý. Takže taková Cupra Cuper. Tohle auto pohání osvědčené dvoulitrové TSIčko, naladěné na výkon 310 koní, spojené s koncernovým DSG. Mimochodem velmi dobře naprogramovaným. Jenže někomu u Cupry přišlo, že to chce ještě něco… no…něco jako třešničku. Takovou libůstku. Takže do vrcholné varianty VZ šoupli fenomenální pětiválec TFSI, známý například z Audi RS3 o objemu 2.5 litru, naladěný na výkon 390 koní a za označení VZ jednoduše přičmárali pětku. Exkluzivní limitovaná verze Cupry Cuper byla na světě. Těchhle aut by se mělo celosvětově vyrobit jen něco přes 5000 ks a pár desítek jich zřejmě dorazí i do Čech. 

Všechny tyhle indicie ve mně vzbudily přesvědčení, že půjde o naprosto pitomou, pozérskou, nepoužitelnou věc pro lidi, kteří si potřebují dokazovat…cokoli, ovšem na eMkové BMW jaksi nemají. 

Jenomže… to auto je prostě fantastické. Jakožto zasmušilému melancholikovi se mi stává celkem vyjímečně, že bych se v autě smál. Vězte, že když jsem vystoupil z téhle věci, na tváři jsem měl klasický výraz štastného blbečka. Po dlouhé době mi hlavou procházel ten skoro zapomenutý pocit, že tohle auto nutně potřebuju. Původně jsem chtěl psát, že tahle limitovaná edice je zbytečná, předražená a výkon přidaný navíc k ničemu. A že ve skutečnosti nechcete ji, ale maximálně obyčejné VZko, které je bratru o půl milionu levnější. Blbost. Chcete tohle!

Vtip je v tom, že tohle auto vás umí přesvědčit, že právě vy dokážete využít – alespoň občas – opravdu všechno, co v něm je. Ne proto, že bych byl až tak excelentním řidičem. Zdaleka ne. Ovšem ono to ani není potřeba. Je mi totiž srdečně jedno, kolik technologie, asistentů, vektoristů točivých momentů nebo třeba permoníků mi pomáhá, abych jel tak jak mám a nezabil se. Pokud o nich nevím a nevidím je. A bavím se. Užívám si pocitu, kdy cítím, jak mi v zatáčce ujíždí zadek mírně a plynule stranou, aby se v zápětí narovnal přesně jak je potřeba a auto bez náznaku zaváhání nebo snad dokonce přehoupnutí pokračovalo po rovince vstříc další zatáčce. A že to všechno je moje precizně odvedená práce. Ve skutečnosti jediné, co k tomu opravdu potřebujete, je váš funkční mozek. Ten sebelepší technika nenahradí, pokud se rozhodnete ignorovat fyzikální limity. Ve dvoustovce se do zatáčky prostě pokaždé nevejdete ani v takovém autě.

Pokud ale tohle máte na paměti, auto vás přesvědčí o tom, že jste pan řidič a ani náznakem neprozradí, jak moc práce s vámi má. A díky výkonu, který je tu k dispozici a jeho chytrému a vtipnému (protože ví, že pustit to na zadní kola je prostě sranda) rozložení přesně jak je zrovna potřeba, se bavíte i v rychlostech, které se – obvykle – vejdou do zákonných limitů. Při tom pořád cítíte tu ohromnou sílu motoru, aniž byste měli jedinkrát dojem, že auto jen číhá na okamžik, kdy vás dokáže bezpečně a pokud možno bezbolestně zabít. 

Jak je možné, že jako zarytý odpůrce módy SUVček a jejich “sportovních” verzí obzvlášť se tady rozplývám nad jedním z nich? Tohle totiž ve skutečnosti není SUV. Jen tak má působit, protože… no prostě protože taková je současná móda. Že je to ve skutečnosti jen trochu narostlý, maličko přizvedlý, jinak ale opravdový hothatch jsem si uvědomil, když jsem ho viděl stát na parkovišti plném Tiguanů, Kodiaqů a podobných záležitostí. Je totiž na první pohled o dost nižší než oni. A při srovnání s jinými SUV ani ty ostatní proporce jaksi nesouhlasí. 

Druhá věc je podvozek. Je podivný. V tom nejlepším smyslu. Ano, je pravda, že právě podvozky jsem chválil u víc současných modelů různých automobilek. Jenže zatím žádné z nich nemělo motor téměř se čtyřmi sty koní. Nezkoušel jsem tohle auto v režimu “Cupra”. Jednak proto, že v krátkém čase, po který jsem měl možnost ho řídit mi nepřišlo rozumné pouštět se do větších akcí a pak také proto, a tu je asi jeden z mála záporných bodíků které bych tomuhle autu dal. Neměl jsem totiž chuť snášet podivný zvuk, který se v interiéru v tomhle nastavení ozýval. Nicméně i v nastavení “sport”, kde je onen „atraktivní“ zvukový doprovod sice přítomen, ale naštěstí potlačen na přijatelnou míru jsem měl pocit, že i s takhle silným motorem si podvozek poradí na výbornou. 

O to překvapivější je potom komfortní nastavení, Spolu s lehkou nohou na plynu a případně s tibetskými vonnými tyčinkami v kelímku od kafe z auta udělá naprosto bez výhrad použitelný rodinný vůz, proti jehož chování nebo kultivovanosti na cestě k moři za sluncem nemůže žádný člen rodiny říci ani to nejmenší. Netvrdím, že je to nejměkčí nebo nejplavnější jízda na světě, ale z tohoto hlediska jistě přinejmenším slušný průměr. Což je za mě, vzhledem k tomu, že už vím, co tohle auto dokáže, více než vynikající. 

Cupra Leon 2.0 TSI 245 k DSG

Leon je, na rozdíl od Formentoru, ještě klasickým dítkem adoptovaným od Seatu a vzhledem k velmi podobnému základu také jeho nejbližším příbuzným v nabídce značky. V této verzi, naladěné na 245 koní se jedná o přímý protějšek Golfu GTI. Což by mohlo být fajn, kdybych před 20 minutami nevystoupil z jednoho z nejzábavnějších nových aut, která jsem v posledních letech řídil. A protože předešlá limitka byla samozřejmě nacpaná výbavou až po střechu, vypadal Leon proti ní, přestože také v konfiguraci výbavového stupně VZ, trochu jako chudý příbuzný. Což ovšem po pravdě vlastně je, vzhledem k tomu, že v rámci značky Cupra jde v podstatě o automobil o generaci starší než Formentor. Nicméně pořád se jedná o relativně rychlý hatchback, což je kategorie aut, proti které bych nemohl říci ani to nejmenší. 

První, co si po usednutí za volant uvědomíte, že interiér Leonu je do puntíku identický s tím ve Formentoru. Což vzhledem k tomu, že designem, použitými materiály i ergonomií o několik tříd předčí to, nač jsme u VW a tím spíše třeba u Škody zvyklí, není nijak na obtíž. Podle mého názoru se úroveň interiéru nebezpečně blíží standardům Audi, ovšem tam, kde je Audi komisní, technické, luxusní a strohé, je Cupra zvenku i zevnitř poněkud odvázaná až hravě nespoutaná (samozřejmě myšleno z hlediska německých designérů). Po pravdě řečeno, stále jsem se ještě nerozhodl, jestli považuji všudypřítomné ozdůbky ve firemní měděné barvě za luxusně sportovně elegantní, nebo poněkud… nevkusné. 

Jediným rozdílem kterého jsem si v porovnání s výbavou v interiéru Formentoru všiml, byla dvě kulatá tlačítka na volantu, z nichž jedno slouží pro startování a druhé je voličem jízdních režimů, která v této výbavě Leonu chyběla. A pak samozřejmě sedadla. Vrcholná verze je totiž vybavena jinak příplatkovými skořepinami, které ovšem k mému úžasu byly nejen použitelné, ale dokonce téměř pohodlné i pro člověka mé značně nadprůměrné postavy. Leon měl naproti tomu standardní sedadla, která bych za normálních okolností označil jako celkem pohledná i když co do funkce (myslím sezení na nich) spíše jen průměrná. Ve světle mého okouzlení nad tím, že existují skořepinová sedadla, ve kterých mohu sedět, aniž bych se opíral zády o hroty postranic a opěrka hlavy mě tlačila do krční páteře, napíšu k těm v Leonu jen tolik, že byla vyhovující.

245 koní uděluje 1,5 tuny vážícímu Leonu obstojnou dynamiku, ale neměl jsem dojem, že by auto v téhle specifikaci udělalo radost člověku, preferujícímu sportovní svezení na okreskách. Ne snad, že by trpěl nedostatkem výkonu, ale celkové chování převodovky i podvozku, odezvy plynového pedálu a v neposlední řadě řízení mi připadaly spíš určené ke svižnému cestování než k čemukoli jinému. Pravdou je, že tento konkrétní automobil nebyl vybaven regulací podvozku DDC a po pravdě řečeno jsem díky tomu nezkoumal v hlubinách ne zcela přátelského infotainmentu ani případné další možnosti nastavení parametrů chování vozu. Není tedy vyloučeno, že při použití jiného režimu by se zábavný faktor mohl výrazně posunout. Výkon motoru sám o sobě by na to jistě stačil. 

S tím nenastavováním souvisí bohužel asi největší bolest Cupry. A tou je podle mého názoru kompletní řešení právě toho infotainmentu. O problémech koncernu s uživatelským SW v poslední generaci ovládacího systému jdou veřejností hotové legendy. Osobně jsem konkrétně u značky VW nezaznamenal žádné příhody typu zamrzání či restartování systému za jízdy, mizení virtuálního kokpitu ani žádná podobná zpestření jinak fádních a jednotvárných cest. Dokonce bych řekl, že jsem se s ním dokázal sžít natolik, že existujeme v jistém trvalém příměří. On mi, pokud se setkáme, nepřipravuje žádná adrenalinová dobrodružství a já směrem k němu nepoužívám žádné velmi nespisovné výrazy. (Což neplatí pro některé vybrané části, v čele s haptickými dotykovými ploškami na volantu – ty jsou nadále v kategorii “čiré zlo”.) Bohužel, uvedená kategorie zůstala v rámci koncernové efektivity zachována prozatím i značce Cupra. Naproti tomu, rozhraní informačně-zábavního systému zde mají vlastní. Což trochu překvapivě nakonec nebyl dobrý tah. To co vyvinuli u VW není dokonalé. Systém Cupry ovšem…bude potřebovat některá zlepšení. Asi tak. 

Cupra Born 77 kWh / 231 k

Born jsem si chtěl vyzkoušet z jediného důvodu. Zjistit, zda a v čem se bude lišit od VW ID3, se kterým jsem měl loni možnost najezdit přes 1000 km. Z toho důvodu se tu jen krátce zmíním o těch nemnoha rozdílech, kterých jsem si všiml. Ve skutečnosti se ve většině ohledů totiž jedná opravdu o stejný automobil, takže bych se zbytečně opakoval. 

První dojem při spaření Cupry Born je takový, že nějaký španělský uličník vzal roztomilou, dobráckou ID3 a domaloval jí malé čertovské růžky. Tím je myslím celkem přesně popsán rozdíl mezi těmito dvěma auty.

VW napohled působí přívětivě až roztomile. Při bližším zkoumání, respektive usednutí do vozu pak funkčně, jednoduše a technologicky, nicméně nijak odtažitě. Máte dojem, že všechno co tu je má svůj účel, není tu nic navíc. Vše nač dohlédnete či dosáhnete má jeden jediný smysl. Umožnit vám vykonat dopravu z místa A do místa B, včetně toho, že budete dle nejnovějších ergonomických poznatků udržováni v optimálním fyzickém i psychickém stavu, abyste i vy vykonávali všechny potřebné úkony k provedení dopravy co nejefektivnějším způsobem.

