Auta, motorky, steaky a pivo

Autor: Daniel (Strana 3 z 4)

VW Caddy 1.5 TSI (2021)

V únoru roku 2020 představil Volkswagen 5. generaci malé dodávky Caddy a bylo nadmíru jasné, že napříště bude jeho zařazení do divize užitkových vozů poněkud diskutabilní. Ne že by se snad VW rozhodl odvrátit od úspěšného segmentu malých obratných dodávkových vozů s šířkou a délkou rodinného kompaktu, hojně užívaných živnostníky, řemeslníky, rozvážkovými službami a mnoha dalšími. To jistě ne. Verze Cargo, splňující přesně tyhle požadavky zůstala nadále důležitou součástí nabídky. Spíše se zdá, že se v koncernu rozhodli pracovat co nejefektivněji a použít strategii, která se tak velmi osvědčila u populárního Téčka. Se svým Transporterem dokázali postupně s přibývajícími generacemi nabídnout neuvěřitelnou škálu variant, od malého valníku, skříňové dodávky, mikrobusu, luxusního MPV přes camper až po expediční vozidlo. Možná s Caddym mají podobné plány.

Je to dodávka s naroubovanými sedadly nebo rodinné MPV?

Přestože 5. generace na první pohled působí, jak jsme nakonec u koncernu zvyklí, jako v podstatě rozsáhlejší facelift generace předchozí, opak je pravdou. Ve své poslední generaci je Caddy naprosto nový vůz, který má se svým předchůdcem z technického hlediska pramálo společného.

Auto stojí na nové podvozkové platformě MQB, která se postupně stává společným základem většiny nových Volkswagenů. S tím souvisí zásadně přepracovaný podvozek. Vpředu zůstává klasické zavěšení McPherson, vzadu ovšem byly listové pružiny dřívějších generací nahrazeny na každé straně tuhé zadní nápravy dvěma podélnými rameny, doplněnými pro stabilizaci v příčném směru panhardskou tyčí a odpružením ocelovými vinutými pružinami s asymetrickou charakteristikou, což má zajistit, že při malém zatížení se auto chová dostatečně komfortně a přesto ani při zvýšeném zatížení podvozek výrazně neklesá ani nemění zásadně své jízdní vlastnosti. A právě díky tomu se jízdní projev nového modelu značně posunul od typického užitkového auta směrem k osobním vozům.

Samosebou, že i tady platí něco za něco. Zvýšený komfort pro posádku s sebou nevyhnutelně přinesl nižší užitečné zatížení, než nabízely předchozí modely. I tak je ale hmotnost zátěže, kterou můžete naložit u osobní verze hodně přes půl tuny a nákladní Cargo zvládne více než 700 kg.  Vtipným detailem je, že technicky údajně zadní náprava bez problémů zvládá stejnou i vyšší zátěž než staré, ryze užitkové řešení, nicméně legislativa hovoří jasnou řečí.

Ve skutečnosti tuhle hodnotu, o které je často diskutováno a je používána tu pro chválu, tu pro pohanu jakéhokoli podobného auta málokterý výrobce udává. Z dobrého důvodu. Když si uvědomíme, jak široké jsou dnes možnosti doobjednání všemožných příplatkových doplňků a vylepšení, mohlo by se stát, že tahle ostře sledovaná hodnota by se u v podstatě stejného automobilu lišila klidně o 100 nebo více kg. A to nevypadá dobře. Navíc by to pravděpodobně motivovalo zákazníky k mnohem pečlivějšímu zvážení, zda si jednotlivé příplatkové prvky, snižující vlastně povolenou hmotnost nákladu nemají raději odpustit. Což ovšem myslím není ani tak zlá vůle nenasytných automobilek, jako spíše neochota mnoha potenciálních zákazníků ke střízlivému uvažování. Takže jediná možnost, jak zjistit, kolik opravdu můžete legálně do svého vozu naložit, je odečíst údaje z TP o pohotovostní a maximální hmotnosti, nicméně jak jsem před časem náhodou zjistil, navíc díky laskavosti příslušníků pomahačsko-chránících složek za cenu velmi mírnou a bez ztráty bodu, ani čísla v techničáku nejsou vytesána do kamene, takže jistotu máte pouze tehdy, když auto převážíte.

Tohle je vůbec téma na pomalu celý další článek o akademicko-hospodských debatách, točících se okolo užitečného zatížení, (špičkového výkonu, maximální rychlosti, akcelerace z 0 na 100 km/h, případně dalších, z praktického hlediska mírně abstraktních veličin) a nebo řekněme objemu kufru toho kterého vozu. Zejména tato hodnota je pro řadu lidí jedním z nejdůležitějších parametrů výběru vozu. Přesto málokdo řeší například tvar a uspořádání zavazadlového prostoru, které je neméně určující pro to, kolik toho ve skutečnosti dokážete odvézt. Nehledě na to, že nemalá část takto diskutujících objem zavazadelníku svého auta ve skutečnosti nikdy beze zbytku nevyužila a nevyužije.

Stejně jako podvozek, je i karoserie, přes svůj tvar přímo odkazující na starší generace, od základů nová. Nejlépe to vynikne, když 4. a 5. generaci postavíte vedle sebe. Nový Caddy se od předešlého liší nejen proporcemi, díky čemuž přes svou podobnost s předchůdcem mezigeneračně přeci jen nabyl – přes svou krabičkoidní podstatu – jisté, přiměřeně mírné elegance, ale zejména v přímém srovnání je na první pohled zřejmé, že nový model je prakticky ve všech rozměrech znatelně větší kus auta.  Délka karoserie je nyní téměř přesně 4,5 metru, což je skoro o 10 cm víc, než u minulé generace, přičemž rozvor se protáhl o 7 cm. Výška zůstala prakticky nezměněná, zato šířka se zvětšila o 6 cm, což se promítlo i do stejně rozšířeného vnitřního prostoru mezi zadními blatníky a samosebou i zadních dveří.

Automobil který jsem měl k dispozici byl navíc lakován tmavě modrým metalickým lakem, který, spolu se zatmavenými okny a příplatkovými 17 palcovými koly, přispěl k tomu, že podle mého názoru vypadal mnohem spíše jako praktické rodinné auto, než přepracovaná dodávka. Navíc pod kapotou měl jediný benzínový agregát, který je pro Caddy aktuálně v nabídce, přeplňovaný čtyřválec 1.5 TSI o výkonu 84 kW s nejvyšším točivým momentem 220 Nm, pohánějící přes sedmistupňové DSG přední kola, což díky přeci jen kultivovanějšímu projevu zážehových motorů přispělo k dojmu, že rozhodně neřídím užitkové auto.

Interiér, dobré místo k životu

Už při prvním usednutí za volant tohohle vozítka mne příjemně překvapil jeho interiér. Samozřejmě na tom má zásluhu nemalá porce příplatkové výbavy. Vzhledem k tomu, že jsem do auta v rozmezí pár dní přesedal jen z o něco málo hůře vybaveného Golfu se samozřejmě přímo nabízelo srovnání. A kupodivu, v mých očích nedopadlo pro Caddy vůbec tak špatně, jak jsem předpokládal. Z nějakého mně ne zcela jasného důvodu působí totiž na poměry koncernu na první dobrou útulným a přátelským dojmem. Možná je to dáno pozicí za volantem, která je, podobně jako ve starších MPV (a ano, podobně jako v dodávkách) hodně vzpřímená, takže si připadáte trochu jako byste seděli na židli a nikoli v osobním autě. Což vám, spolu s ohromnou prosklenou plochou, kdy navíc všechna okna končí podstatně níž než jste zvyklí z běžných aut dává pocit naprostého přehledu o dění okolo vás.

A to i přes to, že ve skutečnosti sedíte poměrně nízko nad vozovkou, jak zjistíte na první křižovatce, kde zastavíte vedle libovolného SUV a podíváte se vzhůru na jeho řidiče. A pak je tu další věc. Všude okolo vás je prostor. Spousta prostoru. Ani při své naddimenzované postavě jsem neměl nejmenší pocit stísněnosti nebo omezení jak okolo sebe, tak nad sebou. A to umožnilo konstruktérům další příjemnou věc, totiž umístit do interiéru vozu velké množství nejrůznějších odkládacích míst, o jejichž počtu i rozměrech si můžete v normálním osobním autě i SUV nechat jen zdát. Za všechny bych uvedl příklad kapsy ve dveřích, kde dost často bojujete, abyste do nich umístili láhev na pití. Někdy se dokonce musíte spokojit s tím, že tam nacpete maximálně půllitrovou PETku. V Caddy jsem do dveří nonšalantně šoupl dvě velké PET lahve vedle sebe, aniž by mi sebeméně překážely. 

Dobrý dojem mi nijak nekazily ani zřejmě méně hodnotné (rozuměj tvrdé) plasty, použité na většině míst okolo. Mám dojem, že dnes se stalo jakousi módou zaškrábat a poklepat na každé místo v interiéru auta, kam jen člověk s příslušnou dávkou obratnosti dosáhne, načež se zakoulí očima a patřičně zhnuseně, případně rezignovaně pronese ono odsuzující: “tvrdý plast!” 

Upřímně řečeno, je mi naprosto jedno, jak tvrdý nebo měkký materiál je použit například na vrchu přístrojové desky, na částech dveří, na které my méně obratní nemáme šanci vůbec dosáhnout a podobně. Zvláštní je, že naprosto nepraktický, plastový, TVRDÝ, lesklý, černý povrch, nazývaný kdo ví proč tvrdošíjně mnoha lidmi klavírním lakem nikdo za laciný neoznačuje, přestože v provedení spousty automobilek jsou právě takové interiérové díly těmi místy, která po pár měsících vypadají, jakoby na nich kdosi zkoušel ostrost kapesního nožíku. Co se mne týká, je hodnotný materiál, na kterém oko, případně jiná část těla spočine se zalíbením například kůže, dřevo, případně nějaký ten hliník a podobně. Plast, měkký nebo tvrdý, je prostě pořád plast, takže otázkou pro mě není jeho tvrdost, ale spíše to, je-li na pohled přijatelný či vyloženě hnusný. Jiná věc je, jak ten který plastový díl bude odolávat času a mechanickému poškození, ovšem považuji za nefér to hodnotit u nového auta ve stylu: “Tohle se určitě poškrábe” nebo “tohle bude určitě vrzat”. V místech, kde se takového dílu chtě nechtě přeci jen musíte dotýkat, pak považuji za mnohem důležitější jeho tvar. Pokud máte například nevhodně umístěný nebo tvarovaný středový tunel, bude vás tlačit do nohy ať už je jeho materiál z kategorie “tvrdý” či “měkký”. 

No a v tomhle interiéru musím říct, že mne ani po pár stech kilometrech v kuse netlačilo nic a nikam. Přestože plasty okolo mne byly drtivou většinou z kategorie “tvrdé”. Navíc z mého subjektivního pohledu tu mají plastové díly interiéru v rámci možností poměrně vkusný design a naznačené struktury a celkově se mi tvary palubní desky i prostoru okolo cestujících vlastně líbily. Myslím si, že ten příjemný vjem z interiéru u mne z velké části způsoboval pocit, že si tady nikdo na nic nehraje. Všechno je navrženo tak, aby byl vnitřek auta ergonomický, funkční a na pohled snesitelný. 

Jízda, aneb s benzínem do hor nelez

Překvapivě i jízda s tímhle autem je příjemná. Má samozřejmě některá specifika, která vyplývají z koncepce, která se přeci jen od klasického osobního vozu liší. Jakmile jsem vykličkoval z Prahy a najel na dálnici, ukázalo se, že klíčová rychlost je 115 km/h. Nešlo ani tak o jízdu samotnou. V této rychlosti se totiž nejspíš nějak změní aerodynamické proudění a skokově se zvýší aerodynamický hluk. Ne že by šlo o něco fatálního, jen prostě při dosažení cca 115 km/h z ničeho nic uslyšíte něco navíc. A když víte, že za obětovaných pár minut v cíli můžete cestovat pohodlněji, respektive tišeji, tak pro mne jasná volba. Škoda je, že jak se zdá, většinu tohohle nadbytečného zvuku má na svědomí těsnění dveří, které vypadá už na pohled jaksi jednodušeji než to, nač jsme dnes běžně zvyklí. Pokud tomu tak skutečně je, řekl bych, že ušetřit zrovna tady nebylo nejšťastnější řešení. Když jsme u dveří, chci zmínit ještě jednu drobnost. Caddy má zadní dveře posuvné a navíc poměrně široké, což považuji za velmi příjemné řešení. Nese s sebou ale jeden drobný ústupek. Cestující na zadních sedadlech si díky tomu neotevřou okénka. Nemyslím, že by to měl být problém, klimatizace funguje i přes ohromný vnitřní prostor bezproblémově. Ale člověka zvyklého na auta s běžně otevíranými všemi čtyřmi okénky to v první chvilce překvapí. 

Druhý drobný mínus pro mne znamenala samotná jízdní pozice. Na kratší vzdálenost ji kromě toho, že je zpočátku trochu nezvyklá, ale to se velmi rychle poddá nemám až tak moc co vytknout. Navíc se mi bez problémů podařilo velmi rychle nastavit polohu sedadla i volantu tak, aby mi byla příjemná i když díky nestandartní pozici jsem měl opěradlo zvednuté nahoru ještě víc, než obyčejně. Prostě jak jsem psal, židle. Ovšem židle velmi pohodlná, zřejmě i díky příplatkovým sedadlům ergoComfort. Ten drobný mínus spočívá v tom, že když sedíte takhle, nemáte možnost si protáhnout nohy dopředu, takže po nějakých 200 kilometrech jsem se začal trochu chrout, ale vyřešila to kratičká přestávka. Myslím ale, že tahle vada je spojená konkrétně s mou postavou a je pravděpodobné, že řidič konfekčnějších parametrů ji vůbec nezaznamená.