Jenomže Born je Cupra. A Cupra znamená, nebo by alespoň do budoucna měla znamenat show. Estrádu s kouzelníkem. Cupra není králíček. Cupra tahá králíčky z klobouku a jen tak pro zábavu jim fouká do oušek. V Cupře dostali od koncernu plyšového medvídka a příkaz udělat z něj nasupenou panenku Chuckyho. Ale ať ty změny moc nestojí! No a ve Španělsku to dokázali. Dozadu přilepili difuzor z Lamborghini, vyměnili kola, medvídka přebarvili a olepili měděnými odznáčky. A na obličej mu nasadili hokejovou masku Jasona Voorheese. Ve skutečnosti se to velmi podařilo. Netvrdím, že vnější design Bornu je lepší než u VW. Je jiný. Pro jiné zákazníky. Podle mého dobrá práce. 

Interiér je ovšem jiná písnička. I když vlastně stejná. Volkswagenu část lidí vytýkala lacině působící materiály i celkové provedení interiéru. Budiž. Pro ně bude Born. Tady je totiž interér Cupra. Základ zůstal stejný. Ale místo oněch lacině působících materiálů ho kompletně obložili měkkými pohlednými panely, korespondujícími s ostatními modely značky. Překvapilo mne, jak velký rozdíl to je. Vše je tam, kde bylo u VW, má to stejné rozměry i tvary. Stejné displeje, stejné ovládací prvky. Ale celek je naprosto jiný. I tady dobrá práce.

Na Bornu je nádherně vidět, jak asi uvažovali koncernoví kapitáni. Proslýchá se totiž, že značka Seat má být v rámci koncernu postupně upozaděna a kdo ví, možná minimálně dočasně úplně uzavřena. A místo ní přichází Cupra. Nezatížená pověstí levných, praktických automobilů s koncernovou technikou. Tam se posunuje Škoda. Co koncern neměl, byla kvalitní sportovně šik auta s nádechem luxusu pro masy. Prostě konkurence Francouzů a částečně asi i Italů. A taková bude podle všeho nabízet napříště právě Cupra.

Mazda6 (2022)

Japonské automobily z Hirošimy s letícím ptákem ve znaku jsou v našich zeměpisných šířkách po desetiletí provázeny řadou tradovaných, často i protichůdných předsudků a klišé. Někdy vycházejících z reality, jako například dříve proslavená, v našich podmínkách nedostatečná protikorozní ochrana karoserie, jindy založená na dojmech a chybných úvahách. Jako třeba do nedávné minulosti obecně přijímaná moudrost, že Mazdy jsou auty pro staré a churavé řidiče, jejichž život ztratil smysl a cíl. Samozřejmě s jistými uznanými výjimkami, ale možná i proto například slavný roadster byl pro většinu lidí vždy spíše MX pětkou nebo Miatou, než Mazdou. 

V poslední době se ale zdá, že legendy a realita se spojily ve vzácné shodě a Mazda je vnímána jako poslední bašta řidičů s velkým Ř a poslední výspa boje proti nenáviděnému (oprávněně, podotýkám) oturbenému downsizingu a podobným legráckám pocházejícím z dílny poněkud zfanatizované, ale o to hlasitější menšiny. 

Je samozřejmé, že jako člověk, pro nějž automobily znamenají podstatnou část života, jsem velmi stál o to zjistit, jak tahle auta skutečně fungují. A podařilo se. Dostal jsem možnost vyzkoušet si snad nejrebelštější model současné nabídky ve vztahu k současným trendům – Mazdu 6.

Po pravdě řečeno se mi design šestky nikdy v minulosti nelíbil. První generace podle mého názoru pokračovala v linii dřívějších let, kdy obecně japonská auta patřila svým vzhledem k šedému, nepříliš výraznému průměru, s občasným výkřikem naprosté šílenosti v japonském stylu. Mazda6 ve své první generaci označované GG z roku 2002 opravdu designem neoslňovala a nepomohl ani facelift, který se vyznačoval zejména přepracováním světel v tuningovém stylu Rychle a zběsile. 

Druhá generace GH z roku 2007 přinesla změnu designérského jazyka a relativně značná vylepšení, týkající se zejména řešení zmíněné nedostatečné antikorozní ochrany a podstatného zvýšení bezpečnosti. Nutno říci, že druhá evoluční verze Mazdy 6 byla ve svém pojetí mnohem bližší vkusu evropských klientů, nicméně vinou jisté setrvačností v myšlení zákazníků image značky stále přetrvávala. 

Třetí generace GJ z roku 2012 přinesla další vylepšení jak z hlediska vnějšího designu a celkově ještě větší přiblížení evropským standardům technikou i například použitými materiály v interiéru. Znamenala konec vnímání značky Mazda jako nezajímavé a šedé. Poslední facelift do současné podoby pak přinesl dlouho pěstované ovoce postupné evoluce. Přenesl definitivně Mazdu 6 do pozice jednoho z nejpohlednějších vozů v současné automobilové nabídce.

Mnohem důležitější než design nebo barva podsvícení budíků byla ale u Mazdy 6 vždy technika a vlastně vše, co se týkalo provozu a řízení jako takového. Ne náhodou hned první generace šestky byla k dispozici i ve vrcholné verzi MPS, což byl ůdajně jeden z nejlépe jezdících sedanů své doby. Tím spíš, že oturbený, samozřejmě benzínový, čtyřválec 2.3 litru jí poskytoval už v tovární verzi tehdy velmi slušný výkon 260 koní, přičemž, jak je u japonských aut nezřídka zvykem, se počítalo s dodatečným laděním až na hranici 350 k.  Zbytek auta byl samozřejmě vyroben tak, aby si i s takovým zvýšením výkonu bez problému poradil. 

Přes tyto nesporné kvality Mazda nedokázala své snahy přetavit v odpovídající obchodní úspěch a tak až poslední generace šestky, spolu s menší Mazdou 3, dokázaly po dlouhých letech vytáhnout automobilku z červených čísel.

Design – ošklivé kačátko dospělo 

Hned při prvním pohledu na automobil s karoserií kombi, nastříkanou slavnou (a možná už poněkud profláklou, ale stále fantastickou) speciální červenou barvou Soul Red Crystal jsem musel uznat, že je to, zejména při pohledu z bočního předního pohledu, opravdu nádherné auto. Poslední facelift dotáhl design, byť limitovaný v podstatě 20 let starými základními tvary k maximální možné dokonalosti.

To auto v člověku vyvolává emoce na první podívání. A když se na chvilku dokážete zastavit a vnímat tvary, křivky a linie karoserie, pochopíte, že automobilový návrhář může být skutečným umělcem. Nízká, široká, elegantní silueta. Zvláštně tvarované přední blatníky, evokující ve mě vzpomínku na rotačním motorem poháněné čtyřdveřové kupé RX-8 (podle mého jediné auto, které si tohle protimluvné a dnes hojně používané označení zasloužilo).

Široká, nízká světla, díky vnitřní grafice vzbuzující dojem, že koukáte do očí něčemu, před čím byste se měli mít na pozoru. Prostě nádhera. Zadní část automobilu už mi připadá daleko víc poplatná době, kdy byly poprvé navrženy tvary nové šestky, přímého následovníka předchozího modelu 626, ale monumentální první dojem rozhodně nepokazí.

V prvním bodu tedy u mě dostála šestka své pověsti na plný počet hvězdiček.

Nastupte si, prosím

S klíčem v kapse tedy přikládám palec na šedou plošku na klice dveří a usedám za volant. Tenhle konkrétní automobil je nakonfigurován ve výbavovém stupni Revolution, tedy podle slov prodejce “v podstatě nejvyšší výbava”.

No – bývávalo. Marketingové oddělení Mazdy totiž zcela v souladu se strategií značky pracuje na důsledném vývoji prodejní strategie. Takže ve skutečnosti jde na našem trhu dnes o druhou nejnižší výbavu z celkem pěti možných. (Základní je Attraction, následuje zmíněná Revolution, Revolution Top, Homura a Takumi Plus). To s sebou tudíž ve výbavě Revolution přináší například látkové potahy sedadel s mechanickým nastavením, s absencí odvětrání a vyhříváním pouze vpředu.

Na druhou stranu ale disponuje šestka už v této výbavě celou řadou prvků, které u mnoha konkurenčních značek pořídíte pouze za příplatek, jako vyhříváním volantu, kompletním balíkem jízdních a bezpečnostních asistentů včetně čtení značek a adaptivního tempomatu, head-up displejem, nebo audiosystémem Bose. I když zrovna na tom audiu jsou myslím nejlepší právě jen ty značkové kryty reproduktorů… 

Celkově ale cítím mírné zklamání, vzhledem k tomu, že podle informací předem načerpaných od profesionálních recenzentů by měl být interiér, ruku v ruce s exteriérem, pokračováním příjemně šokujícího zážitku vysoké úrovně.

No já jsem tedy žádný dotek nečekaného luxusu nepocítil. Minimálně s těmi látkovými sedačkami a černým interiérem spíše slušný standard. 

Nicméně interiér Mazdy neberu jako součást legendy, takže jsem v pohodě. Ve skutečnosti je tu vlastně vše, co si lze přát. Navíc, s výjimkou sedadel, je vše potažené kůží nebo vyrobené z celkem příjemných plastů. V tomto automobilu, kromě ozdobné stříbrné lišty na palubní desce, všechno v – tedy jistě velmi praktické – šedočerné barvě.

Jen mi tu zkrátka chybí takový ten pocit, že tu chci být třeba i po tom, kdy dojedu do cíle a auto zastaví. Ale jak jsem řekl, není tu nic, co bych na první dojem mohl vytknout, nebo dokonce kritizovat. 

Jízda. Důvod, proč novou Mazdu6 prostě musíte mít. Nebo..?

Motorističtí novináři často záměrně nebo jen mimochodem vyvolávají dojem, že auto které dostali do rukou je pro ně naprostá novinka, nikdy o něm neslyšeli a tudíž jejich hodnocení je naprosto nezaujaté, spravedlivé a objektivní. Já jako amatér si mohu dovolit luxus přiznat, že o Mazdě 6 jsem se snažil předem zjistit co se jen dá. Tedy ono vzhledem k tomu, že nejde zrovna o žhavou novinku to vlastně ani moc snahy nechtělo. A výsledek je jasný. Téměř všichni recenzenti, až na výjimky, se shodují v tom, že se jedná o naprosto dokonalý řidičský vůz. Poslední svého druhu, s opravdovým atmosférickým zážehovým motorem, který každý kdo o autech něco ví musí milovat. A pokud ne, je to člověk, který řídit neumí a nechce a automobily jsou pro něj jen pomůckou pro dopravu z jednoho místa na druhé a celkově je ve všech směrech hodný opovržení a posměchu. 

Bohužel, po tom, co jsem si mohl poslední šestku vyzkoušet, nemám jinou možnost, než se s  ostudou a lítostí přiznat, že patřím s vysokou pravděpodobností do oné druhé, pravými nadšenci automobilismu opovrhované skupiny. 

Tak. Svůj Coming-out mám za sebou. A po dopsání předešlého odstavce sedím a mám pocit, že se mi přehřívají neuronové spoje, jak se snažím shrnout svoje pocity z řízení Mazdy. Ono je to totiž složitější. 

První, čeho jsem si v tomhle autě všiml, jakmile jsem vyjel kousek za Prahu a pustil se na krásné silničky okolo Berouna bylo, že to fakt divně zatáčí. Divně dobře. Nečekaně dobře. Tak dobře, jak to u podobného, skoro pětimetrového kombíku s relativně velkým motorem vpředu a pohonem předních kol rozhodně neočekáváte. A to překvapení způsobí, že se ten prvotní pocit těžko popisuje. Asi nejvýstižnější by bylo říct, že je to jakoby auto z vašeho mozku přečetlo, kudy chcete, nebo přesněji, kudy byste správně měli každou zatáčku projet a naprosto neznatelným, patrně magickým způsobem vám vede ruce tak, aby myšlenka byla realizována. Nenuceně, čistě, bez námahy, bez dalších odchylek a následných korekcí. Na první dobrou.

Práce, kterou odvedli konstruktéři v Hirošimě na podvozku a řízení je až nepravděpodobně dobrá. Tím spíš, že taková ochota auta ke spolupráci naprosto není vykoupena kompromisem, který často při pokusech o dosažení podobných schopností znamená ústupky v podobě tvrdého odpružení, hluku od spodku vozu a podobných nežádaných “sportovních” vlastností vozu. Nic takového se tu nekoná. Zkrátka, jak jsem řekl – dobrá práce. Vlastně mi tyhle vlastnosti Mazdy 6 hodně připomínají moje 15 let staré víkendové BMW, na jehož podvozek jsem psal ódu někdy před prázdninami a protože jsem líný udělat k němu fotky, leží mi ten článek už tři měsíce na disku. 

Problém s Mazdou je v tom, že tenhle skoro zázračný první vjem je bezpochyby tou zdaleka nejlepší věcí, co pro mě na tomhle autě je. S odstupem následuje jako další příjemnost design. A pak…už vlastně nic. O interiéru jsem psal před chvilkou – minimálně v téhle výbavě není ničím, o čem by stálo za to se nějak rozepisovat. Neurazí ani nenadchne, volant je trochu tenčí, než by mi bylo milé, audio ne tak dobré, jak jsem čekal po pohledu na nápisy Bose na reproduktorech ale jinak nic zajímavého.

Panel klimatizace mi vyhovoval mírně nadprůměrně, infotainment s kruhovým ovladačem, který celkově jakoby z oka vypadl mnichovskému iDrive z roku 2010 mi nevyhovoval silně nadprůměrně – ale to jsou záležitosti zcela dle vkusu každého jednotlivce.

Skyactiv – zázračný spasitel pravověrného řidiče

Kapitola sama pro sebe je ovšem motor Skyactiv. Legenda praví, že představuje symbolický políček politice postupného downsizingu spalovacích motorů, rebelský přístup Mazdy, dokazující, že s dvoulitrem lze mít poloviční spotřebu než s nesmyslným biturbem 0,9l osazovaným do aut střední třídy, jednoduše ostrov zdravého rozumu v moři pseudoekologického marastu. A v neposlední řadě, protože se jedná o plnotučné, atmosférické, zážehové motory nezasažené zhoubným populistickým zmenšováním spalovacího prostoru a zachovávající v různých variantách plnohodnotný objem okolo 2 litrů, nabízejí jako jedny z posledních pravověrným řidičům klasický řidičský zážitek.

A tady přesně nastává okamžik, kdy se z automobilistické elity musím chtě nechtě vyčlenit. V mém voze byl k dispozici slabší dvoulitr s maximálním udávaným výkonem 165 k, což na pohon manažersko-rodinného kombi bez problému stačí a já si upřímně myslím, že ani z hlediska řidičské zábavy by, vzhledem k okolnostem, tenhle výkon nebyl až takový problém. I když pokud bych měl možnost, pravděpodobně bych sáhl po silnějším dva a půl litru se 194 koňmi. Vzhledem k tomu co jsem napsal o podvozku, vybavení vozu manuální šestistupňovou převodovkou, která mimochodem funguje skoro dokonale a nádherně vybalancované spojce by se tedy dalo očekávat, že Mazda6 dostojí své pověsti a skutečně bude, samozřejmě v rámci jistých kompromisů tím, čím by ji řada autíčkářů chtěla mít. 

Pro koho to auto sakra je?

Jenže není. Jednak je tu ten motor. Ano, je to atmosféra a chová se jako atmosféra. Největší devizou takových motorů je průběh nárůstu výkonu. V ideálním případě to vypadá tak, že samozřejmě v nízkých otáčkách se, narozdíl od přeplňovaného motoru,  neděje nic zajímavého. Otáčky stoupají, auto se rozjíždí. Jenže postupně jak narůstají čísla na otáčkoměru, zvuk motoru se mění spolu se stoupající ručičkou a tah sílí. A tohle se děje až do omezovače, kde v horní části otáček dostáváte to, pro co jste si přišli, tedy více čí méně  euforický pocit, vyvolaný kombinací stále větší síly, která vás tlačí do sedačky za doprovodu více či méně utlumeného, ale přesto vnímaného stoupajícího zvuku motoru. A za ten pocit se dá odpustit autu mnohé. Ale u tohohle auta jsem bohužel žádné mravenčení nezažil. Mám dojem (ač jsem to po pravdě neověřoval), že výkonová křivka bude u tohohle ne zcela standartního motoru jaksi plošší než je běžné a tudíž nestačí na to, aby přivodila onen pocit, který stojí za spoustu drobných odpuštěných nectností. Navíc pokud budete od motoru žádat přijatelnou jízdní dynamiku, budete nuceni jej držet přinejmenším v horní půli otáčkového spektra, což s sebou nese jistý zvukový diskomfort a v duchu doby také třeba dodat, že i vyšší spotřebu. Já jsem ji měl okolo 8 litrů na 100 km. Mazda sice udává průměr 6,8 a já věřím, že je to naprosto reálně dosažitelný údaj, ovšem za cenu, že s dynamikou se rozloučíte nadobro. A pak je otázka, proč byste si tohle auto v takovém případě kupovali.

A tak mám před sebou krásný, poměrně velký kombík s výborným podvozkem. Proti konkurenci má poněkud zastaralý interiér, zábavný systém ne zcela na výši doby, mírně stísněný kokpit. To všechno jsou věci, které bych možná i ocenil. U sportovního auta pro radost. Jenže velký kombík si lidé kupují často právě spíše pro dopravu z místa a do místa b. Když jsem se o tomhle tématu bavil se známým, oponoval mi s tím, že ne každý má na to, aby vlastnil dvě auta. Souhlasím. Jenže tahle konkrétní šestka tedy v ne zcela špičkové výbavě a se slabším motorem vychází i tak podle ceníku přes milion. A taková částka už myslím dává možnosti k rozhodování o prioritách. Ale to je už samozřejmě téma, které není námětem mých úvah zde.  

Co se týká prostoru na zadních sedačkách, ten je maximálně průměrný. Což si vysvětluji jako ústupek krásné dlouhé kapotě a nízké sluetě vozu. Pak je tu manuální převodovka, která je pro mne v dnešní době naprosto nezbytná u auta, kterým se jdu povozit o víkendu na okrsky, ale na delší cestování, nebo nedej bože jízdu po městech, které si jako pražák užívám celkem dost, mi vzhledem ke kvalitě současných automatů naprosto nedává smysl.

Navíc manuální řazení logicky značně omezuje plné využití některých komfortních prvků elektronické výbavy, tedy zejména adaptivního tempomatu a automatické ruční brzdy. Ano, vím, že tyhle věci pravověrný řidič odmítá a nepoužívá. Ale já je, přiznám se, v případech o kterých jsem mluvil prostě používám rád. Protože jsou cesty, kdy si rád užívám řízení – a pak ty ostatní.

Jsem přesvědčený, že v Hirošimě jsou špičkoví odborníci na výrobu aut. Věřím, že nová MX-5, do které se nevejdu, bude i ve své poslední inkarnaci skvělé auto. A velmi pravděpodobně jím bude i příští generace šestky, která se má objevit u dealerů co nevidět. Ale v téhle chvíli mi bohužel v své současné podobě Mazda6 úplně smysl nedává.

Toyota iQ 1.33 Dual VVTi LUX (2009)

Koncem 90. let bylo, zejména ve větších městech jasné, že počet automobilů na silnicích dávno překonal úroveň, kde bylo ještě reálně možné korigovat zhoršující se dopravní situaci modernizací dopravních struktur. Zaparkovat své auto kdekoliv jinde než ve vlastní garáži se stávalo otázkou trpělivosti, náhody a značné dávky štěstí. Za takové situace byla společností Micro Compact Cars, v čele s majoritním podílníkem Mercedes-Benz, představena veřejnosti roku 1998 nově zrozená automobilová značka Smart a její první seriový automobil –  ForTwo. Maličké, jen něco přes 2,5 m dlouhé vozítko, dokázalo téměř obratem slušně zamíchat kartami ve hře nejmenších automobilů. I když správnější by asi bylo říci, že vytvořilo soutěžní kategorii zcela novou. Můžeme se jen dohadovat, jak je možné, že i přes úspěch tohohle projektu zústával Smart ve své nové soutěži dlouhá léta sám. Ale bylo to tak.

V téhle relativní pohodě, kdy se úspěšné roky střídaly s těmi chudšími, ale stále nevyzván a tudíž neporažen, přežil ForTwo jen s drobnými vylepšeními až do roku 2007, kdy spatřila světlo světa jeho druhá, zbrusu nová generace.

Jak se ukázalo, díra na trhu, kterou objevil a snažil se vyplnit Smart, nakonec přeci jen zlákala někoho dalšího ke vstupu do hry. A nebyl to nikdo menší, než jeden z nejúspěšnějších producentů aut na světě, automobilová divize Toyoty. Takže rok po uvedení druhé generace Smartu ForTwo se roku 2008 konečně objevil důstojný soupeř – Toyota iQ. A přestože svým jménem dost jasně naznačila, proti komu se v ringu hodlá postavit, je třeba japonským inženýrům přiznat, že k práci na vývoji konkurenta pro Smart přistoupili mnohem poctivěji, než aby se pokusili obhájce teritoria jen víceméně okopírovat, jak by to možná udělala spousta jiných

Japonci si ale do soutěže přinesli jednu nezanedbatelnou výhodu. Tradici výroby maličkých vozítek s délkou do 3 metrů, tvořících v přelidněné zemi vycházejícího slunce masivní část automobilového trhu. iQ ovšem zdaleka nemělo být jen dalším keycarem, určeným takřka výhradně pro domácí prodej. Naopak, nové auto mělo mít ambice na celosvětový úspěch. A podle toho se samozřejmě také přistupovalo k jeho vývoji. Reklamní spot, připravený Toyotou k uvedení iQ do prodeje, popisuje příběh jeho vzniku. Bylo rozhodnuto upravit nejmenší Toyotu úspěšnou v globálním měřítku, tedy model Yaris tak, aby se vnější rozměry dostali pod hranici tří metrů, přičemž pozitiva, včetně čtyřmístného uspořádání, měla zůstat co nejvíce zachována. Je jisté, že Japonci jsou nejspíš  ještě mnohem disciplinovanějším národem, než je tradováno. Protože místo aby se tak nesmyslnému zadání zasmáli a odešli na oběd, přesunuli se k rýsovacím prknům a pustili se do práce.

Nemožné na počkání – když se chce

A jak to vidím já, po pár dnech a pár stech kilometrů absolvovaných v tomhle legračním vozidle, nevedli si vůbec špatně. Samosebou, taková práce nemůže být úspěšná bez umění kompromisů a tvůrčího myšlení. U Toyoty zvládli obojí. Aby mohli mít alespoň naději na úspěch, museli vyvinout celou řadu technických řešení, která do té doby nikomu nepřišla na mysl. Ona vlastně do té doby ani nebyla potřeba. 

Nová Toyota dostala například unikátní uspořádání pohonného agregátu. Základem byl vysokozdvihový motor, jenž byl sice vyšší stavby, ale díky menšímu průměru válců zmenšená plocha, kterou zabíral pod kapotou, umožnila přesunout přední nápravu včetně diferenciálu a částečně i převodovky před motor, a zároveň mechanismus řízení skoro nad něj, čímž se mohla značně minimalizovat délka přední části . 

Další úspory bylo potřeba udělat v prostoru určeném pro cestující. Samozřejmě první došlo na zbytečně masivní opěradla sedadel, ukrajující zde tak potřebné centimetry prostoru. Jejich celá nosná konstrukce musela být změněna, ovšem s důrazem na to, aby stejně jako v případě všech ostatních úprav, nedošlo ke zhoršení funkce, komfortu, nebo dokonce bezpečnosti cestujících. Klasická palivová nádrž pod zadními sedadly byla nahrazena obdélníkovou, vysokou pouhých 12 cm, umístěnou pod podlahou, pod nohama cestujících. Klimatizační jednotka, namontovaná tradičně před spolujezdcem se musela přepracovat do podstatně menších rozměrů, aby se vešla před středový panel a nezabírala místo na kolena. Další úspory se týkaly zadní části, zavěšení kol a zavazadlového prostoru. K němu se ještě vrátíme.