Ohledně motoru je to trochu oříšek. V autě jsem jezdil většinou sám nebo ve dvou a v takové situaci výkon motoru i díky vcelku rozumně řadícímu automatu postačil na svižnou, nicméně plynulou jízdu. Ne rychlou a dynamickou. Svižnou. 84 kW jedenapůllitrového TSI se zdá málo, ale pokud se nesnažíte auto přesvědčit že je hot hatch a raději i předjíždění omezíte na nezbytné minimum, dokáže vás dopravovat v rámci rychlostních limitů bez potíží. Odměnou vám budiž jeho hladký a tichý chod, takže v běžných situacích v podstatě hluk ani vibrace z motorového prostoru nevnímáte. Navíc bych řekl, že se pro tenhle motor podařilo slušně naladit i to DSGčko, i když z mého pohledu není dvojspojka pro podobná auta zrovna ideální volbou, protože když ji vyvedete z její komfortní zóny, začne být nervózní a na povely plynového pedálu, které nevyhovují jejímu mapování reaguje poněkud zmateněji. Nicméně pokud jedete volně a v klidu, prakticky o ní nevíte.

Vraťme se ale k motoru. Upřímně myslím, že diesel by povaze auta odpovídal nejspíš lépe. V nezatíženém autě jsem si sice tichost benzíňáku užíval, ale představa, že bych měl jet s plně naloženým autem a nedej bože po silnicích, které obsahují nějaká ta prudší stoupání ve mně vzbuzuje obavu, že by tenhle motor na důstojnou jízdu nemusel svou charakteristikou stačit. Tohle je ovšem čirá spekulace, protože ani plnou zátěž, ani žádnou ze tří nabízených variant vznětového motoru jsem nevyzkoušel.

Stojí tedy tenhle nový Caddy za úvahu?

Docela určitě. Myslím, že jeho ne-li jediná, pak jistě největší nevýhoda proti vozu kategorie SUV nebo Crossover je poněkud malá atraktivnost a schopnost vylepšit vám image. O to větší náskok má ale proti podobným autům v praktičnosti a svým způsobem i v jízdním komfortu a pohodlí.

Každopádně, tak jako u všech aut, tady možná ještě o trochu víc platí, že nejdůležitější věcí, která rozhoduje o tom, zda s autem budete spokojeni, je správně vybrat. Pokud toužíte po Tiguanu, ale z prakticky rozumových důvodů si pořídíte Caddy, nejspíš vám nebude vzbuzovat úsměv na tváři. Mně ale tohle auto bavilo o moc víc, než jsem původně čekal. Cítil jsem se v něm prostě příjemně a to je pro mne u jakéhokoliv vozu hodně důležitý parametr. A přestavěná dodávka to fakt není.

VW Golf Variant Life 1.5 TSI 6G (2021)

Když v březnu 1974 opustil brány továrny ve Wolfsburgu první Golf, asi málokdo tušil, že se právě začal psát příběh vozu, který se na dlouhé desítky let stane etlonem své kategorie. A to i přes to, nebo právě proto, že Golf se měl stát nástupcem legendárního Brouka, který se v téměř nezměněné podobě udržel ve výrobě od roku 1938.

Je ovšem jasné, že ve Volkswagenu se pokusili udělat všechno pro to, aby se právě Golf stal další legendou. No a vzhledem k tomu, že počet prodaných Golfů překročil číslo 35 milionů a stále roste, dá se myslím říct, že se jim to celkem podařilo. 

Mně se dostal do rukou zástupce téhle legendy ve své zatím poslední 8. generaci, vyráběné od roku 2019, v prodloužené verzi Variant. Přes manuální 6 stupňovou převodovku ho pohání  koncernový motor 1.5 TSI, o kterém jsem podrobněji psal v článku o VW Tiguan, zde ovšem naladěný na skromnějších 96 kW. 

Design, aneb ukřižujte svatokrádežníky

Je zajímavé, s jak železnou pravidelností se pokaždé, když se objeví jakýkoli nový model libovolné automobilky, spolehlivě vzedme vlnu nenávisti vůči designerům, kteří to krásné auto které tu bylo doposud zničili, zneuctili, pokazili, odepsali a všemožně zkazili. Své o tom vědí lidé u BMW, ale, byť možná v menší míře, se tenhle fenomén spolehlivě propisuje naskrz snad všemi výrobci automobilů. Možná jedinou výjimku z tohohle pravidla tvoří v poslední době Kabaňův Superb II, ale na rovinu, jednak tohle se mu fakt povedlo a také měl krásnou výchozí pozici. Protože, ruku na srdce, cokoliv, co by vystřídalo podařený facelift první generace, muselo být přijato s vděčností.

Z mého pohledu je poslední generace Golfu nádherným příkladem toho, jak má vypadat evoluce. Zejména u modelu s tak ohromnou historií, kde samozřejmě chcete, aby stále a na první pohled bylo vidět, že se jedná o Golf. Zároveň ale musí být jasné, že jde o naprosto současný, moderní vůz. A to je pro mnoho lidí, mne nevyjímaje, ten problém. Ono ať už chceme nebo ne, dnešní doba se odklání od dynamického, možná až trochu agresivního pojetí designu. Auta mají být šetrná, korektní, udržitelná, přátelská. Mají šetřit planetu a sázet stromky. Ale to se zase dostávám někam, kam nechci.

Každopádně: Předek nového Golfu, tedy ta nejkontroverznější část designu 8. generace, není a asi nebude zrovna můj šálek kávy. Připadá mi poněkud bezpohlavní. Nicméně naprosto chápu proč tomu tak je a jsem ochoten to tomuhle autu odpustit. Kromě jiného i proto, že zbytek prostě je pořád Golf. Tohle se povedlo. Navíc z mého pohledu jedna z nejhezčích generací, mezi prodlouženými verzemi Variant možná vůbec nejpodařenější za celou dlouhou dobu své dlouhé existence. 

Interiér: Volkswagen

Pokud jste řídili některý z aktuálně nabízených VW ideálně z party nižší střední třídy, samozřejmě vše na platformě MQB, pak opravdu není moc o čem mluvit. Interiéry současných Volkswagenů v této třídě se prakticky odlišují jen díky různým výbavovým stupňům a prvkům příplatkové výbavy. Jestli sedíte v Golfu, Tiguanu, Caddy nebo jiném příbuzném modelu poznáte prakticky jen díky mírně odlišným pozicím, které jsou dané typem karoserie. 

“Architektura” přístrojové desky je tvořena dvěma displeji, navzájem propojenými zasazením do jednoho spojeného rámečku, tvořícího hlavní část přístrojové desky. I když tohle řešení za mne není tím nejelegantnějším, jaké lze v současných autech vidět, je mi sympatické že pravý displej spolu s odpovídající částí celé palubní desky je mírně natočen směrem k řidiči, což vytváří pocit jakéhosi kokpitu a pro mne je signálem, že interiér je primárně navržen právě pro řidiče. Což je správné a tak to má být. Nedokážu posoudit, má-li to z hlediska snadnosti ovládání vůbec nějaký význam, ale za mne bod k dobru za dobrý pocit. Grafika a software už byli mnohokrát na mnoha místech popsány a zkritizovány. Za mne grafika jako taková je v pořádku, software a ergonomie ovládání jsou na tom o něco hůř. 

Přestože jsem v posledních měsících měl možnost v koncernových vozech s tímto systémem najezdit pár tisíc kilometrů, stále se nemohu zbavit dojmu, že ovládání by mohlo být intuitivnější a přístup k některým nastavením logičtější. Ne že by to bylo vyloženě špatné, to jistě ne. Jen cítíte, že tu a tam by stálo za to provést nějakou tu změnu. Naštěstí je zrovna tohle věc, která je patrně soustavně předmětem vývoje a vzhledem k tomu, že současné automobily umožňují nejen provádět aktualizace, ale většinu z nich dokonce na dálku, takže obvykle kvůli nim ani nemusíte navštívit servis, je celkem dobrá šance, že tyhle drobnosti se časem vyřeší bez potíží. Jediné dvě věci mne ale na tomhle systému opravdu štvou. 

Tou první je to jistá drobná prodleva, která by se dala odpustit při klasické manipulaci s dotykovým displejem, ale bohužel se týká i například ovládání výhřevu sedaček, které se provádí dvojicí malých ikonek v levém dolním rohu displeje. Nastavit žádanou hodnotu alespoň pro mne vyžaduje značné soustředění, protože funguje tak, že prvním dotykem aktivujete nejvyšší ohřev a každým dalším intenzitu snížíte až do vypnutí. Uznávám, že postupným cvičením do toho pronikám, ale situace kdy chci nastavit nejnižší hodnotu ohřevu, takže 3x rychle za sebou ťuknu do virtuálního tlačítka, načež nastane zmíněná prodleva (krátká, uznávám, ale je tam), a já v dojmu, že se nic neděje protože jsem nejspíš netrefil správně ťuknu znovu. Načež v zápětí s oním drobným zpožděním proběhne přesně dle pokynů aktivace, takže ohřev se nastaví na 3 – 2 -1 stupeň a vzápětí se díky 4 ťuknutí opět vypne. Taková blbost a co to člověku přinese zábavy. 

Druhá a horší věc souvisí s lištou pod displejem, pomocí které nastavujete hlasitost médií a intenzitu topení. Zpočátku mi tahle lišta šla na nervy jako celek, ale uznávám, že za celkem krátkou dobu jsem se s ní naučil zacházet tak obstojně, že dělá to co chci a navíc si už při manipulaci s ní ani nenastavuji nahodile údaje na displeji nad ní a naopak, což se mi zpočátku nezřídka stávalo. Přetrvávající problém, který softwarový upgrade asi bohužel nevyřeší je ten, že tahle lišta není, narozdíl například od prostoru pro nohy spolujezdce, podsvětlená, takže manipulace s ní je v noci naprosto nahodilá a často přináší překvapivé výsledky.

Zbytek ovládacích prvků je v dnešní době řekl bych standardní. Elektrická ruční brzda s možností automatické aktivace. Při zastavení funguje tak jak má, při rozjíždění se automaticky vypíná ve správném okamžiku. Takže například při popojíždění v kolonách je bez potíží použitelná, aniž byste měli při každém rozjetí pocit, že čemusi vzadu ubližuje, což bohužel ani v dnešní době není všude tak úplný standard. Ovládání světel a výhřevu oken je řešeno opět unifikovaným dotykovým panelem v levé části palubní desky. Za mne to sice není z hlediska uživatele nijak lepší řešení než osvědčený archaický knoflík, ale na druhou stranu, automatika světel funguje spolehlivě, takže s výjimkou nějakých nestandardních situací tenhle panel příliš používat nemusíte. A vlastně ani tlačítko pro vyhřívání. 

To souvisí s takovou legráckou, kterou osobně považuji za naprosto zbytnou, ale nehaním ji, protože mne přinejmenším pobavila. Ovládání klimatizace auta, které samozřejmě provádíte na displeji, ale prozíravě je to jedna z funkcí, ke kterým se snadno dostanete rovnou pomocí tří, jak jinak než dotykových, tlačítek, umístěných na samostatném panýlku kousek pod displejem, mezi středovými výdechy klimatizace. Kromě zmíněného vyvolaní klimatizačních kouzel tak můžete vstoupit do nastavení jízdních asistentů a parkovacích asistentů a nakonec, světe div se, pomocí výrazného a téměř konvenčního spínače aktivovat výstražné blinkry. Ona legrácka o které jsem se zmínil je totiž jedna ze tří karet, kterými, zde naprosto intuitivně, ovládáte kvalitu ovzduší ve voze. Jmenuje se tuším smart clima a nenabízí vám volby kudy a jak moc chcete, aby na vás auto foukalo nebo naopak nefoukalo. Zato si můžete zvolit z nabídek jako: “ČERSTVÝ VZDUCH” “ZAHŘÁT NOHY” “ZAHŘÁT RUCE” “OCHLADIT NOHY” nebo “ODMLŽIT OKNA”, což je přesně ta pravá volba pro případ, že byste cítili potřebu použít právě onen nepraktický dotykový ovladač vyhřívání skla.

No dobře, já vím, že v autech vybavených klimatizací byl odjakživa knoflík, jehož zmáčknutím jste způsobili přesně to samé, zapnul se výhřev oken a zrcátek a nasměroval se na ně proud vzduchu, aniž byste k tomu potřebovali smart funkce. Ale bavíme se tu o digitální době, nerýpeme a radujeme se z maličkostí, OK?

Je Golf “řidičské” auto? Je.

Spousta lidí s tímhle tvrzením nebude souhlasit. Nebude souhlasit v mnoha škálách a podobách nesouhlasu, od pochybovačně zdviženého levého obočí, přes různá doporučení ohledně budoucího místa pobytu, doplnění vzdělání, případně zvážení příslušné medikace, až po čisté spekulace týkající se původu, případně druhového zařazení kohokoli, kdo se něco podobného odváží tvrdit. A svým způsobem, tedy zejména ve svých očích, budou v právu. Každý přece ví, že auto pro řidiče se jmenuje BRZ, MX5, Type R, nebo třeba Ferrari cokoli. Jen ne Volkswagen. Koncernová skládačka. Bez emocí, bez duše, bez radosti. Taky vlastně pravda. Jenže. Ne každý je Brian O´Conner nebo Paul Walker, budiž mu země lehká. A ne každý touží po GT-R. A pokud ano, budiž. Ale to přece nejsou lidé, pro které by byl Golf určený.  Je to jiný vesmír, jiná liga, jiný příběh. 