Výsledkem celého snažení byl prototyp automobilu, který na první pohled popíral zákon zachování objemu, hovořící o tom, že pokud okrájíte automobilu vnější rozměry do mrtě, tak se dovnitř nevejde ani neobvykle maličký americký milovník hamburgerů. A to by vzhledem k tomu, že plánovaný úspěch nejmenší Toyoty měl z velké části podpořit i prodej v USA nebylo dobré. Japonci ovšem ukázali, že jsou skutečnými mistry miniaturizace a zároveň velmi rozumně uvažujícími bytostmi. 

Dokázali postavit vůz, který sice délkou 298 cm, šířkou 168 cm a výškou 150 cm přerůstal původní Smart s výjimkou výšky ve všech směrech, ovšem nabízel něco, o čem si konkurence mohla nechat jen zdát. Prostor pro dva cestující, který ani náznakem nepřipomínal menšího konkurenta a mnohem spíše odpovídal automobilům tehdejší evropské nižší nebo i střední třídy (jen pro představu, pokud budete měřit šířku na předních sedadlech ve výši loktů, zjistíte, že zkusíte-li stejný údaj naměřit například v Octavii současné, 4. generace, dostanete velmi podobné číslo, lišící se +/- o 1 cm podle verze) Navíc zde byla možnost, o které si Smart mohl nechat jen vyprávět. Za cenu o něco menšího komfortu jste mohli nechat nastoupit další dvě osoby. Ano, jen o 29 cm delší iQ skutečně ve svém interiéru obsahuje 4 sedadla. I když – sama Toyota uznala, že nemá smysl se ohánět výhodami, které jsou jen teoretické, takže iQ označila za 3+1 místné. Což je z hlediska použití mnohem relevantnější údaj. Tři dospělí lidé, případně s jedním velmi malým člověkem v dětské sedačce, se v tomhle prckovi skutečně dají odvézt bez vážnější újmy na zdraví. A věřte, že při pohledu zvenku vás taková možnost opravdu nenapadne.

Auto, které si budu muset obléknout – to chci!

Když se přede mnou objevila šance vyzkoušet tuhle věc, na první dojem evokující model osobního automobilu, postavený z úsporných důvodů v měřítku 1:2, rozhodně jsem neváhal. Předně pro to, že se mi stalo jen párkrát v životě, že jsem z různých důvodů odmítl možnost svézt se v jakémkoli automobilu který neznám. Pak také proto, že jsem svým způsobem hravá osoba a při pohledu na tohle dětské autíčko jsem tušil, že už jen pokus o nastoupení bude pro mou bohatou postavu výzvou. A konečně i proto, že Toyotu iQ považuji za etalon, zbavený většiny nevýhod svého původního vzoru. I když etalon nikým nenásledovaný.

Ihned po tom, co jsem se nasoukal na sedadlo řidiče a upravil jeho polohu tak, abych příště podobnou akci mohl provést bez úporných pokusů o krouživé pohyby břišní tanečnice a zároveň abych mohl tak nějak řídit, musel jsem, po vzoru nejzlatějšího slavíka, chtě nechtě konstatovat, že “tohle jsem tedy opravdu nečekal!”. Zdaleka, opravdu zdaleka ne ve všech autech, která jsem měl možnost v životě vyzkoušet, jsem neměl tak velký pocit osobního prostoru, umocněný ještě pohledem na místo spolujezdce, kde to vypadalo, že i já bych si tam bez problému natáhl nohy. Celé kouzlo jsem pochopil vzápětí, když jsem otočil hlavu stranou abych mrkl za sebe a experimentálně ověřil, že ze svého místa po vynaložení jen mírné námahy dosáhnu na zadní sklo (ne, nemyslím BOČNÍ zadní sklo). Zadní sedadla měla opěradla sklopená dolů, takže místo mezi mým sedadlem a zadními dveřmi vytvářelo celkem použitelný zavazadlový prostor. Nějak mi v té chvíli nedošlo, že vzadu mají být ještě dvě místa k sezení. Auto jsem si tedy odvezl domů, abych se s ním seznámil, nastavil si vše co je potřeba a mohl v klidu a dobrém rozmaru vyrazit na první, “oťukávací” výlet.

Dokážou japonci postavit auto pro Evropu? Přinejmenším to zkusí.

Japonská škola automobilového inženýrství se od té evropské v několika bodech dosti liší. Jejich přístup k interiéru i celé konstrukci auta na mne působí…těžko se to definuje…jaksi upříměji, čistěji, přímočařeji. A v dalších aspektech občas nelogicky, nepochopitelně a podivně. Když jsem se tedy pustil do zkoumání zapůjčené Toyoty, zjistil jsem, že v tomhle ohledu mne zde asi nic nepřekvapí. Prostě japonec se vším všudy. V prvé řadě jsem pochopil, že tady se od začátku přesně nadefinovaly požadavky, priority a jim se v rámci dříve zmíněných kompromisů přizpůsobovalo to méně podstatné. Vysvětlím to na několika příkladech. Jedna z prvních věcí, které jsem udělal bylo, že jsem zvedl opěradla zadních sedadel a, tedy kromě překvapení že tu doopravdy jsou, mě neméně překvapilo také to, že opěradla jsou tak vzadu, že jejich opěrky doslova vyčnívají z otvoru zadních dveří ven.

Bál jsem se, že snad ani třetí dveře nepůjdou zavřít, protože ty opěrky se prostě opřou o zadní okno. Neopřely, je to vypočítané s bohatou rezervou dokonce celých pár centimetrů. Za zadními sedadly obvykle najdeme zavazadlový prostor. Ve velkých autech velký, v malých malý. Ale je tam. A je samozřejmě i tady. Má objem plných 35 litrů a vejdou se do něj pro představu právě ony dvě tenké nasouvací opěrky hlav ze zadních sedadel. Nic víc. V rámci objektivity – je zde dokonce vyjímatelné dno, pod kterým je další prostor. Škvíra. Ten je ovšem beze zbytku obsazen lékárničkou a tažným lanem. 

A to je typický příklad toho, co jsem psal o japoncích. Naprosto neřeší, že v Evropě, zejména té střední, lidé 35 litrů zavazadlového prostoru zkrátka neunesou u žádného auta, a tak nejčastější reakce při otevření zadních dveří je smích, mávnutí rukou a konstatování, že něco takového by si přeci nikdo nekoupil. Vždyť taková Dacie, navíc za nižší cenu, má skoro krychlový metr prostoru. A to je přesně ono. Tohle auto nemá konkurovat Dacii a přebírat jí zákazníky. Ani nemůže. Je určené pro jiné lidi a na jiné účely. Osobně si myslím, že celá řada prodaných kusů nikdy ve skutečnosti nepoveze více než dva pasažéry. Spíš jen jednoho. Tohle samozřejmě vědí i evropští výrobci více než dobře. Vědí, pro koho a pro jaký účel svá auta navrhují. Vědí, kdo jsou jejich potenciální zákazníci. Přesto myslím, že by se neodvážili pustit na trh auto, které má deklarovaný základní objem kufru 35 litrů.

Japonci ano. A v tom je podle mého ten největší rozdíl. Stejně na mne působí celá spousta dalších věcí. Například interiér auta je objektivně s velmi kvalitních materiálů, kvalitně vyrobený, kvalitně smontovaný, funkční. Ale – při oblíbeném proklepání zjistíte, že všechno je “tvrdý plast – fuj”, že mnohé ovládací prvky jsou zoufale nemoderně designované (jak by ne, když je Toyota používá ve všech svých autech už deset nebo více let), a ten monochromatický, navíc oranžově podsvícený displej?! V autě skoro za půl milionu?! Tststsss….

Jenže tak to prostě je. Na první pohled oka zvyklého na koncernový naleštěný design je to opravdu bída. Jenže když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že ten zastaralý ovladač funguje bez chyb, precizně a přesně, že ten šeredný displej vám na první mrknutí předá informaci o kterou stojíte. A tak by se dalo pokračovat. Neříkám, že je jeden nebo druhý přístup lepší. Jen je prostě jiný a u japonských aut s ním musíte počítat.

Nastupte si prosím. A buďte jako doma.

Z pohledu řidiče máte před sebou na první pohled velmi jednoduché pracoviště. Přístrojový štít tvoří jen tachometr a otáčkoměr, spolu s pár nezbytnými kontrolkami v malé kapličce před volantem.

Vlevo od něj zmíněný oranžově podsvícený displej s hodinami, údajem o zvoleném režimu automatické převodovky, ukazatelem stavu paliva, zobrazení vstupu audiosoustavy aneb “co právě posloucháte”, ekonoměrem a volitelným údajem o spotřebě nebo najetých kilometrech. Na středovém panelu umístěné ovladače klimatizace včetně opět monochromatického displeje. A to je v podstatě všechno.

Další funkce, které nepotřebujete běžně při řízení Toyota nijak nestaví na odiv, takže až postupně si uvědomím, že ve výbavě je například bezklíčový přístup samozřejmě se startovacím tlačítkem, vyhřívání předních sedadel, elektricky ovládaná a sklápěná vyhřívaná zrcátka, vnitřní zrcátko s automatickým zatmavením, nebo tlačítko pro zamknutí vozu na víku kufru.

Co je ale daleko důležitější, je celá armáda bezpečnostních řešení a asistentů, o kterých je lépe nevědět, i když právě ony zajistily tomuhle autu, postrádajícímu z pochopitelných důvodů jakékoli klasické deformační zóny plný počet pěti hvězdiček v hodnocení Euro NCAP. Je zde sériově montováno 9 airbagů, z toho jeden unikátní na zadním okně, chránící hlavy pasažérů na zadních sedadlech před kontaktem se sklem. Máte k dispozici samozřejmě systém ABS, systém kontroly trakce a řízení stability, všechny s nadstavbou, zajišťující ochranu v takto specificky postaveném autě. 

Na druhou stranu, přestože už v sérii je k dispozici velmi slušně hrající audiosoustava, jediná možnost připojení externího zdroje je přes konektor AUX. Nebo si prostě můžete pustit CDčko z vestavěného přehrávače na středovém panelu. Vstup, hlasitost, případně listování skladbami nebo stanicemi rádia provedete pomocí joysticku a tlačítka na volantu. Na středový panel se ovládání audia patrně nevešlo. Zrcátka ve slunečních clonách neobsahují přídavnou lampičku, navzdory tomu – a nebo naopak možná právě pro to, že osvětlení interiéru zajišťuje jediné naklápěcí led světlo. Podle sdělení manželky je toto řešení naprosto nevyhovující. Osobně jsem postrádal alespoň základní tempomat, ale to už je věc preferencí.

Celkový design interiéru působí na mě poněkud exoticky. Jsou tu použité zajímavě strukturované plasty, které samy o sobě vypadají vlastně docela pěkně. Osobně mi ale příliš neseděla kombinace šedé, hnědé a stříbrné barvy, tím spíš, že hnědý odstín při určitém osvětlení hrál, nejen na fotkách, ale i ve skutečnosti značně do fialova. Pro mne jako celek poněkud divoké. Použité plasty mají ještě jednu chybičku, jsou díky své struktuře náročnější na údržbu (rozuměj blbě se čistí) a navíc nejsou zrovna odolné hrubému zacházení. Věřím, že při používání pro cesty do kanceláře nebo nákupních center to není problém, ale kousek který jsem měl k dispozici byl velkou část svého života používán jako čistě pracovní nástroj a na stavu interiéru je to znát.

Je snad něco špatně?