Pro mne byl Golf příjemným překvapením. Nezastírám, že v hloubi duše mám raději “nízká” auta, než v současné době módní zvýšené stavby typu SUV, Crossover nebo jak už dnes automobilky svoje auta v tomhle segmentu titulují. Přesto, že si uvědomuji výhody, která tahle nazvedaná auta mohou přinést. Takže Golf měl u mne tak trochu protekci. Netvrdím, že by mi z řízení tohohle kombíku vstávaly chlupy na zádech, nebo se dostavovaly jakékoli jiné fyzické projevy radosti, euforie či vzrušení. Ale i přes to, že výkon ani jízdní vlastnosti tohohle auta nejsou nic, co by vás jakkoli vytrhlo z letargie, prostě mne bavilo. Bezproblémová pozice za volantem.  Dobrý výhled, včetně toho, že máte naprostou jistotu kde přesně na silnici jste a kde máte kola. I přes naprosto necitlivý, v dolní části  zploštělý volant, jenž mne pokaždé, když jsem se rukou při zatáčení dostal na to placaté místo nutil odevzdaně zakoulet očima je až podezřelá shoda mezi tím, kam byste chtěli jet a kam auto skutečně jede

. Příjemně nastavený podvozek, který byste rozhodně neoznačili jako tvrdý, ale který s překvapivou jistotou dokáže reagovat i na různé záludnosti, které mu české silnice dokážou přichystat a auto díky němu nemá v podstatě žádnou tendenci odskakovat stranou ani v rychleji projeté hrbolaté zatáčce. Měl jsem přesně ten pocit, že tohle auto je mnohem rychlejší, než motor, který jsem měl k dispozici. A to, spolu s odstupňováním manuálního šestikvaltu, kterému bych osobně vytkl jen drobnou, spíš pocitovou, nepřesnost drah (což mne trochu překvapilo, protože právě tohle spousta lidí naopak chválí), mne vede k tvrzení, že nový Golf je auto pro řidiče. Ne pro ty řidiče, kteří se chtějí bavit v Type-R. Pro řidiče rodinného kombíku, kteří si dovedou užít jízdu s manželkou a dětmi na víkend. Kterým dokáže udělat radost projetí zatáčky přesně tak jak by se projíždět měla. 

Kterak jsem zjistil, že neumím řídit, aneb vždycky se najde někdo větší

Asi jako každý dospělý muž (dámy prominou, ale mám dojem, že v tomto směru se krásnější část naší populace dokáže podívat pravdě do očí mnohem realističtěji), si o sobě myslím, že jsem velmi obstojný řidič. Skromně řečeno. Usuzuji tak podle toho, že řídím již dlouhá léta, stále s radostí a požitkem a automobily a motorky tvořily a tvoří nemalou a důležitou část mého života. Jako bývalý motorkář mám tendenci pohlížet tak trochu svrchu na všechny ostatní řidiče – nemotorkáře už jen proto, že na motocyklu si v zájmu zachování vlastního života zvyknete automaticky přemýšlet i za ostatní účastníky silničního provozu. Jezdím celý život bez nehod. Tedy s výjimkou případů, kdy nehodu způsobil jednoznačně někdo jiný a případů, kdy nikdo jiný sice v okolí nebyl. ale zapůsobila neuvěřitelná shoda nepříznivých okolností v kombinaci s okamžitým, krátkodobým a naprosto ojedinělým projevením dříve mladické nerozvážnosti, později stařecké nerozvážnosti. A v neposlední řadě, to se rozumí, mám nacouváno to, co všichni ostatní, včetně řidičů kamionů, dálkových autobusů a všemožných dalších cestovatelů odježděno. 

A protože člověk rok od roku pociťuje větší a větší nutkání svůj fenomenální um, zkušenosti a nadšení pro věc předávat dalším, odnáší to v tomto směru tu s větší, tu s menší radostí v první řadě mí synové. Takže ve chvíli, kdy jsme s manželkou přemýšleli, čím potěšit jednoho z nich u příležitosti jeho narozenin a já projížděl internet hledaje inspiraci, narazil jsem na stránky firmy, provozující zážitkové jízdy na závodních okruzích. A bylo jasno. 

Jak vybrat edukativní dárek a proč zrovna tenhle

Léta tvrdím, že takový zážitek by měl být povinnou součástí autoškoly minimálně pro budoucí řidiče motocyklů. Kdo se někdy s čímkoli po jakémkoli uzavřeném okruhu povozil mi dá snad za pravdu, že podobná zkušenost je pro řidiče neocenitelná. Vyzkoušíte si v relativně bezpečných podmínkách jak se vozidlo chová, co dokáže, kde jsou jeho limity. Tedy jeho i vaše. Naučíte se jak projíždět zatáčky, jak akcelerovat i brzdit a zažijete ten krásný pocit, kdy cítíte, že jste tu kterou zatáčku projeli čistě a plynule. A v neposlední řadě se královsky pobavíte. Nemyslím si, že by podobná aktivita měla být jen pro autíčkáře, petrolheady a podobné magory, kteří by jinak jezdili po ulicích s kvílejícími gumami v oblacích dýmu a děsili počestné řidiče i ostatní účastníky silničního provozu. Při track days v Mostě jsem zažil, jak po závodním oválu kroužil pán na skútru. O různých velkých cestovních endurech ani nemluvě. A to všechno často mezi lidmi na motorkách upravených právě jen pro jízdu na uzavřené trati. Velkou výhodou těchhle okruhů je totiž to, že většina lidí které tu potkáte ví, proč tam je, chce tam být a chová se tak, aby neznepříjemňovala den  sobě ani ostatním. I když nepopírám, že skútr byl trochu extrém, přes to jsem se ani v tom případě nesetkal s nějakou nevraživostí nebo posměchem ze strany ostatních jezdců. Každý tu totiž ví, že jednou byl sám na okruhu poprvé a sám byl brzdou pro všechny ostatní. Samozřejmě i tady jsou jen lidé, takže blbec se může sem tam najít všude. Ale věřte, že tady jich potkáte daleko méně než při každodenní cestě autem do práce. Zde je ovšem velká výhoda přítomnosti traťových komisařů, kteří pokud se na trati zkusíte chovat jako uvedený blb, bez milosti vás z okruhu vykáží. Nezáleží na tom, jak dobří nebo špatní řidiči jste, jaké máte auto nebo motocykl. Jediné co musíte je chtít si užít řízení, dodržovat pravidla provozu na trati a pokud možno jet tak, abyste rychlejším nebránili si užít zase jejich jízdu. 

Když tedy přišel onen den D – samozřejmě bylo jasné, že jako zástupce dárců budu synovi poskytovat doprovod – vyrazili jsme z Prahy na mostecký autodrom. Firma která tuhle službu provozuje, měla na výběr poměrně zajímavá auta, včetně několika krásných Porsche 911 nebo emkových BMW různých generací, ale já jsem vybral vozidlo, o kterém se aktuálně mluví asi nejvíc ze všech. Toyotu Yaris GR. Jednak proto, že jsem byl přesvědčený, že pro mladého člověka bez zkušeností bude zábavnější slabší a obratnější auto a za druhé o Yarisu GR se většina lidí vyjadřuje jako o téměř zázračně zábavném. Měl jsem možnost řídit Subaru BRZ, tedy auto s velmi podobnou pověstí  na normální silnici a  přestože šlo tehdy jen o pár desítek kilometrů, byl to nádherný zážitek. A přesto jsem upřímně litoval, že tohle auto nemám možnost vyzkoušet na uzavřené dráze. Protože ruku na srdce, sedíte-li v autě, které neznáte, na silnici kterou nemáte naučenou, nemluvě o tom, že s půjčeným vozem rozhodně nechcete prožít ani takový náznak krizové situace, který byste ve vlastním autě možná brali jako přijatelné riziko podnikání, tak se prostě k limitu vozu nepřiblížíte ani na doslech. Tím spíš takového auta, jakým je třeba právě tohle Subaru. A přesně to samé platí i o onom splašeném autíčku z japonského Motomachi.

Jak to chodí na autodromu – neobjektivní, citově zabarveno

Velmi dobře si vzpomínám na zvláštní pocit, který jsem zažil, když jsem na mostecký okruh přijel před mnoha lety poprvé. Odbočíte ze silnice k vrátnici autodromu a jakmile se před Vámi otevře závora, projedete okolo ní a vstoupíte do jiného světa. Tedy ne že by se okolo něco změnilo, čeká Vás necelý kilometr v podstatě normální asfaltky, která Vás dovede na parkoviště vedle boxů. Ale ve chvíli kdy jsem projel poprvé okolo téhle závory, cítil jsem se jako někdo jiný. Jako člen klubu. A tenhle příjemný pocit se nezměnil ani při dalších návštěvách. Mám to tu prostě rád. Možná s tím souvisí i to, alespoň já to tak vnímám, že jakmile jednou jste v areálu, vaše okolí vás bere tak, že sem patříte a že se podle toho budete chovat. V prostředí normálního života jsme obklopeni a řízeni různými nařízeními, příkazy, zákazy všeho možného. Nevstupujte na trávník. Nevstupujte do vozovky. Postupujte dále do vozu. A samozřejmě spoustou uniformovaných či neuniformovaných očí, které jsou připraveny dohlížet a trestat. Ne že by tady neexistovala pravidla. Naopak. Ale všechna jsou v podstatě logická a není potřeba se je učit nazpamět. Tady nikoho nenapadne se jít procházet na dráhu, prostě proto, že zde není umístěná cedule, že se to nesmí. Nad pořádkem tu bdí jen nemnozí zaměstnanci autodromu a maršálové, kteří zajišťují bezproblémový a bezpečný provoz na okruhu. Tihle lidé ovšem nejsou drábové, ale drtivou většinou stejní blázni do motorů jako ti, kdo na okruh přijíždějí. Jsou tu od toho, aby vše fungovalo, takže jejich příkazy jsou respektovány a oni na oplátku dělají vše pro to, abyste si z ježdění odnesli co nejlepší zážitek a navíc se po něm živi a zdrávi vrátili domů. 

Na druhou stranu vám nikdo nebrání se například projít okolo boxů, nakouknout dovnitř. Samozřejmě, že v cizím boxu nemáte co dělat. Ale moje zkušenost je taková, že pokud se chováte slušně, umíte pozdravit a samozřejmě nepřekážíte ostatním, bere Vás tu okolí jako někoho, kdo má prostě rád vůni benzínu stejně jako oni a mnohem spíš, než že Vás vykáží si s vámi jsou ochotni popovídat. Nezáleží tu na tom, čím jste přijeli nebo co máte na sobě. Prostě idylka. Samozřejmě si uvědomuji, že tenhle pohled se může spoustě lidí jevit jako značně idealistický a naivní, ale já se tu takhle cítím a jsem tu rád. 

Zvláštní je, že podobnou atmosféru jsem zažil i kdysi dávno v Brně na závodu mistrovství světa SBK. V té době jsem strašně fandil Rossimu v tehdejší třídě půllitrů GP a Superbike mne nijak zvlášť nezajímaly. Shodou okolností jsem ale od kamaráda dostal vstupenku na tenhle závod, dokonce jakousi fešáckou, která opravňovala ke vstupu na řadu míst, včetně uličky závodních boxů. Takže je jasné že jsem rád jel. Nikdy předtím jsem na podobně velkých závodech světové úrovně nebyl, takže samozřejmě zážitek naprosto ohromující. Tím spíš, že díky kouzelné vstupence jsem měl možnost nahlédnout trochu i do zákulisí, kde parkovali mašiny, které jsem do té doby viděl vlastně jenom v televizi. 

A proč jsem o téhle epizodce z doby. kdy letopočet možná – nejsem si přesně jistý – ještě začínal jedničkou začal psát na tomhle místě? No kvůli drobnosti, která se mi stala, když jsem procházel zazadu okolo boxů a která docela názorně dokresluje to, co jsem psal o chování a atmosféře, která na podobných místech panuje. Mezi kamiony a různými přístřešky tam stál zaparkovaný takový větší skútr. Skoro jako motorka  Z dnešního pohledu nic zajímavého, ale v Čechách tehdy podobná věc moc k vidění ještě nebyla. A vedle ní cosi kutil týpek středního věku, jasný pomocný personál. Bohužel tehdejší velmi, velmi elementární znalost angličtiny mne omezila pouze na konstatování, že motorka good a pán, přestože jevil ochotu se bez potíží pobavit rychle pochopil, že mu nerozumím ani slovo, takže naše konverzace skončila úsměvem a pokrčením ramen. Alespoň jsem tedy požádal okolojdoucí slečnu, jestli by mne nevyfotografovala s tím skútrem na mou tlačítkovou Nokii. Vyfotografovala, včetně onoho z mého tehdejšího pohledu postaršího mechanika.

Když jsem později ukazoval kamarádům fotku toho maxiskůtru, dozvěděl jsem se, že onen přátelský “postarší člen pomocného personálu” byl ve skutečnosti bývalý a jak se za pár let ukázalo i budoucí mistr světa SBK Troy Corser.

Legendy u Vás

Ale zpět na mostecký autodrom. Původně jsem měl v plánu se se synem trochu projít, dát si kávu na terase za boxy s výhledem na dráhu a tak nějak vůbec ho nechat, aby nasál atmosféru. Nicméně čas tlačil, takže jsme rovnou vyrazili k boxu, který měla firma pronajatý. Procházeli jsme okolo nádherných aut, z dráhy se ozývalo řvaní motorů a synkovi zapracovali nervy, takže vyrazil do čela. Bohužel si v nervozitě spletl číslo boxu a skončil u party lidí, kteří v jednom z vedlejších stání připravovali k jízdě KTM X-bow. Po chvilce si omyl uvědomil, takže jsme se krásně sešli před tím správným, označeným stojanem firmy Legendy u vás

Uvnitř boxu byl místo auta jen stolek s několika židlemi a pár lidí ve firemních tričkách. Musím se přiznat, že jsem neměl veliká očekávání, co se firmy, která tenhle zážitek nabízela týká. Předpokládal jsem, že stejně jako spousta jiných, nabízejících podobná povyražení se jedná o čistě komerční projekt, založený na jednoduchém modelu, kdy nakoupíte nějaká ta auta, naděláte s nimi parádu a když vás přestanou bavit, přesunete je do firemního portfolia. A pak už stačí jen šikovné PR a peníze se začnou postupně vracet. A samozřejmě jsem se nespletl. Logicky. Ono každé podnikání je primárně za účelem zisku a bylo by hloupé si myslet něco jiného. Jenomže po prvních větách, které jsme si vyměnili se zaměstnanci firmy, začínalo být jasné, že drobný rozdíl oproti spoustě jiných tu asi bude. 