Technické kompromisy, ke kterým bylo potřeba se uchýlit jsou v mnoha ohledech v prostoru pro cestující zřejmé. V prvé řadě je to ona plochá nádrž pod podlahou, která má na svědomí značně vysokou pozici sedáku řidiče bez možnosti jejího nastavení. Zúžení opěradel způsobilo nedostatek  prostoru pro jejich správné vytvarování, což má za následek v mnoha případech zmiňovaný nedostatek bočního vedení. Za vtipné a chytré považuji asymetrické řešení celé přístrojové desky. Zmenšení klimatizaci a obětování schránky před spolujezdcem umožnilo zasunout pravou část značně dopředu, z čehož těží ve dvojmužném obsazení spolujezdec doslova nepravděpodobným prostorem na nohy, nebo mu to umožní si posunout sedadlo natolik dopředu, že i při mírném uskrovnění se za ním vytvoří dost místa pro nouzovou přepravu další dospělé osoby. Řidič ovšem přeci jen takovou volnost nemá a i při značné fantazii si na čtvrtém sedadle za ním dovedu představit maximálně malé děcko. O pocitech, jaké v řidiči bude způsobovat okopávání roztomilýma malýma nožkama batolete přes ztenčené opěradlo jsem nijak hlouběji neuvažoval.

Poslední výtkou, nebo spíše dalším postřehem, co obnáší život se superextramikrovozem je trochu paradoxně orientace na silnici a výhled. Mohlo by se zdát, že pokud vidíte zevnitř prakticky do celého prostoru, který automobil zaujímá, není tohle problém. Spíše naopak. Není tomu tak. Zaprvé neexistuje žádná šance, jak byste mohli z místa řidiče zahlédnout byť jen kousek kratičké, prudce dopředu klesající kapoty. Váš výhled je v jakékoli myslitelné pozici nekompromisně lemován spodním okrajem čelního skla. Tahle nectnost je pravděpodobně společným znakem všech podobných vozítek a předpokládám, že konstruktéři o ní dobře věděli. Alespoň já si tím vysvětluji nepřehlédnutelně srovnanou přední část nárazníku, jakoby useklou podle pravítka, bez jakéhokoliv náznaku šípovitosti, zaoblení nebo výstupku.

Napadla mě ještě extravagantní možnost použití parkovacích čidel, ale budiž –  rovný nárazník je rozhodně značným ulehčením odhadu a navíc se musím přiznat, že se mi u tohohle auta hodně líbí. Po stranách a vzadu není situace o mnoho lepší, ale domnívám se, že je to z velké části dáno nedostatkem mé praxe v řízení podobných autíček. Musíte se přeci jen naučit počítat s jinými vzdálenostmi a rozměry než u klasicky velkého vozu. Takže věřím, že po nějakém čase tento problém sám od sebe zmizí.

Co takovou kapsli vlastně žene kupředu?

Po odklopení titěrné kapoty si můžeme prohlédnout motor zcela bez problémů, protože tak nesmyslné plýtvání místem, jakým je použití plastového krytu, jistě nikoho ani nenapadlo. V tomto případě zde máme rovnou vrchol nabídky, napříč uložený řadový benzínový čtyřválec o objemu 1.3 litru s proměnlivým časováním ventilů. Výrobce udává maximální výkon 98k při 6000 ot. a kroutící moment 123 Nm s vrcholem o 1500 otáček níž.

Na kola přenáší jeho sílu bezstupňová převodovka CVT Aisin. Vysoká, útlá stavba vysokozdvihového motoru umožnila jeho lepší zastavění do nevelkého prostoru. Tato konstrukce s sebou nese ale ještě jednu vlastnost. Písty mají menší průměr, tím jsou samozřejmě lehčí, ale pohybují se po delší dráze. Menší setrvačné síly se navenek projevují velmi sympatickou ochotou motoru se vytáčet a při uvolnění opět rychle klesat k volnoběhu. Příjemné.  

Tak konečně to hlavní. Jak se s tím jede?

Hned při prvním rozjetí s tímhle autem mi došlo, že nadějně se rozvíjející počátek krásného vztahu mezi člověkem a strojem narazil na první, možná jedinou, ale skutečnou překážku. A je jí – no ano. Bezestupňová převodovka. Tedy tato konkrétní převodovka, s tímto motorem, v tomto automobilu. Neměl jsem zatím příležitost vyzkoušet CVTčko z prvních let jeho účinkování u Subaru. Ale z doslechu vím, že mnoha příznivcům značky způsobila tahle převodovka lítostivé stavy a počínající duševní traumata. Právě na to jsem si po prvním rozjetí se s Toyotou iQ vzpomněl – a pochopil. Zažil jsem potupnou degradaci jinak velmi dobrého motoru u Opelu Insignia pouhým eurovstřícným naprogramováním klasického automatu. Smutné, ale vcelku pochopitelné. 

Tady jsem měl ale úplně jiné pocity. Uvažoval jsem, jestli tahle poprava sympatického motoru je lajdáctví, neznalost, čirá škodolibost – nebo PROČ?! Hned při prvním sešlápnutí plynového pedálu, podle mého názoru a zkušeností přiměřeném, totiž motor okamžitě zaječel a auto se takřka přískokem vrhlo vpřed. Dobře. Bude potřeba být jemnější. Bez problémů. Jak se rozjet jsem tedy pochopil. Ale přesto celá první cesta domů připomínala automobilové peklo. Ne že by jízda byla z hlediska pohybu nějak nepatřičná. Nepatřičné bylo chování a zejména zvuky linoucí se z motoru. Cesta probíhala tak, že při relativně plynulé jízdě se v kontrastu s tím ozývaly neustále se měnící otáčky motoru v rozsahu ječení okolo 4000 ot. až po pravděpodobné dušení se kdesi na úplném spodku stupnice otáčkoměru. Podruhé v životě mi, přiznám se, proběhlo hlavou že to vzdám, že v tomhle autě nechci jezdit a tím míň o něm psát. Neudělal jsem to samozřejmě ani tehdy poprvé a naštěstí ani tentokrát ne. 

Je CVT kamarád?

Samozřejmě, při druhé jízdě mi došlo, že jako obvykle je chyba ve mně a mé nezkušenosti s tímhle typem převodového ústrojí. I když v tomhle případě se musím sám sebe trochu zastat. Viděl bych to na plichtu. Po pár stech naježděných kilometrech převážně po úzkých okreskách si myslím, že jsem alespoň v hrubých rysech pochopil, jak se na tohle zařízení musí. A převodovka se začala chovat mnohem rozumněji. Bohužel rozumněji, nikoli rozumně. Hlavní problém vidím v tom, že naprosto nemáte šanci vnímat rychlost na základě zvuku, přesněji otáček motoru. I při naprosto konstantní rychlosti a zoufale pečlivém udržování plynového pedálu v naprostém klidu a mám pocit, že převodovka stále pracuje a na základě i drobných změn vnějších podmínek typu téměř neznatelného stoupání, protivětru, nebo možná vyšší moci tu více, tu méně pracuje s převodovým poměrem a tedy i otáčkami motoru. Pro mne to je celkem nekomfortní chování. Navíc mám potřebu podstatně více než je běžné kontrolovat údaj na tachometru, protože jaksi cítím, že práce motoru a rychlost automobilu nejsou v rovnováze a neustálé pokukování po  tachometru je v takovém autě asi nejjistější cestou jak kontrolovat, zda nezačínáte postupně nechtíc zrychlovat či zpomalovat. Nevím, zda za posledních 10 let, které uběhly od vyrobení tohohle auta  prodělal systém bezstupňových převodovek dostatečný vývoj na to, aby lidem jako já nešly na nervy. Každopádně co se týká téhle konkrétní – za mě nebrat.

V rámci objektivity je ale potřeba říci, že pro mě zcela jistě zásadní nectnost nemusí rozhodně znamenat problém pro každého. Z hlediska praktického využití téhle převodovky žádný problém není. Dovedu si představit, že pro někoho, pro nějž automobil nepředstavuje hobby, ale prostředek k pohodlnému cestování, bude podobná věc naprosto nepodstatná. A pak zbývají jen samá pozitiva. Šlápnete na pedál a jedete. Pokud se navíc většina vašich cest odehrává v rámci městského provozu, což pokud vlastníte podobný vůz není vyloučené, pak jinou převodovku ani nechcete. A vlastně jinou nechcete ani mimo městské křižovatky. Takže za mě určitě ano. 

Ale tak nakonec dobré to je.

Když ale zapomenu na mírný stres, způsobovaný mi oním plynulým měničem, je jízda s Toyotou vlastně veliká zábava. Ne že by to byl nějaký sportovně založený trpaslík. To ne. Rychlost není doménou tohohle automobilu. Už při pohledu na jeho vysokou stavbu na relativně úzkých pneumatikách vás nemůže překvapit, že na každou jen trochu rychleji projetou zatáčku reaguje nespokojeným pištěním a poněkud nepředvídatelnou i když jen mírnou nestabilitou. Zábava je v něčem jiném. Autíčko je na svou délku poměrně široké, s koly posunutými do rohů karoserie jak to jen jde. Při sotva dvoumetrovém rozvoru to znamená, že jeho kola tvoří obdélník, který lze při troše představivosti považovat téměř za čtverec. To má spolu s vyšší stavbou sice za následek jistý sklon k možnosti nepředvídatelné ztráty adheze při vysokých rychlostech, kdy jej rozhoupne nějaká ta nerovnost na našich jinak skoro dokonalých cestách (co by v takové situaci mohlo auto předvést na mokré silnici nechci ani domýšlet).

Ale pokud se ale pohybujete v bezpečných rychlostech, je tohle vozítko přesně ze stejného důvodu naprosto veselým, odzbrojujícím způsobem obratné a hravé. Navíc má nevídaný rejd, takže se dokáže otočit v prostoru o šířce pouhých 7,8 metru. Napadlo mne, jaké by bylo projíždět s tímhle drobkem například takové ty slalomy mezi kužely na čas, tak jsem si to jen tak nanečisto bez kuželů vyzkoušel na prázdném parkovišti vesnického supermarketu. Je to fakt sranda! Pokud zvládnete točit volantem rychle, ale pokud možno bez cukání, máte pocit, že auto ty obloučky dělá ne proto že ho řídíte, ale jen tak pro radost kvůli sobě. Bez smyků, bez hvízdání, bez dramatických náklonů. Prostě si jen tak blbne.

Tohle samozřejmě nemá mnoho společného s účelem, pro který bylo navrženo. I když podle toho, co vyvádí u Toyotů v posledních letech, kdo ví…Každopádně si nedovedu představit lepší volbu pro člověka, který potřebuje provádět rychlé krátké přesuny v rámci městské aglomerace a okolí, případně objet nákupy a podobně. Ne že by tedy iQ nezvládlo i podstatně delší cestování. Jel jsem s ním v kuse skoro 200 kilometrů, aniž bych cítil nějaké zásadní nepohodlí, nebo dokonce byl, nedej bože brzdou provozu. Teoreticky by dokonce s touto motorizací neměl být problém zvládnout 170 km rychlost. A, protože něco takového není v naší zemi legální, vím jen z doslechu, že to skutečně dokáže. Když tedy musí. Podle mého je rychlost okolo 100 km/h ideální. Převodovka nechá spadnout otáčky ke 2000, což znamená, že motor,  mimochodem na svoje rozměry a stavbu v mimořádně dobře odhlučněném automobilu, téměř neslyšíte. Pokud tedy převodovka neprovádí svá občasná alotria. Ale ruku na srdce, kdo by v něčem takovém jezdil stovky kilometrů, když na to má ve své garáži A8 nebo cokoli podobného. A mám dojem, že původní cílová skupina tohohle vozu asi mít něco takového bude.

Známka luxusu nebo blbosti. Kde udělali soudruzi z Japonska chybu?

Tím se dostávám asi k největšímu problému tohohle auta. K problému tak velikému, že možná právě on způsobil, že Toyota iQ, přesto, že se jí po celém světě prodalo přes 110 tisíc kusů, byl vlastně propadák. Tím problémem byla její cena. Bohužel, Japonci v tomhle ohledu pravděpodobně špatně odhadli situaci. Plán byl jasný. Nabídnout lidem, kteří celkem rozumně uvažují ve stále houstnoucím provozu a tristní situaci s parkovacími místy o tom, že právě ta jejich A8 není nejlepší volbou ke každodennímu proplétání se ranními a odpoledními zácpami cestou do práce a nekonečnému kroužení okolo bloku dokud se neuvolní vhodné parkovací místo, pokud se cestou rozhodnou zastavit v kavárně na snídani.

Právě jim chtěla Toyota, stejně jako před tím Smart, nabídnout pohodlné, důstojné, bezpečné a přes to velmi malé auto. A právě i proto nasadila cenovou laťku tak vysoko. Aby každému bylo jasné, že to auto není malé, protože je levné. Mělo to být malé auto s výbavou a pohodlím  velkého. Měl to být znak společenského statutu. Paradoxně se v Toyotě nepoučili ani z toho, že i co do počtu vyrobených kusů nakonec mnohem úspěšnější Smart si pod sebou přesně stejným způsobem málem podřezal větev. Neodhadli mez. Automobil, který jsem vyzkoušel, se prodával jako nový v Čechách a jeho cena tehdy roku 2010 nebezpečně atakovala sumu půl milionu korun. A to bylo zřejmě za pouhou Toyotu moc i na spoustu potenciálních zákazníků, kteří by jinak takovou částku bez potíží zaplatit mohli.

Nikdo asi dnes nedokáže říci, jak to všechno bylo. Proč iQ nebylo nabízeno pod značkou Lexus, což by mnohem lépe ospravedlnilo vysokou cenu. Auto bylo natolik skvělé, že by po několika málo úpravách zcela jistě splnilo i vysoké standardy, které Toyota pro svou odnož luxusních vozů dodržovala. A pro roli tvůrce image by se jako Lexus bezesporu hodila víc. Stejně tak nikdo nedokáže vysvětlit, tedy alespoň nikdo, kdo o tom něco ví není ochoten vysvětlit, jaké okolnosti a čí iniciativa vedla k uzavření kontraktu mezi Toyotou a firmou Aston Martin, která se navzdory tehdy již zřetelným problémům s odhadem reakce potenciálních zákazníků rozhodla určitý počet vozů odebrat, a po mírných úpravách zahrnujících materiály v interiéru, nová přední a zadní světla, masku a kola je pod značkou Aston Martin Cygnet prodávat za cenu zhruba čtyřnásobnou. Oficiální vysvětlení zní, že si touhle akcí chtěli Britové vylepšit skóre u tehdy vznikající ekologicko-levicové kliky ve vedení EU. Lidé od Astonu nikdy nezveřejnili skutečný počet těchle podivností, které se jim podařilo prodat. Nejrůznější podložené odhady ale nepřesahují počet 500 ks.

Je veliká škoda, že se Toyotě nepodařilo prosadit tenhle trend městské mobility. Podle mého názoru k tomu měli mnohem lepší předpoklady než Smart ForTwo, protože iQ, na rozdíl od něj, skutečně JE plnohodnotný městský vůz se vším všudy. Až na ty vnější rozměry, samozřejmě. Ale takové věci se prostě dějí a já jsem rád, že jsem měl možnost s tímhle autem strávit pár příjemných dní.

VW Tiguan Allspace 2.0 TSI R-Line (2022)

Před poměrně nedávnou dobou jsem měl k vyzkoušení poslední model klasického VW Tiguan. Uznávám, že jsem k němu přistupoval s řadou předsudků, ale v průběhu těch několika dní společného soužití jsem si ho vlastně docela oblíbil. A to i přes to, že se jednalo o poměrně nezajímavou motorizaci a základní výbavu, u které ale vyšlo najevo, že z hlediska použitelnosti vozu vlastně nepředstavuje zásadní handicap.O to větší radost jsem měl, když jsem dostal možnost jej porovnat s prodlouženou verzí Allspace, navíc v poměrně našlapané výbavové verzi R-Line. V tomhle článku jsem se tedy rozhodl zaměřit převážně na rozdíly, které s sebou prodloužená verze, navíc se silnějším motorem a podstatně víc naditá příplatkovou výbavou přináší oproti základnímu provedení.

Limuzína nebo stěhovák?

Už na první pohled na mne působí Allspace jako poměrně dospělejší, tak nějak opticky vyváženější auto. A to i přes to, že pokud postavíte krátkou i dlouhou verzi, navíc ve stejné barvě a pokud možno podobné specifikaci vedle sebe, je pro mě trochu problém je od sebe na první dobrou odlišit. Je to koneckonců pořád Tiguan, pouze s drobnými změnami designu, z nichž samozřejmě nejnápadnější je zadní boční okénko, které má díky prodloužené karoserii odlišný tvar. Rozdíl ovšem není tak markantní, jak by se dalo čekat při prodloužení karoserie o bezmála 22 cm na délku 4,7 m, což Tiguan ve verzi Allspace posunulo do pozice plnohodnotného kokurenta původně větších sourozenců Škoda Kodiaq nebo Seat Tarraco. 

Konstruktéři ovšem tenhle prostorový bonus nepoužili jen pro zvětšení kufru auta, ale rozdělili jej spravedlivě mezi místo pro cestující a pro náklad. Dosáhli toho tím, že zvětšili rozvor náprav o nezanedbatelných 11 cm, což způsobilo, že prostor pro cestující v druhé řadě sedadel získal až nemravné rozměry. Na čemž nic nemění ani fakt, že spíše než pohodlí vzadu tím sledovali možnost přidat třetí řadu sedadel a tím dostat na trh, pokud se nemýlím, vůbec první 7 místné SUV značky. Nicméně tuto možnost nechám stranou. Jednak auto které jsem měl k dispozici tohle uspořádání nenabízelo a za druhé, alespoň podle tabulkových hodnot i názoru řidičů, kteří se s touhle variantou měli možnost seznámit, 7 míst v tomhle autě je záležitostí spíše nouzovou a takový Kodiaq nabídně pravděpodobně v tomhle směru víc.

V běžném pětimístném uspořádání ovšem má tedy Allspace pro zadní sedadla tolik místa, že umožňuje standardním postavám bez obtíží zaujmout delikátní pozici nohu přes nohu. Tedy za předpokladu, že nemáte potřebu využít maximální deklarovaný rozměr kufru přes 700 litrů.

Zadní řadu sedadel lze totiž posouvat a dokonce upravovat sklon opěradel, takže pokud ji nastavíte do zadní “relaxační” pozice, uberete tím trochu z působivých parametrů zavazadlového prostoru. Pořád ale zbyde víc objemu, než můžete 99% času opravdu potřebovat. 

Interiér

Pracoviště řidiče naopak zůstalo z hlediska rozměrů bez jakýchkoli pozorovatelných změn. On k nim tedy ve skutečnosti ani není důvod. I má vzrostlá postava tu má v obou variantách dostatek prostoru jak v podélném, tak i příčném směru a dokonce i nad hlavou. Na čemž nic nemění ani v tomto případě namontovaná panoramatická střecha, která vždy pár centimetrů výšky ubere. Navíc volant poskytuje značný rozsah nastavení, umožňující každému najít si, v rámci možností a třídy, optimální řidičskou pozici. I pedály jsou umístěné tak, jak je potřeba, takže bezproblémovému usazení řidiče nic nebrání. Zajímavé je, že v porovnání s první generací se snížila výška vozu, přičemž ale sedáky předních sedadel se zde naopak posunuly o něco výš. Aniž by tím utrpělo místo nad hlavou. Jsou to inu věci…

Psal jsem, že už na první pohled na mne tahle prodloužená verze dělala dospělejší dojem. Částečně je to proto, že se díky prodloužení karoserie i rozvoru mírně změnila boční silueta vozu. Nemalý podíl na tom pocitu měla jistě i příplatková 20″ kola Misano, optický paket, dodávaný ve výbavě R-Line a stříbrný metalický lak. Jakkoli tahle barva obvykle není zrovna designérským klenotem, na autě s rozmařile chromovanými prvky se mi vlastně líbila a automobil celkově v kontrastu s původní bílou krátkou variantou v základní výbavové verzi vyvolával dojem jisté opulentnosti.

V interiéru je změn ještě daleko méně. Rozdíl mezi relativně lacinou základní verzí a R-Line je prakticky jen v přístrojovém štítu, který je zde digitální, materiálu sedadel a vyšší verzi infotainmentu, která zde  ale s větším displejem přišla o manuálně otočné knoflíky po stranách. Což je jistě designově čistší, patrně fotogeničtější, ovšem z hlediska použitelnosti jde v mých očích ne-li o krok zpět, tak přinejmenším úkrok stranou. O kapacitních tlačítcích na volantu se nemá cenu zmiňovat, neb tohle řešení jsem myslím již dostatečně “vychválil” na jiných místech tohoto blogu.

Nepříliš líbivé šedavé plasty včetně podivných ozdobných prvků výplně dveří společně s lištou v čelní části přístrojové desky zůstaly beze změny. Stejně jako u všech Volkswagenů, z celého prostředí uvnitř vozu na mne sálá dojem, že designér, který ho má na svědomí, se ze zásady, naprosto a nikdy nesměje, krátké kalhoty považuje za nepřijatelně extravagantní, pokud možno nechodí na záchod a jeho koníčkem je podvojné účetnictví.  Ale z praktického a funkčního hlediska jeho práci není co vytknout (infotainment a vše kolem do toho posledního nepočítám). 

Motor 2.0 TSI. Udělali soudruzi z NDR chybu?

Pod kapotou vybavenou plynovou vzpěrou je v našem případě poslední generace motoru EA888, naladěného zde na naprosto dostatečných 140 kW, představeného poprvé už roku 2007 v Audi, tehdy ještě s objemem 1.8 litru.V současnosti se vyrábí už jeho 4. generace v různých výkonových variantách (ano, je to ten stejný motor jako například v aktuální Octavii RS). Tenhle motor, jako ideový nástupce staré, relativně spolehlivé EA113 nezískal po svém tehdejším uvedení příliš dobré renomé. Od prvních kilometrů se začala objevovat celá řada konstrukčních chyb, často s fatálními následky. Ať už se jednalo o řetěz, který se začal vytahovat prakticky od prvního nastartování a po pár desítkách tisíc km nezřídka prostě praskl, zadírající se pístní kroužky, nestřídmou spotřebu oleje a mnoho dalších. Na druhou stranu je třeba přiznat, že jak víme kdo nic nedělá, nic nezkazí a technici u VW se tehdy u zbrusu nového motoru pokusili použít celou řadu inovativních řešení, která bohužel často byla právě příčinou oněch obtíží. Nicméně, od roku 2007 do současnosti ušel vývoj motoru dlouhou cestu. Už v minulé generaci, kdy kromě jiného bylo změněno časování ventilů v tzv. Millerově cyklu (a opět ano, je to podobný princip, jaký už léta používá ve svých motorech Mazda, jen přepracovaný pro podmínky motoru s turbem) to vypadalo, že se blýská na lepší časy. Nezbývá než věřit, že zatím poslední, 4.generace už se dětských přešlapů zbavila definitivně. To ovšem zjistíme až za několik dalších let. 

Jízda. Znamená R-Line takové menší “R”?

Samozřejmě že ne. Vůbec. Naštěstí. Obecně módu aut typu SUV dokážu pochopit. Ne že bych jí fandil, ale chápu. Někdo opravdu potřebuje vyšší podvozek, byť třeba jen proto, aby si neničil spodek auta při víkendových cestách na chatu či chalupu. V kombinaci s pohodlnějším nastupováním, pro někoho i pohodlnější pozicí za volantem, v některých případech s lepším výhledem – proč ne. Jdu tak daleko, že jsem ochoten přistoupit i na vliv americko-asijského vkusu v podobě bohatého chromování, majestátních mřížek chladičů a podobných cingrlátek. Když už někde, tak u automobilů SUV a podobných se to myslím snese mnohem snáze, než řekněme u hatchbacků. Ale sport? Ne, to opravdu ne. 