Jednak i přes jednotný firemní dress code nepůsobili oním podivným dojmem, kterým se vyznačuje tolik zaměstnanců zejména korporátního sektoru, nabušených poučkami o tom, jak jednat se zákazníky. Tedy – možná školením prošli, co já vím, ale znáte to – když dva dělají totéž…prostě tohle bylo fajn. A postupně bylo čím dál jasnější, že tady se spojila práce a hobby. Čím dál víc jsem začínal být přesvědčený, že v tomhle podniku pracují lidi, kteří mají auta rádi. 

No a za druhé je tu tahle věc. Existuje spousta firem, které vám půjčí něco opravdu parádního. Něco, s čím se můžete vyfotit a ukazovat pak klukům ve škole, že tohle Ferrari (Lambo, Hellcat nebo cokoli z plakátu) jste řídili. Ale tím to taky končí. Je to zážitek pro Instagram, Youtube, TikTok a podobné. To ano. Ale pro řidiče?  Málokdo si opravdu užije řízení takového auta za 20 minut v běžném provozu, kde navíc samozřejmě platí například dopravní předpisy. A to auto z plakátu je tak 4x silnější než cokoli, co kdy řídil váš táta. Takže tak.

Tihle kluci Vás, na rozdíl od těch prvních, nechají auta, která fakt nejsou pomalá, ale přesto máte šanci je uřídit, vyzkoušet na závodním okruhu. Jako jedni z mála, možná dokonce jediní. V podstatě za stejnou cenu, za kterou můžete mít ten výše uvedený sociálněsíťový zážitek. A přestože je jasné, že auto dostane na okruhu naprosto jiné kapky, než když vás ho nechá někdo řídit na silnici. Kapky ve smyslu opotřebení, spotřeby, gum…prostě kapky. Nemluvě o tom, že pronájem okruhu taky stojí nějakou tu zlatku. Takže pro mě byla volba jasná. 

GR

Písmena GR, zkratka oddělení Toyoty, zabívajícího se vývojem sportovních vozů Gazoo Racing, se vrátila do povědomí veřejnosti vlastně až s tímhle autem. Myslím že spousta lidí má tuhle značku dnes spojenou primárně s ekologií, hybridními auty a tak celkově nudou a šedí. Pravda je ale taková, že jedna z největších automobilek světa už dlouhá desetiletí ví, jak vyrobit auto pro zábavu. Její závodní historie sahá do roku 1957. Toyota tehdy vyslala svůj automobil Crown s motorem o objemu 1.6 litru jako japonského zástupce do nesmírně náročného závodu Round Australia Trial. Tehdy sice nevyhrála, ale to, že zástupce japonského automobilového průmyslu, který se v podstatě začal budovat až po 2. světové válce dokázal 10 tisíc mil dlouhý závod po 19 dnech, narozdíl od téměř poloviny startujících, vůbec dokončit, se téměř rovnalo zázraku. A Toyota od té doby už v podstatě nikdy z motorsportu neodešla. Její vozy byly tu více, tu méně úspěšné v nejrůznějších závodních disciplínách od prototypů až po rally, nevyjímaje dokonce ani královskou F1. A mnoho jejích modelů se, ať už ve své závodní, nebo odvozených kultivovanějších silničních verzích, stalo v průběhu historie legendami. 

Je tedy jasné, že Gazoo Racing, věrni tradici, nemohli věc udělat jen tak napůl. A výsledkem jejich práce je něco, co se patrně od normálního Yarisu liší mnohem víc, než jakákoli sportovní verze jiného automobilu od své původní podoby. V podstatě to dopadlo tak, že postavili naprosto jiný vůz, který z komerčních důvodů nadesignovali tak, aby vzdáleně připomínal původní Yaris. Společné díly karoserie v podstatě neexistují, podvozek, ač jeho základ vychází z původní platformy je natolik přepracovaný a doplněný jinými díly, že společné rysy jsou těžko dohledatelné, a vůz se s původním Yarisem značně neshoduje prakticky ve všech měřených rozměrech. 

Takže sečteno a podtrženo, máme tu automobil naprosto od základu postavený a vyvinutý za jediným účelem. Aby s ním byla zábava. A to s důrazem na zábavu právě na uzavřených okruzích. Mohlo to snad dopadnout jinak než dobře? Těžko. A podle všeho to nakonec dopadlo víc než dobře. Navzdory tomu, že automobil pohání velkoryse přeplňovaný, ale přesto tříválcový motor o obsahu 1,6 litru. Oficiální verze je taková, že tříválcová koncepce byla zvolena proto, že je takto možné dosáhnout nižší hmotnosti motoru při zachování objemu a výkonu. Možná ano, ale stejně mám dojem, že alespoň tady tak trochu promluvili i marketéři, aby byl po ruce nějaký argument pro společné jméno Yaris. Ale na tom vlastně nesejde. Protože i motor tohohle auta patří ke špičce v rámci konkurence. A tak, přestože Yaris GR patrně nebude objektivně nejrychlejším současným hot hatchem, zábava, kterou Vám umožní zažít a která se bohužel ani s pomocí současné vyspělé techniky měřit nedá, jej bude nepochybně řadit na naprostou špici. Alespoň vyjádření a výraz mého syna po absolvování několika kol na okruhu s tímhle autem bylo přesně v tomhle smyslu. 

Co to všechno má společného s mým řízením? Umím, nebo neumím? Aneb M3 a peklíčko

Na závěr bych se měl asi vrátit k úplně prvnímu odstavci tohohle článku a vnést do toho trochu světla. Myslím, že podobné pocity nás, byť tajně a v podvědomí, občas zachvátí každého. A tak je dobré čas od času tomu čelit nějakou tou terapií. Jak jsem zmínil, ježdění po uzavřené trati pro mne není tak docela pole neorané, ale jednak od posledního podobného zážitku už nějaká ta zima uběhla a také je potřeba říct, že v mém případě to bylo pokaždé na motorce. Jako zmíněnou vhodnou terapii proti riziku pocitů prezentovaných v úvodu článku lze pak úspěšně použít faktury za opravy více či méně poškozeného motocyklu, případně při potřebě silnější terapie pak účet za motocykl nový.

Má aktuální nejnovější terapie pak probíhala trochu jinak. Synek po absolvování domluvených kol s Toyotu pod dohledem dobrotivého spolujezdce a rádce, dodávaného firmou Legendy u Vás na sedadlo smrti půjčených vozů zaparkoval a ve stavu adrenalinovým náporem  poněkud roztřeseném, ale pokud mohu soudit podle jeho výrazu štastném se vysvlékl z Yarisu (ano, syn je proti mně značně útlejší, ale přesto – geny jsou geny, takže v případě tak malého auta je slovo “vystoupit” poměrně nepřesné). A protože následující klient se prozatím neobjevil, pokračovala nenucená konverzace. Společně jsme v krátkosti rozebrali jízdu a zejména z mé strany bylo cítit jistou blahosklonnost nad nováčkem, jehož jsem viděl projíždět z terasy, takže jsem měl ve všem jasno. V přátelské atmosféře se poklidně odvíjející rozhovor posunul až do fáze, kdy mi onen dobrotivý rádce a spolujezdec nováčků nabídl, že mne sveze v té M3, abych taky zkusil, jaké je to na okruhu ve dvoustopém režimu. 

Inu, proč ne, rád vždycky zkusím něco nového, ale v hlavě mi vířila spíše myšlenka ve smyslu: “Co ty víš, co je auto proti motorce, akcelerace okolo 3 vteřin…”a tak všelijak. Naštěstí, NAŠTĚSTÍ jsem nic podobného neřekl nahlas. Emtrojka F80 má výkon nějakých 430 koní. To není málo. Fakt ne. Přesto, když jsme projeli v relativně klidném tempu první část (no po pravdě jsem nevěděl, že je to klidné tempo, myslel jsem, že je to takhle v podstatě všechno) tedy přestože, jak říkám, není to málo, měl jsem pocit, že…no jako dobrý…docela to jede, no. Ehm. A pak ten dobrák přidal.

Naprosto netuším, jak rychle jsme jeli. Fakt nevím. Nějak mne nenapadlo se dívat na tachometr. Copak ta akcelerace sama o sobě by se ještě snést dala, i když to bylo něco hodně jiného, než jsem čekal. Jenže ty zatáčky. První opravdové brzdění mě naplnilo pocitem, že se nejspíš zakousl motor, urazila se obě přední kola a zbytek auta se zachytil za něco hodně nepoddajného. Pásy se mi přitáhly a po zbytek cesty naprosto nebylo pomyšlení na to, je jakýmkoli pohybem znovu uvést do volnějšího modu. Tolik brzdy. A samotné zatáčení bylo zase jiné. Jestliže brzdění bylo nepravděpodobné, chování auta v zatáčce působilo dojmem, jakoby auto mělo ve výbavě dočasný upravovač fyzikálních zákonů. Prostě peklo. Peklo, peklo. Zbytek jízdy už žádnou změnu nepřinesl. Peklo. Ne že bych se snad bál o život, to vůbec ne. Na takové myšlenky fakt nebyl čas.

Každopádně není pochyb o tom, že mám za sebou pro mne jeden z nejlepších zážitků za pár let. Když jsme se vrátili, myslím že jsem z auta ani tak nevystoupil/nesvlékl, jako spíš z něj tak nějak vypadl. Samozřejmě jsem se snažil hrát alespoň lehký zbytek nadhledu dál, ale sebekriticky si musím přiznat, že můj výkon zdaleka nebyl přesvědčivý. Každopádně terapie zafungovala. A to je jediná vada na kráse celého toho odpoledne. Uvědomil jsem si, že takhle já řídit nikdy nebudu. 

Každému, kdo má pocit, že je dobrý, ne li nejlepší řidič v okolí (v Evropě, na světě, ve vesmíru) tuhle terapii mohu jen doporučit. Je skvělá. 


A ještě malá poznámka na závěr Ono se tomuhle přívěsku asi v literatuře nějak říká, ale tohle není literatura, takže je to fuk. 

Ten dobrotivý spolujezdec a rádce se jmenuje Martin Zima. Že je to majitel firmy mi jaksi došlo už v průběhu odpoledne. Ale to není podstatné. Vtip je v tom, že oba dva, tedy můj starší syn i já kromě aut milujeme počítače. Já jako nadšený uživatel, synek šel hlouběji a programováním se živí. A oba máme také rádi počítačové hry. V dobách, kdy budování kapitalismu v našich krajích bylo ještě v plenkách, to tady s počítači a tím méně hrami na ně nebylo slavné. Ale našly se první vlaštovky. Jednou z nich byla i ryze česká adventura Polda, která pro mne tehdy byla naprostou jedničkou a mimochodem dodnes je minimálně jednou z nejúspěšnějších českých her v tomhle žánru. A tuhle hru vydala česká firma, která se jmenovala  – Zima Software. A ne, není to shoda jmen. Svět je malý.

VW ID.3 Business 150 kW (2020)

Součástí reklamní kampaně Volkswagenu na model ID.3 jsou zmínky, náznaky a tvrzení směřující k jedinému souhrnnému sdělení. Dali jsme světu Brouka, Golf a ID.3. Jsme ti, kdo vytvářejí legendy. A tohle bude ta nejnovější z nich. Představujeme jako první na světě skutečný elektromobil pro masové použití. My jsme ti, kdo píší historii. 

Názor na podobná prohlášení naštěstí není předmětem tohoto článku. Naštěstí proto, že pro jeho vyjádření by bylo zapotřebí použít několika hovorových výrazů, které dle mého názoru nebyly stvořeny pro psanou formu. A také proto, že jsem skálopevně rozhodnut snažit se být v pohledu na elektromobilitu tak objektivní, jak jen dokážu. 

Každopádně možnost na týden si reálně vyzkoušet, jak vypadá v aktuální situaci život s elektromobilem mne nadchla. Marná sláva, velká část dosažitelných informací o těchto automobilech jsou často jen mnohokrát reprodukovaná tvrzení deformovaná tím či oním směrem, podle toho, zda je interpret informace fanouškem či odpůrcem elektromobility. A mé vlastní dosavadní zážitky s elektrickým Peugeotem a Škodovkou byly daleko spíše jen letmým seznámením, než plnohodnotnou zkušeností. 

První pohled a prostor

V prvním okamžiku, když jsem bílý automobil uviděl stát na parkovišti, nijak zvlášť mne jeho design nenadchl. Auto mi zvlášť při pohledu zepředu připadalo podivně bachraté, tak nějak nehotové, jakoby vytažené z výrobní linky těsně před tím, než na něj, jako třešničku na dort, přimontují nějaké ty ozdůbky a mřížky, kterými designér s přimhouřenýma očima a v tvůrčí kreativní extázi geniálně vytváří korunu své práce. Ale co, na design to nejezdí, říkám si a nastupuji.

Což je tedy, vzhledem k mým proporcím, u spousty aut, notabene u těch menších značně komplikovaná operace, kterou prosté slovní spojení “nastoupit do auta” zdaleka nevystihuje. U tohohle auta ovšem problém nenastal. Čím to? Odpověď je vcelku dost jednoduchá, jakmile se na auto podíváte z boku. Ona totiž svými rozměry nijak veliká karoserie (4,26 m dlouhá a 1,81 m široká) je posazená na podvozkové platformě MEB tak, že kola jsou nacpaná tak moc do rohů, jak se jen dalo. Podobný trik použil například kdysi Renault u maličkého prvního Twinga. Kromě mnoha dalších. A když si navíc uvědomíme, že rozvor ID3 je téměř o 20 centimetrů delší než u Octavie a prahy karoserie jsou svou výškou spíše jen naznačené, je po záhadě. Vůbec je vidět, že si konstruktéři dost vyhráli s tím, aby z obestavěného prostoru karoserie vytěžili maximum pro cestující. Takže i na zadních sedadlech se lidé mohou cítit z hlediska prostoru (včetně toho nad hlavou – výška auta je 155 cm) komfortně. Tedy pokud tam sedí dva. Ve třech je to jako ve většině ostatních aut – použitelné. V nouzi. A to i přes to, že podlaha vzadu, díky absenci středového tunelu, nabízí ploché a prostorné místo pro nohy.

Kde je to s prostorem slabší je logicky kufr. Logicky proto, že ID3 má poháněnou zadní nápravu. A elektromotor je tedy uložen pod podlahou zavazadlového prostoru. Ne že by to s tím kufrem tedy bylo nějak strašné, jeho udávaný objem je 385 litrů prostor je bez jakýchkoli zásadních nepravidelností. Takže na 14 denní dovolenou v Chorvatsku pod stanem to sice asi není, ale pro většinu životních situací do kterých s tímhle autem půjdete je myslím naprosto vyhovující. Podlaha kufru se dá nadzdvihnout a přestože pod ní vidíte z velké části jen zakrytý prostor motoru, najde se tam nevelké místo, do kterého lze při troše pečlivosti nacpat kabely, které s sebou vozíte pro případ, že byste snad chtěli auto nabít. Nevím tedy, jestli je to na ně myšlené, ale vejdou se.

Pro úplnost dodám, že pod přední kapotou, kde mají některé elektrické vozy další i když obvykle nijak velký prostor pro uložení… něčeho má ID3 jen jakýsi servisní sektor, jehož většinu zabírá tělo topení a klimatizace a nádržky na provozní kapaliny, plus všemožné drátky, hadičky a krabičky.

Interiér

První pohled po interiéru vozu, respektive pracovišti řidiče je podobný jako první dojem při pohledu na auto zvenku. Myslím, že by se dalo při tomhle prvním kontaktu použít slovo nefotogenický, což ale nutně nemusí být špatně. Tedy z mého pohledu. Mám totiž hrozně nerad opačný postup, kdy věci, například automobilové interiéry, vypadají na obrázcích nesmírně luxusně, ale jaksi se při realizování tohohle záměru často z estetických, ekonomických či bůhvíjakých důvodů upozaďuje myšlenka, že v autě bude někdo sedět a řídit ho (a ne, nemyslím tím konkrétně některé Peugeoty).

Takže tohle u ID3 opravdu nehrozí. Po nastoupení do vozu vám pohled přitáhnou dva oddělené displeje. Ten větší napravo je již dostatečně známou a často chválenou, pro potřeby elektromobilu upravenou poslední verzí VW infotainmentu. Podle mého to není aktuálně to nejlepší, co automobilový průmysl v téhle oblasti nabízí, ale na druhou stranu myslím, že je občas kritizován až přespříliš. Ano, není nejrychlejší ani nejintuitivnější, ale věřím, že to je otázka času a dají to dohromady. Asi jedinou vecí, která mi u tohohle systému jde fakt na nervy, je slidovací lišta pod ním, která slouží k rychlému ovládání kimatizace a hlasitosti. Celkem pravidelně se jí nechtíc dotýkám, když za jízdy něco nastavuji na displeji těsně nad ní a ono takové nečekané volume doprava s člověkem dokáže pěkně cuknout. Nemluvě o tom, že alespoň u levnějších výbav v noci není podsvětlená, což také přesnosti ovládání za tmy nepřidá.

Druhý displej se nachází v místech, kde běžně čekáte přístrojový štít, tedy za volantem. Na první pohled je to taková laciná hračka nalepená za volant, s velmi jednoduchým zobrazením pár údajů. Ukazuje samozřejmě aktuální rychlost, prozradí vám jaký režim “převodovky” máte zvolený, stav baterie, respektivě dojezd v kilometrech a pár dalších drobností.Nic nad čím byste pozvedli obočí. na pravé straně je kaplička displeje protažená do jakési záležitosti, která plní funkci voliče imaginární převodovky.

Nalevo od volantu pak najdete dotykové ovládání světel, což je stejně jako infotainment VW klasika. Dál nějaké ty dotykové ovládací plošky na volantu, páčka blinkrů a na podlaze dva pedály. U těch bych se krátce zastavil. Jsou krásné, kovové, na správném místě a ve správné velikosti, navíc doplněné protiskluzovými gumovými plochami ve tvaru trojúhelníčku na akcelerátoru a dvou svislých čárek na brzdě. Prostě PLAY a PAUSE. Fakt mne to pobavilo! Nemůžu se zbavit dojmu, že tohle někdo do auta propašoval naprosto mimo firemní direktivy. Taková blbost, ale mne fakt potěšila.

Zbytek interiéru je tvořen trochu podivně působícími plasty všude okolo, odkládací přihrádkou mezi sedadly, v tomto případě obsahující možnost bezdrátového nabíjení telefonu, alespoň pro mne značně nepohodlná sedadla s naprosto neuvěřitelným řešením loketních opěrek, které svým tvarem a umístěním pro někoho mé postavy naprosto vylučovaly možnost je jakkoli použít.

Jízda a nabíjení. Je to vážně průšvih?

Kdybych měl tohle auto na vyzkoušení řekněme na hodinku po Praze, asi bych napsal, že prostě jezdí tak, jak se od elektromobilu očekává – hladce, poměrně tiše a celkem svižně, čímž bych to celé uzavřel a šmitec. Stojí to za prd, velebnosti. Jenomže tentokrát nejde o první dojem. Jde o to, vyzkoušet si týden žít jako elektromobilista.Přiznám se, že jsem auto v den kdy jsem ho vyzvedl odvezl přes Prahu domů, zaparkoval a místo dalšího seznamování si raději pustil první díl Rychle a zběsile, s tím, že na ID3 bude další dny i tak času víc než by bylo zdrávo.

Jak se tak říká, že ráno je moudřejší večera, tak na mne to platí. Takže ráno, podporován skutečností, že počasí vypadalo na krásný slunečný podzimní den jsem si udělal krátkou teoretickou přípravu, která obsahovala prohlídku dvou čipových známek zapůjčených s autem, něco pátrání na internetu, abych získal představu jak a kde vůbec tohle auto natankovat a zjištění, že nabíjecích stanic je po republice podstatně víc, než jsem jako elektromobilní panic tušil jsem se tedy vydal do terénu.

Jakožto člověk, trpící chorobnou náklonností k manuálům jsem věnoval něco času studiu elektronického návodu ve volkswagenním infotainmentu a dostatečně poučen jsem vyrazil tunely směrem na D4. 

A jako obvykle jsem si postupně s přibývajícími kilometry pomalu začínal uvědomovat, že první dojem může být značně zkreslený. I u aut. Na dálnici to ještě jakž takž šlo. Průměrná spotřeba, zobrazovaná na displeji se při dálniční rychlosti utěšeně zvyšovala, dojezd šel dolů. Auto ne že by tedy nejelo, ale při rychlostech nad 100 km za hodinu už jeho chuť zrychlovat značně polevovala. Což se trochu zlepšilo při přepnutí režimu na “sport”, ale pak zase při vyšších rychlostech už bylo řízení v tomhle nastavení citlivé natolik, že auto působilo při rovné jízdě tak trochu nervozně. Neviděl jsem se, ale myslím, že když jsem po nějakých 40 kilometrech dálnici opouštěl, měl jsem skoro jistě na obličeji přilepený mírně samolibý výraz typu “vždyť jsem to říkal”. S jistou blahoskloností jsem si připoměl svoje předsevzetí býti objektivním a pokračoval dál po silnici první třídy. 

No a myslím, že to byla chvíle, kdy mi přiblblý úsměv začal pomalu tuhnout a vystřídalo ho překvapení. To je tak. Ačkoli při různých příležitostech stále dokola tvrdím, že dnes už vyloženě špatná auta nikdo nevyrábí, jen si je lidé špatně vybírají, udělal jsem tady úplně stejnou chybu. Tohle přece nikdy neměl být dálniční křižník, GTčko postavené proto, aby polykalo kilometry napříč Evropu…dobře, napříč republikou. Je to auto určené do města, na nějaké občasné dojíždění někam středně daleko, primárně asi na pár desítek kilometrů denně. A tak se s ním má taky zacházet. 

Takže jsem zastavil u benzínové pumpy, za  kterou jsem zahlédl povědomý stojan. Dokonce měl i správné barvy, které jsem si ráno nastudoval na internetu. Udělat si pauzu a srovnat myšlenky. S trochou nervozity jsem si prohlédl kabely a displej – nakonec, bylo to poprvé – a pustil se do nabíjení. Tohle fakt nebylo složité. Prostě vytáhnout ze stojanu kabel s koncovkou v podstatě stejně jako u klasického tankování, strčit ho do zásuvky na autě – žádné zaříkání, odjišťování, lomcování a k označenému místu na stojanu přiložit čip. Hotovo. Auto tiše cvaklo jak se zamkl kabel v zásuvce, stojan zacvakal a po chvilce “přípravy” se na jeho displeji objevilo, že nabíjení je zahájeno. Baterka na displeji v autě hlásila, že je zhruba na 30 procentech kapacity. Zamkl jsem tedy auto a šel si dát kafe. 

Když jsem se po nějaké čtvrt hodině vrátil, zažil jsem první překvapení. Po samostudiu vím, že se auto dokáže nabíjet maximálním výkonem 100 kW. Ovšem nabíječka u které jsem zastavil, stejně jako zřejmě většina ostatních alespoň v ČR má tuhle hodnotu poloviční. Takže mne dost překvapilo, že ukazatel stavu za tu krátkou dobu poskočil o dost výrazný kus nahoru. 

Jak je to tedy s tou spotřebou?

Protože teď by se asi hodilo být trochu konkrétní a já jsem si nezaznamenával dílčí výsledky  o spotřebě a nabíjení, mohu na tomto místě posloužit pouze čísly, která mi vyšla po nějakých 1500 km, které jsem s ID3 najezdil. Tenhle konkrétní kus byl vybaven momentálně nejvýkonnějším motorem v nabídce o výkonu 150 kW a střední baterií s kapacitou 58 kWh. Průměrná spotřeba za celou dobu mi vyšla něco přes 18 kWh na 100 km. S dojezdem to bylo velmi různé podle stylu jízdy a samozřejmě taky podle typu silnic po kterých jsem jezdil. Navíc se ukázalo, že provoz elektromobilu chce trochu změnit nastavení uvažování v tom smyslu, že není rozumné nabíjet jako u spalovacího motoru když dochází energie, ale v podstatě vždycky, když to jde. Třeba i pár minut, než si dojdete na wc stojí za to. Což znamená trochu plánování, které samozřejmě odpadne v případě, že stejnou trasu jezdíte opakovaně a už víte, kde mají nabíjecí stojany. Což jsou typicky benzínky, supermarkety a obchodní centra obecně, některá dealerství aut…a asi toho bude víc, po pravdě dál jsem tuhle problematiku nezkoumal.Každopádně se zdá, že asi jedním z nejrozšířenějších provozovatelů čerpacích stanic po republice je ČEZ, v Praze a okolí pro změnu PRE, které mají na svých webech poměrně podrobné mapy, kde jejich nabíječky najdete.

Tyhle dva čipy jsem měl k dispozici a naprosto s nimi vystačil. Samozřejmě s nimi asi sotva nabijete například na superrychlých nabíječkách Tesly a nejspíš mnoha jiných, ale myslím, že tohle si elektromobilista vyřeší tak nějak podle svého bydliště a tras.Nicméně abych se vrátil k tomu dojezdu, myslím že v těch nejhorších podmínkách (dálnice, režim sport, pedály používané v duchu piktogramů, tedy jen v polohách úplně vypnuto/úplně naplno) by se pohybovala nekde okolo 150 km. Naopak v režimu eko, kdy jsem si užíval tichou, klidnou a plavnou jízdu s maximálním využíváním rekuperace to vypadalo na nějakých 380 – 390 km. Jsou to takové odhady podle údajů systému, protože zkoušet kam až auto dojede než se definitivně zastaví jsem si fakt nedovolil. 

Co se týká času nabíjení, je to asi tak, že automobilka pro co nejlepší zacházení s baterií doporučuje nabíjet v rozmezí 20 – 80 % kapacity. Ono to dává logiku i z hlediska využití efektivity vašeho času, protože rychlost nabíjení se postupně snižuje s tím, čím víc je baterka nabitá a od 90% nahoru už to fakt leze jako šnek.Takže v případě, kdy jsem jel nějakou delší trasu a nabíjel jsem baterku najednou z nějakých 10 do cca 95% mi to zabralo nějakou hodinku dvacet. Ale jak jsem psal, tohle bylo spíše výjimečné a pro pokusné účely, obecně jsem se snažil postavit ke stojanu při každé vhodné příležitosti.

A jak to tedy jezdí? Doopravdy!