Naštěstí u tohohle konkrétního auta zůstal výrobce vlastně jen u “sportovních” znáčků R-Line a velkých kol. Dál se nepouštěl a nesnažil se podtrhnout sportovní dojem prkenným podvozkem, sedadly, ze kterých netrénovaný jezdec vstane po delším čase za volantem výhradně s dopomocí ani žádnou jinou podobnou parádičkou. A díky tomu je prodloužený Tiguan ve verzi R-Line stejně dobře jezdícím autem, jako jeho kratší sourozenec. Díky nízkoprofilovým pneumatikám získal něco málo na jistotě a ztratil něco málo na komfortu, se kterým jeho kratší sourozenec zdolával nástrahy našich silnic, ale z mého pohledu jsou tyhle rozdíly vlastně menší, než by člověk při pohledu na obě auta čekal.

Ohledně jízdy musím zmínit ještě jednu věc, která s dříve řečeným má myslím značnou souvislost. Z několika zdrojů jsem se doslechl, že prodloužená verze získala kromě prostorového benefitu nádavkem zhoršené jízdní vlastnosti v porovnání s původním Tiguanem. Ať už to znamená cokoli. 

Teoreticky od stolu by to snad dávalo smysl. Auto je prostě větší, to znamená méně obratné, a také to znamená samozřejmě vyšší hmotnost, což je…špatně. Přesto si dovolím nesouhlasit. Za mne je jízda v obou verzích velmi podobná. Z hlediska oněch ”jízdních vlastností”. Naopak musím přiznat, že s Allspace se mi osobně jezdilo subjektivně o maličko lépe. Myslím ale, že spíše než čímkoli jiným to bylo dáno použitými koly a pneumatikami, větším motorem a také použitou manuální převodovkou u krátké varianty, která mi dnes k podobnému typu auta, navíc kombinovaná s malým, nepříliš výkonným motorem, nedávala příliš smysl. Naproti tomu kombinace dvoulitrového TSI a automatu u Allspace fungovala bez výhrad.

Nicméně trvám na tom, že obě auta jezdí natolik dobře, že jsou-li v jejich chování nějaké rozdíly, já jsem je nepozoroval. Zdůrazňuji ovšem, že se jedná o rodinná SUV, takže rozdíly v pocitu například z průjezdu zatáčkou na hranici adheze jsem opravdu nezkoušel. Pokud by někdo uvažoval o pořízení Tiguana či Allspace za účelem řádění na okrskách, s nějakým tím občasným vyblbnutím se na okruhu, moje pocity z řízení obou aut pro něj tím pádem nebudou relevantní. A já mu přeji vše dobré.

…a to se vyplatí, Horste!

Na závěr musím bohužel ještě zmínit jeden fakt A tím je cena, za kterou podobný vůz můžete mít ve své garáži. Uznávám, že od doby, kdy jsem měl k dispozici malý Tiguan se situace v mnoha směrech změnila nikoli k lepšímu, ceny aut z toho nevyjímaje. Nicméně v aktuálních číslech se stále teoretická základní výbavová verze Tiguanu pohybuje pod hranicí 800 tisíc. Což není málo, ale co naděláme. Doba je zlá. Nicméně aktuální cena Allspace ve slušné specifikaci, jakou jsem zde zkoušel, přesahuje částku 1,5 milionu. Je na zvážení každého jednotlivého soudruha, zda je to cena úměrná. 

VW Taigo Style 1.0 TSI 7DSG (2021)

Roku 2021 představila automobilka Volkswagen v Evropě po delší době zcela nový model ve svém portfoliu. Vstoupila tím do relativně nového segmentu malých “levných” CUV (Coupe Utility Vehicles). Tedy abychom si ujasnili situaci -“kupé” to nejsou zcela určitě a i o “utility” by se myslím dalo úspěšně pochybovat. Ale o svých názorech na tohle téma jsem se asi dostatečně vyjádřil například v článku o Renaultu Arkana. Takže stesky nad tím, kam se automobilový průmysl nezadržitelně posunuje si lze užít tam a zde se už rovnou můžeme věnovat novému Volkswagenu.

Co to sakra je a kde se to tu vzalo?

Recept je v zásadě jednoduchý. Vezmete existující zvýšenou verzi segmentu B, neboli něčeho, co se podobá opulentním a drahým auťákům SUV, ale je jejich tříčtvrteční a příslušně levnější verzí. Zde tedy model T-Cross. Trochu si pohrajete s karoserií. Natáhnete ji co možná na délku a doplníte zkoseným zadním oknem. Celek vyšperkujete technikou ze starších modelů. Zabírá místo v regálech, ale tak nějak je vám líto ji vyhodit. To vám dovolí posunout cenu ještě o kousek níž, než by kdo čekal. Ale aby byla zachována chuťová vyváženost, musíte vybrat správné koření. Pár technologických věciček ze stávajících modelů vyšších tříd posune chuťový zážitek okamžitě na vyšší úroveň. 

Když se vám tohle podaří udělat správně, máte nakročeno k úspěchu. A zdá se, že u Volkswagenu tuhle operaci zvládli tak dobře, jak se jen dalo.

Nové Taigo, vyráběné v současné době v koncernovém závodě ve Španělsku, vychází z modelu VW Nivus, představeného v květnu 2020 v Brazílii, kde byl také navržen a určen byl pro jihoamerický trh a Mexiko.Aby ovšem nedošlo k mýlce, jelikož předchozí informace může navodit dojem, že Taigo poskládala parta upocených Brazilců ve slamácích, popíjejících Caipirinhu a pohybujících se ve výrobních halách v rytmu samby. Tedy – možná to všechno platí, faktem však zůstává, že oni Brazilci jsou ve skutečnosti bratři Pavoneovi, z nichž jeden je šéfem exteriérového designu celé značky VW, a druhý zastává podobnou funkci v rámci jihoamerické pobočky. Navíc se jedná o vůbec první automobil (minimálně v rámci koncernu), jehož vývoj údajně probíhal v prostředí VR do té míry, že nebylo zapotřebí stavět fyzicky žádné vývojové prototypy, což umožnilo celý proces drasticky zkrátit a tím také zlevnit. 

Výsledkem je skutečně technicky velice blízký sourozenec T-Crossu, přestože svou délkou o pár centimetrů předčí i o třídu větší T-Roc.  Předesignovaná karoserie posazená samozřejmě stále na koncernové platformě MQB A0 (Polo, Fabia, samozřejmě T-Cross a další) povyrostla na délku 427 cm, z čehož při zachování téměř totožného rozvoru náprav 257 cm těží především místo v zavazadlovém prostoru. Ten má zde udávanou hodnotu 440 litrů, což je víc než dostatečné. Obzvlášť když si uvědomíme, že jde stále v podstatě o Polo. Šířka nové karoserie je pak 176 cm a výška 150 cm. Brazilským designérům slouží ke cti, že se jim podařilo potlačit efekt dlouhé, vysoké a úzké karoserie, který například u zmíněného, koncepčně podobného Renaultu Arkana navozuje jistý jezevčíkovitý dojem, vznikající snahou o maximální délku a současně limity použité platformy. Ostatně náš Superb 2. generace by o tom mohl vyprávět. 

Co to má pod kapotou?

Ten, kdo by čekal u nového modelu přehlídku moderní koncernové hybridní nebo dokonce elektrické techniky bude zklamán. Taigo dává na výběr celkem tři výhradně benzínové motorizace. První dvě nabízí shodný litrový tříválec TSI laděný na výkon 70 nebo 81 kW (95 resp. 110 koní), doplněný pěti nebo šesti stupňovou manuální převodovkou, případně 7 stupňovým automatem DSG. Třetí možností je populární koncernový čtyřválec 1.5 TSI dodávaný výhradně s automatem.

Jak to jezdí?

Já jsem měl možnost vyzkoušet prostřední variantu, tedy 110 koňový tříválec s automatickou převodovkou. A neříká se mi to dobře, ale pro tohle auto je to myslím ta nejlepší kombinace.

Automat totiž k té nejslabší motorizaci nedostanete. A věřte mi, že ho tady chcete mít.

K  použití DSG v podobných autech mám pravda dlouhodobé výhrady. Podle mého názoru byl tenhle dvouspojkový systém vymyšlen a tím i funguje dokonale ve výkonných, sportovněji založených autech. Pokud jej implantujete do vozu, které jak svým výkonem, tak konstrukcí předpokládá jízdu spíše rozvážnou, očekávejte, že převodovka nebude ve své práci tak docela spokojená. V žádném případě nechci tvrdit, že by to snad nefungovalo, ale prostě je znát, že občas nastanou situace, kdy se elektronika rozhoduje trochu nejistě. Nicméně  se rozhodně nejedná o nic fatálního.

Daleko důležitější je, že použití jakéhokoli moderního automatu  dokáže z drtivé části potlačit nekomfort relativně slabého motoru. A přestože Taigo je prezentováno jako poměrně lehké (což se svými 1260 kg pohotovostní hmotnosti v porovnání se současnými standardy také je), tak 110 koní výkonu byla slušná hodnota spíše v době, kdy se běžná hmotnost automobilu pohybovala okolo jedné tuny. A pokud používáte manuální převodovku, dojde vám tenhle fakt poměrně záhy. Naopak automatická převodovka umožní, abyste onen výkonový handicap takřka nevnímali a užívali si i poměrně svižnou jízdu, aniž byste měli oči přilepené k otáčkoměru a co pár vteřin zuřivě řadili jen proto, abyste netvořili brzdu provozu.

Chování vozu a vůbec řízení Taiga je věc, o které není mnoho co říct. Nic vás nepřekvapí, nenadchne, nezklame. Prostě věc, která je vymyšlená pro co možná jednoduchou a pohodlnou dopravu. Jediným vytržením z navyklého stereotypu je díky lehkému motoru a tím celému předku vozu mírný, opravdu mírný náznak zvýšené agility a obratnosti, znatelný zejména pokud na voliči převodovky změníte “D” na režim “S”. Díky tomu se stane práce dvouspojky přeci jen o něco přirozenější, méně sešněrovaná emisními předpisy a tedy celkově příjemnější. Současně se tím ovšem připravíte o jedinou (navíc spornou) výhodu, kterou snad podobné motory přinášejí, což je o něco málo nižší spotřeba. Konkrétně v režimu, kdy jsem se vyloženě trápil a snažil se na pedál plynu šlapat spíše symbolicky se na ukazateli objevovala čísla oscilující okolo hodnot mezi 5 až šesti litry na 100 km. Naopak při pokusu o pro mě značně příjemnější, svižnější jízdu v “S” režimu se tato hodnota pohybovala mezi 7 – 7,5 l/100 km. Což i vzhledem k pouze 40 litrovému objemu palivové nádrže není nejlepší hodnota.

Technické okénko 

Pokud se ale podíváme blíž, pár zajímavostí se najde i tady. Předně tedy ten motor. Při pohledu pod kapotu se jednoduše nemohu zbavit dojmu, že je nepravděpodobné, aby ten maličký motorek, na který vlastně nestojí za to ani vyrábět obvyklý plastový kryt, skutečně poháněl automobil. A nedokážu se zbavit obdivu ke konstruktérům, kteří to dokázali. 

Vím, že existuje celá řada pochybností, pramenících na jedné straně z relevantních technických znalostí, na druhé straně také z naprosté neznalosti a předsudků, týkajících se malých tříválců pod kapotou. Faktem ale zůstává, že podobné motory v sobě nesou velkou spoustu více či méně známých technických a konstrukčních řešení typu v hlavě válců chlazených výfukových svodů, elektronicky regulovaného čerpadla mazání, nesymetrické konstrukce bezpouzdrových ojničních ok, sodíkem plněné dříky výfukových ventilů, asymetričnosti na setrvačníku a řemenici pro vyvážení chodu tříválce a spousty dalších.

Nechci tvrdit, že malé tříválcové motory, navíc plněné extrémními tlaky turba jsou dokonalé, nebo i jen lepší než čtyřválce, tím méně pak klenoty typu V8 a spol. Přinejmenším ale snaha o jejich použití vyžaduje enormní nasazení na technickém vývoji konstrukce spalovacích motorů obecně, ať už bude časem směřovat kamkoli.