No jak. Výkon přes 200 koní v podstatě hned, těžiště o hodně níž než normální auta, kola úplně v rozích karoserie a náhon na zadní kola. Na druhou stranu pravda pohotovostní hmotnost přes 1700 kg. Jasně že to jezdí dobře! Dá se s tím jezdit i dost rychle i když to vím jen díky tomu, že jsem jezdil po silnicích které znám a sledoval tachometr. Ono to totiž jede fakt tiše a navíc to má tak naladěné asistenční systémy, (které samozřejmě naprosto nejdou vypnout a nejspíš ani v režimu sport nebudou nijak omezeny) že si moc nedokážu představit, co by člověk musel dělat za zrůdnosti, aby to v zatáčce jakkoli utrhl. Někde jsem četl, že to má tenké pneumatiky a kdesi cosi. No tohle mělo rozměr 215/50 R19. Samozřejmě že to nejsou žádné salámy. Ale tenké podle mne taky rozhodně nejsou. Horší je, že se ukázalo, že pro elektromobily se vyrábějí speciální pneumatiky určené jen pro ně. A mám podezření, že vzhledem k tomu, že tahle auta jsou obecně těžká a poskytují okamžitý krouťák budou mít nejspíš hodně zpevněné bočnice. Něco jako oblíbené runflaty. A to se samosebou projeví na komfortu jízdy. A to celé je jen moje úvaha, možná že je to s těmi gumami pro tahle auta docela jinak:)) 

Nestudoval jsem tuhle problematiku, protože, po pravdě řečeno, na tom nezáleží. Když totiž zapomenete na závodní ambice a začnete používat ID3 správně, budete velmi překvapeni. Pocit z jízdy ve městě a na silnicích mimo dálnici, v režimu eko a se zapnutou rekuperací, s lehkou nohou na tlačítku PLAY, pardon, na akcelerátoru je …jak to říct…já si takhle jako dítě představoval dopravu budoucnosti. Sci-fi. Že je elektromotor fakt tichý druh pohonu je asi jasné. A představte si, že odhlučnění auta ať už od kol, nebo od vzduchu obtékajícího karoserii je minimálně o celou jednu třídu lepší, než jste čekali. Podvozek auta v tomhle režimu je – no plavně houpavý rozhodně ne, ale přesně tak nějak akorát nastavený, aby vám dával nějakou tu informaci o silnici pod vámi, ale v 90 případech ze sta neuslyšíte ani neucítíte opravdovou ránu, ani když projedete fakt značnou nerovnost. Proto jsem napsal, že na těch pneumatikách nezáleží. Nejsou problém. Ano, asi by menší kola a pneumatiky s vyššími, měkčími bočnicemi komfort ještě zvýšily, ale po pravdě, necítíte tu potřebu. Nemám rád, když se na auta která to nepotřebují dávají velká kola, kdy za to, abyste vypadali při pohledu zvenčí v autě dobře platíte hororovou jízdou typu žebřiňák. Tady je to jinak. Ta kola autu vážně sluší a daň za to je malá.  A to jsem zapoměl dodat, že postupem času se mi to auto začalo vážně líbit!

Co se týká jízdy samotné, je to fajn. Vážně. Bavilo mne to. Jinak než řídit sporťák. Ale bavilo. Užívat si ten pocit, který Vám auto se spalovacím motorem nedá. Pohon zadních kol má i v režimu eko velký benefit. Vlastně dva. Jednak je řízení (na sci-fi auto) takové čisté, nechci psát komunikativní, to ne, ale prostě je znát, že přední kola mají jen jeden úkol a pohonem se nezabývají. Ta druhá výhoda je v tom, že protože mezi předními koly není nic podstatného, mají větší manévrovací prostor a umožňují u tohohle auta použít o něco větší rejd, než je v kraji zvykem. Není to nic extrémního, ale nějaký ten metr, možná i víc na průměru otáčení u tohohle auta máte k dobru.

Další věcí jsou všemožné jízdní asistenty, které k pocitu z tohohle auta prostě patří. K mé lítosti nebyl ve výbavě HUD, který je asi na poměry VW podle různých ohlasů krokem vpřed. A co mne mrzelo ještě víc, auto nebylo vybaveno nejvyšší možnou variantou asistence, která údajně nechává nahlédnout, pravda klíčovou dírkou, do světa autonomního řízení. Nicméně vše ostatní včetně adaptivního tempomatu fungujícího až do nulové rychlosti (prostě že umí zastavit a po lehkém povelu do pedálu PLAY se zase rozjet) auto má. Což není v roce 2021 až takový unikát. Ovšem tady to opravdu funguje. Navíc velmi plynule, nenásilně, příjemně. Žádné zbrklé manévry a stoupající adrenalin, když čekáte, jestli elektronika tentokrát zabere nebo ne.  A to mi věřte, že to zase až tak běžné není. Spravedlivě tedy musím říct, že dva kiksy za ten týden byly. V obou případech šlo o brzdění za stojícím autem v mírně nestandartní situaci. Jednou auto přede mnou zabrzdilo poměrně dost prudce a nečekaně, po druhé řidič za kterým jsme zastavovali z ničeho nic vyhodil blinkr a začal předjíždět stojící kolonu. Chybu bych v obou případech byl autu nakloněný odpustit. Kdyby ovšem nebylo jasné, že o celé situaci má elektronika dokonalý přehled. Zobrazovala ji totiž na grafice adaptivního tempomatu, ovšem auto místo aby reagovalo, začalo pískat a na displeji se rozblikalo červené “brzděte!!” Do žádné větší akce se alibisticky nepustilo, takže dupnout na pedál brzdy jsem musel sám. A to tak, že rychle. 

Je tedy jasné, že podobné systémy se stále vyvíjejí a doba, kdy nebudou dělat chyby (nebo jen minimálně) a řidič na ně bude moci spoléhat ještě nenastala ani u VW.

Tak co? Shrnutí? Závěr? Je to dobré nebo ne?

Fakt nevím. Auto jako takové dobré bezesporu je. Pokud tedy nechcete sporťák. Nebo náklaďák. Nebo tryskáč. Nebo pohodlné auto, které Vás bude hýčkat v nadprůměrném komfortu. Nepotřebujete-li nic z toho, ale toužíte po dobrém autu téhle velikosti, určenému ke krátkým a středně dlouhým jízdám. A, samozřejmě, pokud z nějakého důvodu chcete právě elektromobil. Tohle auto totiž elektromobil JE. Možná i předběhl svou dobu. A v tom to celé vězí. Vývoj v téhle oblasti se totiž neřídí klasickým pravidly nabídky a poptávky. Automobilky a vlastně my všichni jsme v situaci, ve které neplatí pravidla. To znamená jediné. Mám problém vymyslet, pro koho je tohle auto určené. Samozřejmě – elktromobilní nadšenci, bohatší ekologové, pokud tedy tahle kategorie existuje.. ale dál? ID3 je správně veliká, správně udělaná pro účel, kde elektromobily excelují. Tedy asi budou. Ve městech, v příměstském provozu. Tam bych je chtěl i já. Dává mi to smysl. Jenže tohle auto stojí podle ceníku 1,2 milionu korun. Jasně, lidí, kteří si takové auto za tuhle cenu bez problémů koupí je už dnes možná celkem dost. Spousta věcí, které jsem napsal v první části tohohle článku platí. Interiér je funkční, jednoduchý displej je v pohodě, žádné opičárny, minimalistický design. Proč ne. Jenže stále sedíte v interiéru, který by luxusním nenazval ani větší odvážlivec než jsem já. K tomu si připočtěte sedadla. která nehledě na vizuální stránku fakt nejsou pohodlná. Nejsou pohodlná pro mě – nadmíráka. Nejsou pohodlná ani pro mou ženu, která je v porovnání se mnou co do váhy třetinová a do rozměrů poloviční. Vyloženě nepohodlná se zdála i mému synovi, který je tak nějak průměrné postavy.  Jednoduše, v podobném automobilu by možná i značná část opravdových ekologických nadšenců hledala o něco více.

Jsem zvědavý, jak se příběh tohohle auta bude vyvíjet. Přál bych mu úspěch. Zaslouží si ho lidé, kteří ho vymysleli a postavili a zaslouží si ho v mnoha ohledech i auto samotné. No a my ostatní, my si myslím zasloužíme možnost volby. Zatím ji pořád máme. Zatím. Tak si držme palce.

VW Tiguan Life 1,5 TSI 110 kW EVO 6G (2021)

Při prvním spatření VW Tiguan stojícího na parkovišti, nalakovaného základní bílou barvou a už od pohledu ve výbavovém stupni pejorativně zvaném “žebrák” mi bylo jasné, že to velká zábava nebude. Upřímně řečeno jsem tohle auto už od jeho uvedení v první generaci roku 2007 považoval za jeden z nejošklivějších a celkově nejzavrženíhodnějších Volkswagenů vůbec, takže lze říci, že jsem i k novému modelu přistupoval s jistým, předem daným a nepříliš pozitivním naladěním.

Přestože na první pohled je zřejmé, že designéři se snažili jeho vzhled přiblížit co nejvíce současnému trendu značky, na mne jeho tvary stále působí podivným odkazem první generace, která mi svého času spíše než německou, připomínala tehdejší jihokorejskou stylistickou školu. A náladu mi nezlepšil ani pohled do interiéru. Bez nápadu, bez zajímavosti, bez emocí,  provedený v nejnudnější antracitové barvě. Jednoduše zvenku i zevnitř nuda, šeď.

Je tedy jasné, že i první kilometry zacpanou odpolední Prahou jsem si nijak zvlášť neužíval. Navíc mám oproti většině české populace ten handicap, že moje zkušenosti s koncernovými vozy byly do této doby jen velmi sporadické, takže jsem si nedokázal při první jízdě užít ani onu proklamovanou výhodu, že všechna koncernová auta mají velmi příbuznou logiku ovládání a tudíž jste v každém během pár minut jako doma. Já tedy jako doma nebyl a první seznamování s vozem bylo skutečně seznamováním s cizím a jak mi připadalo, nepříliš přátelským prostředím.

Takže jsem v celkem otrávené náladě absolvoval cestu přes Prahu domů do Dejvic, uvažuje o tom, že řídím nejprodávanější model koncernu, dokonce ve specifikaci, v jaké si ho údajně objednává většina zákazníků. Tedy v základním výbavovém stupni Life, s benzínovou přeplňovanou patnáctistovkou a manuální šestistupňovou převodovkou. Hlavou se mi honila nelichotivá klišé pojednávající o českých řidičích koncernových výrobků, platech vajec za zadním oknem,  mužích za volantem vybavených apartními kloboučky a celkové degradaci lidstva jako celku a české automobilové veřejnosti obzvlášť. Tolik tedy k duševnímu rozpoložení, v jakém jsem dorazil domů.

Uvařil jsem si kávu, což je operace, která mi do života vždy spolehlivě vnáší prvek klidu a míru a vzhledem k tomu, že venku bylo krásné podzimní odpoledne, rozhodl jsem se vyrazit s Tiguanem na první zkušební výlet. A protože auta mám rád, dokonce i když mají na přední masce staronové logo VW, rozhodl jsem se, že budu objektivní a nezaujatý. Což je samozřejmě hezká myšlenka. Takže jako první věc jsem se rozhodl v klidu si nastavit sedačku, volant, zrcátka a vůbec se seznámit s ovládáním všeho, co by mohla základní výbava nabídnout. Bohužel jsem se přistihl, že hned při manipulaci s mechanickým nastavováním sedadla řidiče se podvědomě škodolibě těším, že budu moci říct, že pozice za volantem je v nejlepším případě kompromis. Což není fér, protože vzhledem k mé značně nadměrné postavě je toto stav, ke kterému docházím u velké většiny aut – čest výjimkám. Důrazně jsem se tedy pokáral a zopakoval si význam slov objektivní a nezaujatý.

Interiér

A pak jsem se dočkal prvního překvapení. Nejenže na všechny nastavovací prvky sedadla jsem bez problémů dosáhl i v sedě a dokonce se zavřenými dveřmi, což vzhledem k výše uvedenému u mne zdaleka není běžné, ale navíc jsem si během chvilky dokázal upravit pozici sedadla a volantu do polohy, která byla téměř příjemná a současně vhodná k řízení. I materiál sedadla, ač na první pohled nijak přitažlivý se ukázal být příjemný, se správnou mírou adheze, aby se v něm člověk bez problémů uvelebil, aniž by si roloval oblečení ale při tom v zatáčkách neklouzal do stran. Dokonce i tvarování bočnic se podařilo – tělo příjemně přidržují, tedy v rámci způsobu jízdy, pro který jsou takováhle auta určená, ale na druhou stranu nijak nepřekážejí nebo dokonce netlačí ani po delší jízdě. 

Jako další bod jsem se seznámil s infotainmentem. Vzhledem k výbavovému stupni jsem nečekal zázraky a po zjištění, že navigace “není k dispozici – navštivte náš e-shop” jsem měl jasno. Nicméně se ukázalo, že absence navigace má své opodstatnění v možnosti připojení telefonu přes Android auto, dokonce integrovanému do té míry, že při zapnuté navigaci od Google se mi navigační pokyny zobrazovaly i na displeji mezi budíky. Postupně jsem nacházel další překvapení v podobě vyhřívaného volantu, třízónové klimatizace, tempomatu s automatickým udržováním odstupu, základním systémem hlídání opuštění pruhu, automatických světel včetně přepínání dálkové/tlumené. Dále velmi, velmi slušně hrající rádio s DAB+, nebo připojení vozu na síť. To vše tedy v té základní výbavě “žebrák”. Příplatkové jsou zřejmě jen sedačky a i tam je tuším cena okolo 16 tisíc, takže vzhledem k cenám na tomto trhu obvyklým nic strašného. V duchu jsem se tedy za “žebráka” dvakrát omluvil a vyrazil na cestu.

Jak se s tím jezdí?