Druhý podobný nával obdivu jsem zažil při pohledu na podvozek automobilu známý z VW Polo. Ten je nejspíš jedním z nejjednodušších, jaké lze u dnešních automobilů najít. Zadní náprava je klasická pevná s vlečenými rameny, vpředu najdeme díky pomocnému rámu ukotvený téměř prapůvodně jednoduchý systém McPherson. Ke cti výrobce je třeba zdůraznit, že čepy jsou přišroubované k rameni, takže jejich budoucí výměna nebude znamenat, jak je dnes zvykem, nutnost výměny poloviny podvozku. Nicméně to, že takový materiál dokázali ve Volkswagenu naladit pro zvětšenou a hlavně zvýšenou konstrukci vozu, aniž by se uchylovali k zásadním kompromisům je úctyhodné.Samozřejmě zejména zadní náprava má už z principu své limity, nerozumí si nijak zvlášť z ostrými příčnými nerovnostmi, o kterých dává vědět znatelnými zvukovými efekty a v zatáčkách má na nerovném povrchu tendenci odskakovat stranou, ale i tyhle nectnosti jsou podle mého názoru potlačené až k hranici možného.

Interiér

Musím se přiznat, že z vnitřku nového Taiga mám velmi rozporuplné pocity. Začal bych asi usednutím za volant. Vzhledem ke zkušenostem se svou nadstandartně vysokou a velmi nadstandartně rozložitou  postavou (slovo tlustý považuji za nevhodné) jsem si předem odsunul sedadlo do zadní dolní polohy a volant naopak co nejvíc k sobě a vzhůru. Prvním překvapením bylo, že i přes očekávané problémy související s velikostí auta jsem nastoupil bez potíží.Navíc jsem zjistil, že i přes to, že jsem zvyklý řídit v poměrně dosti vzpřímené poloze opěradla jednak nešoupu hlavou o strop a druhak musím sedadlo posunout o pár centimetrů dopředu, abych mohl pohodlně ovládat pedály. To občas nedělám ani v podstatně větších autech. Samozřejmě za mnou je pro dospělého člověka v každém případě místo spíše teoretické, nicméně i v Taigu bych za cenu jistého diskomfortu pro sebe i pro něj za sebe někoho drobnějšího naložil. Ovšem i při obsazení standardními dospělými je tenhle pětimístný automobil ve skutečnosti určen jen pro 4 osoby. Prostřední místo na zadním sedadle lze považovat přinejlepším za velice nouzové. To je ale standardní vlastnost všech vozů této třídy. Takže za mne vnitřní prostor zvládnutý na jedničku.

Trochu složitější je to s ergonomií a celkově designem interiéru. Dříve jsem se vyjádřil, že že nemám ve zvyku proklepávat všemožné části vnitřního vybavení a hodnotit stylem tvrdý – blbý a měkký  – dobrý. Tedy ohledně použitých plastů. Mnohem důležitější je pro mne, jak vnitřek vozu vypadá, jak je tvarovaný, jak se v něm cítím. Nemám problém, když jsou panely, které mám na očích, ale dotknu se jich maximálně při utírání prachu z tvrdého plastu, pokud vypadá dobře. V Taigu jsem ale narazil na pro mne věc nepochopitelnou. Horní část palubní desky. Ona je tady totiž udělaná z měkčeného, tedy obecným vnímáním hodnotnějšího materiálu. Nicméně struktura jejího povrchu je pro mně z nepochopitelného důvodu udělaná tak, že k nerozeznání připomíná ten nejodpudivější, tvrdý, na první pohled laciný a nepříjemný plastový materiál, který je zde ovšem v nemalé míře také k vidění. Po tomhle zjištění jsem se rozhodl po tom, co je onen pravý opovrženíhodný materiál a co jeho měkčená imitace dál nepátrat a uzavřel jsem tuto kapitolu s tím, že tyto materiály mne nepotěšily. 

Osobně nejsem ani nadšený ze samotným Volkswagenem propagované designové vychytávky, kterou je plastový panel táhnoucí se horizontálně celou šíří palubní desky, který je většinou nastříkaný nenápadnou šedomodrou metalickou barvou, případně údajně může být v barvě vozu, což je prý cool a mladistvé. Nevím, pro které barvy to platí, já ho viděl jen na promo fotografiích v žábově zelené a za mne to nijak zvlášť jinak nepříliš zajímavému interiéru neprospělo. 

Samostatnou kapitolou jsou pak ingredience, přidané podle receptu v úvodu článku. Prvním překvapením bylo, když jsem k autu z roku 2021 obdržel klíček “vystřelovák” známý a naprosto identický jako například u Octavie 1. generace. Otevřít, zasunout, otočit, pak ještě jednou zatlačit do polohy start, poslouchat a když motor chytne tak povolit. Jednoduché, tak nějak klasické – ale marná sláva, u nových aut už dnes málokdy vídané. Ze stejného zdroje patrně pochází i panel ovládání okének (na něm není nic špatně, jen prostě jeho design působí jaksi retro dojmem)

a ovladač světlometů (tady jsem zajásal, protože podle mého od té doby vyvíjené moderní koncernové varianty v čele s dotykovým ovládání s haptickou odezvou jsou proti tomuto podstatně hůře použitelné).

Ovladač navzdory svému designu obsluhuje moderní LED světlomety IQ Light, které vás v poloze “Auto” zbaví jednou pro vždy starostí s jejich zapínáním a přepínáním z tlumených na dálkové a zajistí vám velmi dobrou viditelnost i při nočních jízdách, navíc s vysokou úspěšností i reakcí protijedoucích řidičů. Chci tím říct, že svítí dobře a fungují v podstatě bez chyb.

To samé co o přepínači světel platí i o ovladačích tempomatu, rádia a přístrojového štítu na volantu, kde normální tlačítka pro mne fungují daleko lépe než dotykové plošky. Posledním retro prvkem je zde mechanická ruční brzda, která ve spojení s adaptivním tempomatem a automatickou převodovkou pro vás připravuje drobné výstřelky pro udržení pozornosti, zejména pokud jste si ve spojení s touto výbavou zvykli na její automatickou funkci.

Druhým pólem je jak jsem naznačil použití naprosto současné techniky. Předně systému ACC s adaptivním tempomatem s funkcí zastavení a udržováním v jízdním pruhu, případně volitelně můžete mít i prediktivní funkci tempomatu, včetně čtení dopravních značek a profilu trasy. Tento systém má podle mého jednu velice zábavnou vlastnost. Tempomat funguje celkem spolehlivě, dokonce jsem ho po několika napjatých pokusech s vytřeštěnýma očima a nohou křečovitě připravenou nad brzdovým pedálem nechal s důvěrou zastavovat na dojezdu k semaforům a podobně dle potřeby. Pokud jste v popojíždějící koloně, je všechno v pořádku, bez špetky vzrušení či zábavy, auto zastaví a zase se rozjede. Nuda. Jiné je to v případě, že zastavíte ve frontě před semaforem a tudíž musíte chvilku stát a čekat na zelenou.

V takovém případě se po pár vteřinách stání ozve nepřeslechnutelný výstražný signál, na přístrojové desce zabliká nápis “Sešlápněte brzdový pedál” a v příštím okamžiku, než se stačíte vzpamatovat z úleku z opravdu nestandardního zvukového signálu, se auto odbrzdí… a rozjede. Chválím. Benefit v podobě adrenalinového zážitku jsem v tomhle autě nečekal. 

Moderní prvky jsou reprezentovány i digitálním přístrojovým štítem a displejem infotainmentu, tradičně v rámci koncernu umístěným ve stejné výšce jako přístrojový štít, takže nebrání ve výhledu a současně vás nenutí při řízení stáčet pohled příliš dolů. Pod ním najdeme středové výdechy dvouzónové klimatizace včetně jejího dotykového ovládání. Osobně bych dal přednost klasickým otočným ovladačům, ale oceňuji, že je zde alespoň umístěné separátně mimo infotainment, což je za mne přeci jen pohodlnější.

Ještě níž je umístěná odkládací schránka, vybavená bezkontaktní nabíječkou telefonu. Používáte-li Android Auto nebo jeho jablečný ekvivalent, oceníte, že v kombinaci s bezkontaktním nabíjením systém umožňuje i bezdrátový přenos. Což kupodivu zdaleka není vždycky pravidlem. Přesto jsou zde umístěny i dvě USB-C zásuvky, stejně tak jako na tunelu u zadních sedadel. 

Když je řeč o sedadlech, jedná se zde celkem o standartní “volkswagenovský” přístup. Nemají nic, co by vás vyloženě nadchlo, nicméně ani nic, co by vám jízdu i na delší vzdálenost znepříjemňovalo. O kůži si samozřejmě v této kategorii můžete nechat zdát, ale materiály na nich vypadají vcelku kvalitně. Ozdobné proužky na opěradlech na mne působily trochu lacině, ale to už je věc vkusu každého soudruha. 

Poslední částí interiéru je zavazadlový prostor. Jeho objem 440 litrů považuji za více než postačující a jednoduchý tvar zajišťuje dobrou využitelnost. Zhora jej kryje obyčejné pevné plato, zdvihající se spolu s víkem zavazadlového prostoru, které beru opět jako výhodu.

Bohužel přístup je díky designu zádě mírně komplikován poměrně vysokým prahem nakládacího prostoru. Podlahu kufru lze výškově nastavit ve dvou stupních, což vzhledem ke zmíněnému prahu příliš nechápu. Vždycky jsem tuto funkci považoval za smysluplnou v případě, kdy podlaha v horní poloze tvořila rovinu s nakládací hranou, případně smysluplný přechod po sklopení zadních sedadel, ale budiž. Za zmínku stojí určitě i přítomnost byť neplnohodnotné rezervy pod podlahou.

Takže: Chci to?

Ne. Proč tak rezolutně? Nejde o to, že by Taigo bylo snad špatné auto. V mnoha směrech je to vlastně hodně dobré auto. Samozřejmě nejsem ani náznakem cílovou skupinou pro tenhle typ vozu. Ale to není ten problém. Snažím se vždycky o jakémkoli autě uvažovat optikou lidí, pro které bylo určené. Problém je ten, že tady si prostě nejsem jistý, jaký že skupina by to měla být. 

Automobilka se jej snaží prezentovat jako nový model určený pro mladé, aktivní a dynamické zákazníky, kteří ocení jeho módní karoserii a… asi ten barevný panel uvnitř.

Bude se jim líbit konektivita, moderní jízdní a bezpečnostní asistenty, 7 airbagů (ten sedmý je nově mezi řidičem a spolujezdcem), možnost výběru veselých barev laku. Těch pár oprášených dílů, které zde byly použité si buďto nebudou vůbec všímat, nebo je vezmou na vědomí jako něco, co zajistí lepší cenu a v zásadě ničemu nevadí. Což je v podstatě pravda. 

Druhou možnou skupinou kterou by Taigo mohlo oslovit jsou podle mého v lidi z opačného konce zákaznického spektra, řekněme starší manžele, kteří potřebují auto na cesty na chalupu nebo na dovolenou. Ti by mohli ocenit slušný kufr a celkovou užitnou hodnotu auta v kombinaci s přijatelnou cenou. 

A nebo se možná ukáže, že zájem budou mít převážně naprosto jiní lidé. V současné době, kdy automobilový trh (a nejen on) prodělává naprosto nestandartní období, ojetá auta nejsou a na nová se čeká nezřídkakdy více než rok, se podobné věci odhadují jen velmi těžko. Musím se přiznat, že jsem hodně zvědavý, jaký bude osud tohohle původně jihoamerického vozítka v evropském prostředí. Kdo ví, možná to bude právě Taigo, kdo promluví do toho, jakým způsobem se budou stavět a prodávat automobily v příštích letech.

« Starší příspěvky

© 2024 můj (auto)svět

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