Při jízdách v kolonách po Praze si to člověk neuvědomuje. Ale jakmile jsem se tunely teleportovat na strakonickou výpadovku a najel na dálnici, nestačil jsem se divit, jak je tohle auto tiché. Nemyslím tiché protože dnes jsme většinou zvyklí na diesely a benzínový motor je proti nim tišší už ze své podstaty. Myslím tiché jako fakt tiché. Motor, hluk od pneumatik, aerodynamický hluk od zrcátek a od všeho – vážně si nevybavuju, kdy naposledy jsem seděl v takhle odhlučněném autě. A není to jenom můj dojem, kohokoli jsem v autě svezl, tak mne na to upozornil po pár chvilkách. Jako bych si toho sám nevšiml! 

To ticho ale pravděpodobně souvisí ještě s jednou věcí. Jednak motor sám o sobě má, pokud ho tedy nenutíte do podávání výkonů, pro které není navržen, poměrně kultivovaný a tlumený chod, ale hlavně: Tohle auto stojí sériově na 17 palcových kolech s pneumatikami o rozměru 205/65. Šedesát pět!! Takové balóny se dneska už vidí málokdy. A je to přesně ta věc, která auto zneatraktivňuje zvenčí a zatraktivňuje uvnitř. Představte si, že rány a hukot při přejezdech těch výjimečných drobných nerovností, které z našich silnic prakticky neznáme, prostě z ničeho nic zmizí. Nejsou. Jako byste jeli na vzduchovém polštáři. Což tedy vlastně do jisté míry jedete. A stabilita v zatáčkách? V Tiguanu z patnáctistovkou?! Naprosto, naprosto dostatečná. Zkoušel jsem projet pár zatáček – v místech, kde jezdím léta a často, takže dokážu do jisté míry srovnávat – rychleji, než myslím budou běžně jezdit majitelé tohohle auta a… věřte mi, stabilita i na takových pneumatikách je s velikou rezervou. Že jsou ty gumy ”nějaké divné” poznáte až ve chvíli, kdy zatáčku nad apexem prudce utáhnete. A ani pak se neděje nic významného. Ale po pravdě, kdo a proč by tohle s Tiguanem dělal, že? Řekl bych, že to auto jezdí tak dobře, jak jen lze od podobně velikého SUV očekávat. S tím dodatkem, že zkratku SUV je nutné v tomhle případě – a myslím, že to tak možná bylo i původně myšleno – chápat ne jako kombinaci sportovního a užitkového automobilu, ale jako auto určené jak pro cesty za zábavou, tedy i za sportem, tak i pro obyčejnou službu užitečného rodinného dopravníku.

Motor

Rád bych se ještě vrátil trochu obšírněji k motoru. Jak jsem psal, má obsah 1500, nebo přesně 1498 cm3 a náleží k typové řadě EA 211, používané koncernem VW od roku 2012. Existoval původně ve dvou variantách o objemech 1,2 a 1,4 litru, ale v letech 2016/2017 byly oba tyto čtyřválce nahrazeny jediným agregátem s obsahem zvýšeným na 1,5 litru a inovovaným označením EA 211 TSI evo. V Tiguanu je použita jeho silnější varianta, která dosahuje výkonu 110 kW, nebo pro nás staromilce 150 koní. 

Motor, jak už označení evo napovídá, je vylepšen řadou technických vychytávek. V první řadě je to samozřejmě turbodmychadlo, vytvářející v maximu plnící tlak hodně přes 2 bary, v tomto případě s proměnnou geometrií lopatek (u VW nazvané VTG), což je přesně ta věc, která svého času zázračně eliminovala kopanec turboefektu a umožnila u přeplňovaných motorů plynulý nástup krouťáku už v nižších otáčkách. 

Druhou zajímavou technologií je systém ACT. Software automobilu je navržen tak, že ve chvíli, kdy nohou jen tak šimráte plyn a systém tudíž rozhodne, že je ten správný čas, vypne vstřikování, zapalování a ovládání ventilů pro 2. a 3 válec. Čímž je efektivně vyřadí a vy máte rázem pod kapotou řadový dvouválec.

Jediné pozitivum zde vidím v tom, že tenhle režim i přechody mezi pohonem dvěma a čtyřmi válci probíhají opravdu hladce a po pravdě jsem dokázal zaznamenat změnu v jediném případě. Musím se ale přiznat, že jsem se o to, abych elektroniku donutil vystoupit z její komfortní zóny záměrně snažil. Při běžném zacházení jsem měl šanci identifikovat spolehlivě počet běžících válců jen díky tomu, že jsem si režim nechal zobrazovat na displeji přístrojového štítu.

Vím, že pohyblivé lopatky turba ani vypínání válců, stejně jako sofistikované vysokotlaké vstřikování nebo žárově pokovené třecí plochy hliníkových válců, dokonce ani výfukové potrubí integrované přímo do hlavy válců kvůli lepšímu přenosu tepla nejsou dnes ničím extra unikátním. Ale nedokážu se prostě zbavit obdivu k podobným řešením. 

O to smutněji se cítím, když si uvědomím, jak velmi mnoho umu a energie je zde, nedokážu to říci jinak, promrháno na splnění požadavků z mého pohledu samoúčelně a nesmyslně formulovaných nařízení. Věřím, že nebýt jich, měli bychom dnes i v budoucnu automobily lepší, krásnější, pohodlnější a v konečném důsledku pravděpodobně i čistší.

Tak je to dobré, nebo ne?

A jak je to tedy s tím Tiguanem? Je to jednoduché. Celou první část tohohle článku si prosím škrtněte. Beru ji zpět, neplatí. Mýlil jsem se. Zase. Inženýři u VW odvedli práci, která je podle mého názoru učebnicovým příkladem toho, jak postavit automobil pro danou cílovou skupinu. Není to auto pro nadšence a petrolheady. Není vhodné ani pro estéty a lidi, kteří auto berou jako doplněk a dokreslení svého obdivuhodného stylu. Nehýčká vás, neobklopuje vás hřejivým pocitem domáckého luxusu a bezpečí. Je to spíš jen auto. Nenápadné, ale svým způsobem vlastně i na pohled docela elegantní. Tak nevtíravě. Jak jsem si na tvary 4,5 metru dlouhé, 184 cm široké a 163 cm vysoké karoserie zvykal, přistihl jsem se, že se mi vlastně chvílemi i celkem líbí. Snad s výjimkou podle mého až nadměrné přední mřížky. Tu bych osobně nechal raději tak, jak vypadala před faceliftem.

Z určitého úhlu mi trochu připomíná starší japonská auta. Nemyslím designem nebo jízdou, spíš tak nějak duchovně. Na první pohled nad nimi mávnete rukou a jdete dál. Ale když se zastavíte, zjistíte že jezdí lépe, než jste čekali. Že mají lepší výbavu, než by se mohlo zdát. Že prostě dělají přesně to co mají a dělají to tak nějak lépe než je průměr. Ne dokonale, ale hodně slušně. A takový je i tenhle Volkswagen. 

Jistěže i on má své mušky – opět v japonském stylu. USB-C zdířky v prostoru před řadící pákou jsou na dně prostoru, kam na ně dosáhnete jen s využitím eskamotérských schopností. Manipulace se sklopnými opěradly zadních sedadel poutky u sedáků je pro někoho, kdo je zvyklý na knoflíky na horní straně opěradel používaných většinou ostatních značek…no poněkud neintuitivní. Vždycky se něco najde, stačí jen dobře hledat. Ale co je dokonalé? 

Dovedu si představit, že pro spoustu lidí skutečně je Tiguan tou nejlepší volbou. Což ostatně potvrzují prodejní čísla. Za mne by bylo rozhodně lepší kombinovat takové auto, notabene s relativně slabým motorem, s automatickou převodovkou, která vás zbaví nutnosti kompenzovat deficit výkonu a točivého momentu častějším řazením a navíc vám dovolí naplno využít poměrně slušně fungující adaptivní tempomat. Ale to je přesně ono. Můžete si totiž vybrat podle svého. Možnosti jsou široké, dokonce včetně prodloužené verze Allspace, pokud by vám prostor základního Tiguanu byl malý. A to nemluvím o tom, že kromě mnou popisované základní specifikace existují další vyšší výbavové stupně a celá řada příplatkové výbavy, samosebou. Takže ta cílovka o které jsem mluvil bude asi docela široká. Tohle se myslím povedlo. A já jsem se díky tomuhle autu zbavil zase jednoho předsudku.   

Jugoslávie, 1987

Na jaře roku 1987 se mi podařilo koupit zbrusu novou, krásně červenou motorku MZ ETZ 150. Chybělo mi sice v tu dobu řidičské oprávnění, ale to byl detail, kterým jsem se v tom věku odmítal příliš zabývat. Nicméně v červnu, tedy za necelé tři měsíce, jsme měli s kamarádem v plánu uskutečnit náš sen o cestě na motorkách do zapadajícího slunce, tedy odjet na prázdniny do tehdejší Jugoslávie. Řidičák se ovšem v té době dělal půl roku i déle, takže nezbylo, než si domluvit „rychlokurz“ v pobočce autoškoly, jejíž zodpovědný vedoucí, jinak známý či snad příbuzný rodičů kamaráda, měl pro náš plán pochopení. Bohužel dotyčná autoškola se nacházela v městečku vzdáleném nějakých 20 kilometrů od mého bydliště, navíc s mizerným dopravním spojením. Ale mládí nezná překážky. Na lekce v autoškole jsem dojížděl na Emzetě.

Řidičák jsem tedy měl. Nádavkem k němu i spoustu dalších dokladů, které cesta do „tak trochu jiné“ byť socialistické země vyžadovala. Zbývalo tak jen zabalit a vyrazit na silnice. Emzeta byla, viděno dnešníma očima, maličká, slabá motorka. Motor o obsahu 150 ccm dosahoval okolo 6000 otáček špičkových 9 kW výkonu, s krouťákem tuším 15 Nm. Při nějakých 120 kg váhy. Pro mne to ale byla „mašina“ a pochybnosti neznámé slovo. Drobnosti, jako například to, že pojedu na úplně čerstvé, nezajeté motorce s nemalým nákladem stovky kilometrů po dálnicích mi po pravdě tehdy nepřišly na mysl. Vůbec.

Nicméně před námi byla nejméně třítýdenní dovolená pod stanem, s cestou plánovanou na zhruba 1600 km tam a to samé zpět. To přeci jen chtělo nápad, protože na to, cestovat jen s pasem a kreditní kartou ještě doba pro nás tehdy neuzrála. A nápad se dostavil. Pomocí gumicuků jsem na zadní sedadlo motorky přivázal lepenkový cestovní kufřík o velikosti tak asi dnešních palubních zavazadel, která si bereme s sebou do kabiny letadla. Kromě náhradních tenisek, mikiny, plavek, nějakého toho prádla a hygienických nezbytností zabíraly většinu prostoru polévky v pytlíku, konzervy hovězího ve vlastní šťávě, lihový vařič s ešusem a podobná výbava, bez které bylo kempování v Jugoslávii pro československého občana nemyslitelné. O klasický stan „áčko“ jsme se podělili. Já dostal na starost přepravu kostry stanu – tyček, (v porovnání s dnešními motorkářskými nebo horolezeckými stany tedy spíš tyčí), přivázaných nahoře na kufru a kamarád si na sedlo za sebe přikurtoval srolovanou plátěnou celtu. Tohle rozdělení nebyl náš nejlepší nápad, ale to nám došlo až skoro za měsíc, při zpáteční cestě.

Vybaveni vším, co člověk – motorkář na podobnou cestu může potřebovat, jsme další den brzy ráno stanuli na startu naší cesty. Brzy ráno znamená fakt brzy – tma, rozespalé obličeje a teplota nejnižší, jaká v červnovém ránu dvě hodiny před východem slunce může být. Tady se možná sluší ještě zmínit o naší motorkářské garderobě. Tvořily ji seprané džíny, džínová bunda s nášivkou na zádech, na které se protahoval rudý netopýr s hrdým nápisem Motoclub České Budějovice, tričko a kotníkové tenisky, které jsme zvolili kvůli jejich vyšší bezpečnosti oproti teniskám nízkým. Korunu výbavy tvořila motoristická přilba značky Cassida Integral GT, laminátový tuzemský výrobek, význačný snad jen tím, že jeho hmotnost výrazně přispívala k vyrýsovaným krčním svalům a že tenké, ohebné, z dnešního pohledu zcela neprůhledné slídové „plexi“ se k otevřené části připevňovalo pomocí 4 textiláckých patentků.

Trasa, kterou jsme pečlivě naplánovali s ohledem na průměrnou rychlost našich strojů, předpověď počasí a směru větru, zastávek na jídlo a všeho ostatního, co by mohlo cestu jakkoli ovlivnit, vedla jihem Čech na jižní Moravu, odtud přes Bratislavu do maďarského Györu a dál až k Balatonu, na jehož jižním břehu jsme hodlali přenocovat. Počítali jsme s tím, že v tak věhlasné turistické destinaci, jakou tehdy celé okolí jezera Balaton bylo, nebude problém najít operativně kemp na přespání. Druhá, delší část trasy vedla z Maďarska přes celou Jugoslávii na Bačinská jezera, kde jsme měli přes CK Čedok domluvený kemp.

Cesta až do Bratislavy probíhala přesně podle předpokladů. Vyšlo slunce a ranní chlad se změnil v překrásný červnový den. Proběhlo několik vaření kávy na odpočívadle u dálnice, cigárko značky Marlboro, bez kterého by pravý drsný motorkář nebyl kompletní osobností a vcelku příjemná cesta nás v letním odpoledni dovedla na hraniční přechod mezi Československem a Maďarskou lidovou republikou. Po nezbytném dotazování uniformovaných úředních osob kam že cestujeme, proč tam jedeme a co tam budeme dělat a mírném údivu celníků, že se na motocyklech vydáváme na takovou cestu naše sebevědomí a hrdost prudce stouply. Náladu nám nepokazilo ani zjištění, že umístění veškerých dokladů bezpečně na dno mého s náramnou pečlivostí poskládaného zavazadla, fixovaného sofistikovaným klubkem jistících gum k sedlu motocyklu nebyl nejpraktičtější nápad.

S doklady uloženými již méně bezpečně, ale zato v dosahu v náprsních kapsách a přáním šťastné cesty z úst jindy komisních celníků jsme tedy pokračovali do Maďarska.

Cestu Maďarskem jsme při plánování řešili víceméně rámcově, protože podle školního atlasu, který jsme pro plánování přejezdu používali, se zdálo, že trasa bude poměrně jednoduchá, takže nebylo nutné ji připravovat složitěji, než vypsáním jednoduchého itineráře, omezeného na několik větších projížděných měst a pár křižovatek, které jsme si sebejistě zapsali víceméně jen tak pro strýčka příhodu a pro hřejivý pocit, že štěstí přeje připraveným. A nemýlili jsme se. První část maďarské kapitoly probíhala podle plánu, přestože nám oběma bylo jasné, že časový harmonogram jsme připravili značně optimisticky. Nicméně ještě než se docela setmělo jsme dorazili do okolí jezera. Únava byla v tu chvíli samozřejmě pryč a my jsme zamířili podle šipek do prvního autokempu plni hrdosti na to, jak perfektně jsme tuhle část cesty zvládli.

První nepříjemnost nás čekala hned na vstupní bráně. Ukázalo se, že zdaleka ne každý Maďar hovoří slovensky, a co hůř, naše jazyková výbava, čítající zhruba zvládnutých pět lekcí angličtiny, vyučované jako nepovinný předmět v rámci socialistického školství naším profesorem ruského jazyka rozhodně není tím stejným jazykem, jakým anglicky hovořil zaměstnanec kempu. Po středně dlouhé chvíli se mu nicméně podařilo nám vysvětlit, že kemp je plný k prasknutí. Z našich výrazů nejspíš pochopil, že nám touhle informací neudělal radost, nicméně vytáhl mapu a snažil se nám doporučit další možnosti v okolí, kde podle jeho názoru budeme mít lepší šanci. Po pravdě řečeno jsme ho ovšem v tu chvíli příliš nevnímali. Při prvním pohledu na mapu nám totiž došlo, že maličká chyba v naší navigaci přece jen nastala. Byli jsme zhruba v polovině šířky Balatonu, ovšem na jeho severním břehu. Což znamenalo jediné. Buďto nás čeká dalších víc než sto kilometrů okolo jezera na protější břeh, za tmy, bez mapy a naprosto nazdařbůh, nebo najdeme jiné tábořiště v okolí a tím pádem ovšem nestihneme nastoupit do našeho ubytování v Jugoslávii v dohodnutém čase, se všemi důsledky, které by z toho mohly plynout. Dnes to zní úsměvně, ale… za vlády jedné strany byl prostě život i uvažování trochu jiný. Asi je potřeba ještě osvětlit, proč jsme si proboha v téhle chvilce nekoupili od toho dobrého člověka příslušnou mapu. Inu, jednak proto, že naše finance v maďarské měně byli s bídou dostatečné na to, abychom doplnili benzín do nádrží našich jednostopých ořů, a druhak – kiosek u brány už byl tou dobou prostě zavřený a tím veškerá diskuze ohledně získání mapy, nehledě na jistou jazykovou bariéru končila.

Po poněkud vypjatém dohadování jsme se oba rozhodli, že je nutné se ještě v ten večer prostě dostat na protější břeh jezera. Díky laskavosti maďarského ubytovatele, který sice naprosto nechápal situaci, ale empaticky pochopil naše zdrcené vizáže, jsme si pečlivě opsali z jeho mapy místa kterými musíme projet a tentokrát i ta, kde rozhodně odbočit nesmíme, abychom nakonec nenocovali zpátky na Slovensku a celkem zdrceně vyrazili na další cestu. Náladu nám příliš nespravilo ani to, že jsme od našeho zpravodaje obdrželi na cestu láhev domácí meruňkové pálenky.

Po absolvování poloviny z oněch více než sta kilometrů ke správnému místu na březích toho prokletého jezera už jsme byli oba naprosto vyčerpaní, zpocení, zaprášení, poněkud vzteklí a při noční jízdě už i celkem prochladlí. Takže nehledíc na následky, odbočili jsme ze silnice na polní cestu a po pár stech metrech se, vzhledem k tomu, že noční obloha nevylučovala možnost deště, rozhodli postavit stan na přespání. Zkompletovali jsme tedy v rychlosti cosi vzdáleně připomínajícího hezky vypnutý stan, vypili společně téměř na ex darovanou pálenku a usnuli v tom samém okamžiku, kdy jsme prázdnou láhev odložili ven před stan, smíření s osudem.

S ohledem na náš zubožený stav nebylo pravděpodobné, že bychom vstali časně a pokusili se dohnat ztracenou cestovní dobu. Nicméně realita byla opět jiná než jsme předpokládali. Jakmile se začalo rozednívat, stan se naplnil obtížnými komáry takovým způsobem, který byl pro nás oba do té míry nevídaným. Únava i ospalost byly rázem pryč a oba jsme ven ze stanu doslova vystřelili. Okamžitě bylo jasné, kde se komáři vzali. A také to, jaké máme nehledě na drobné obtíže včerejšího večera nehorázné štěstí. Za denního světla bylo vidět, že cesta po které jsme přijeli po nějakých dvaceti metrech dál končí a celkově tvoří jakýsi výběžek mezi okolními, mírně řečeno, mokřady. V ranním rozbřesku to byla naprosto nefalšovaná, odpudivá bažina, s hejny všudypřítomných komárů a občasnými chuchvalci řídké mlhy, táhnoucí se až do dálky k jakési zarostlé zátoce jezera. Bylo jasné, že kdybychom v noci jeli jen o kousek dál, místo spaní bychom tahali sebe i motorky z bláta.

Velmi svižně, s přihlédnutím k našemu včerejšímu poněkud zdevastovanému tělesnému i duševnímu stavu až střelhbitě jsme smotali stan a vyrazili po šíji mezi bažinami k silnici. Komáři zůstali daleko za námi, svěží ranní vzduch nás příjemně probral a vycházející slunce naplnilo novým optimismem.

Říká se, že ráno je moudřejší večera. Něco na tom je. Po několika kilometrech, když bylo jasné, že bodavý hmyz závod s našimi nadupanými stroji vzdal, jsme si udělali na prvním vhodném místě na louce u silnice přestávku, uvařili na liháči ranní kafe a pobalili narychlo smotaný stan do formy, která ho umožňovala esteticky transportovat. Protože se ukázalo že určování precizního cestovního a časového plánu nemělo tak docela vliv na to kam a kdy dorazíme, rozhodli jsme se, že naše další cesta bude probíhat o něco živelněji. Protože bylo nad slunce jasnější, že náš příjezd do cíle – tedy pokud se tam vůbec dostaneme – bude rozhodně naprosto v jinou hodinu, a jak situace vypadala, možná i jiný den než stálo v objednávce, vyrazili jsme s jaksi svobodnějším pocitem. A vyspaní, po ranní kávě a za krásného probouzejícího se dne jsme si znovu užívali cestování bez dalších příhod až na maďarskou hranici.

Průjezd maďarsko- jugoslávské hranice kupodivu proběhl naprosto klidně a hladce. Jediné zdržení představoval zájem a mírný údiv celníků na obou stranách, protože podobné motocesty po Evropě nebyly v té době a zejména v  socialistickém táboře, ještě nijak obvyklé. Bylo znát, že socialistické zřízení, směřující mílovými kroky k vytouženému komunismu, nemělo v tehdejší Maďarské lidové republice a tím méně v Socialistické federativní republice Jugoslávii tak ocelově pevnou pozici jako u nás, což vedlo k tomu, že zde i takové pilíře na stráži socialismu a ozbrojená pěst dělnické třídy jako jsou pohraničníci, plnili své povinnosti méně zodpovědně a místo bdělosti a ostražitosti si raději zkoušeli popovídat. Což tedy pro ně vzhledem k našim jazykovým schopnostem byla celkem výzva. Nakonec pomohla v podstatě celou tehdejší východní Evropou víceméně nenáviděná řeč našich slovanských bratří z matičky Rusi, neb tímto jazykem, byť často ne zcela dobrovolně, alespoň v základní míře vládla většina populace zemí socialistického bloku. Čechoslováci tehdy nenavštěvovali Jadran ani zdaleka v tom počtu jako dnes, takže dva nezletilí vyjukaní puberťáci na slaboučkých motorkách, cestující z poněkud tajemného komunistického srdce Evropy k moři, byli pro ně tak trochu atrakcí a vytržením z celkem monotónní služby. Na hranicích jsme si vyměnili pár načerno nakoupených a z Československa vyvezených západoněmeckých marek za Jugoslávské dináry, což vedlo k nespoutanému veselí, protože Jugoslávie tehdy bojovala s poměrně masivní inflací, díky které jsme za pár našich bankovek obdrželi několik tučných svazků inflační měny. S balíky byť takřka bezcenných peněz v rukou nám bylo jasné, že dovolená bude stát za to.

Takhle to vypadalo jen o pár let později Zdroj: Wikimedia

Další cesta byla už v celku jasná. Od hranic pojedeme přímou cestou na Záhřeb, Karlovac a odtud už přímo k moři. Pak už nás čeká „jen“ cesta po pobřeží až k Bačinským jezerům. Tolik teorie. Je totiž zapotřebí si uvědomit, že valná část dálniční sítě, kterou známe dnes byla tehdy ještě hudbou daleké budoucnosti a to co na mapě vypadalo jako jednoduchá přímá a rovná silnice se místy velmi podobalo tomu, co ještě dnes dobře známe z našich komunikací II. třídy. (V některých případech a zejména z jara tedy rozhodně nejen II. třídy). A protože plni optimismu jsme si v motorestu na jugoslávské hranici v pohodlí dopřáli pozdní snídani nebo brzký oběd, kávičku a trochu té siesty, když už jsme šťastně dorazili do cílového státu, stalo se, že nás soumrak zastihl už kousek za Karlovacem. Statečně jsme ale pokračovali dál, dokud nepadla tma. A v městečku Oštarie, pod lampou pouličního osvětlení jsme zastavili, abychom zkonfrontovali náš postup s mapou. Okamžitě bylo jasné, že krizová varianta dalšího přespání na cestě nastala. Do našeho cíle zbývalo i v nejlepším případě okolo tří set kilometrů a po minulých zkušenostech bylo jasné, že nemá smysl se snažit o drastická řešení. Otázka tedy byla ne jestli, ale kde. Hledání útulného tábořiště za svitu měsíce se minulou noc neosvědčilo bez výhrad, takže jsme pomalu pokračovali z městečka ven a doufali, že se objeví nějaký ten kemp u silnice, nebo jiný zázrak. S přicházející nocí se poněkud ochladilo, únava se začala hlásit v plné síle a pocity z našeho cestování opět přestávaly být komfortní. Po další půl hodině jsme opět zastavili. Z charakteru okolí kterým jsme projížděli, bylo tou dobou už víc než jasné, že kemp ani zázrak se s pravděpodobností nepříjemně se podobající jistotě konat nebude a únava a celkový diskomfort dělali svou práci na jedničku. Naše nálada začínala být opět zoufalá a popudlivá. Ale jak to někdy bývá, vzápětí se ukázalo, že řešení se nabízí přímo před námi. Přesněji vedle silnice, na které jsme zastavili, na samém okraji jakési vesničky. Tím řešením byl rozestavěný betonový rodinný domek, geniálně umístěný v mírném svahu tak, že se motorkami dalo vyjet nad něj, přímo na úroveň prvního patra, které zezadu domu tvořilo ve svahu terasu. Genialita umístění byla v tom, že pokud si natáhneme na terase spacáky a motorky postavíme vedle sebe, ze silnice nás nikdo neuvidí a ráno samozřejmě vypadneme tak brzo, že nikoho ani nenapadne, že zde našli útočiště dva zoufalci. Navíc z naší domoviny jsme věděli, že podobné domky si lidé staví většinou o víkendech, z materiálu nakradeného přes týden v zaměstnání. Tím pádem jsme na nic dalšího nečekali, zaparkovali motorky, vytáhli karimatky a spacáky na sluncem vyhřátou betonovou desku a během několika minut jsme usnuli jako v hotelu.

Brzy ráno, ještě za šera jsme se skutečně probudili. Opět bylo všechno ale trochu jinak. Neprobudili jsme se sami od sebe jak jsme plánovali, ale podivným, nepříliš hlasitým ruchem v našem bezprostředním okolí. Po prvních vteřinách, kdy člověku vytrženému ze spánku nabíhá systém a on postupně začne vnímat okolí bylo jasné, kdo byl původcem oněch rušivých zvuků. Nad námi stál vousatý pán, zjevně majitel budoucí novostavby a kupodivu celkem tlumeně na nás mluvil. Pochopitelně nikoli česky, takže z našeho pohledu se jednalo skutečně o prostý zvuk. Přes jeho vcelku klidný výraz nás oba současně napadlo, co by se asi dělo v naší krásné domovině v podobné situaci. Jekot, nadávky, výhrůžky. Takže jsme samozřejmě překotně – v rámci možností právě probuzených polozombie – vyskočili ze spacáků, začali chaoticky motat vše na sedla našich strojů a současně jsme se snažili omlouvat a uklidňovat majitele, přestože reálně on, na rozdíl od nás, uklidňovat nepotřeboval. Během tohohle cirkusu jsme pochopili, že se nám nejspíš snaží všemožně naznačit, abychom toho nechali a chvilku počkali. Postupně jsme tedy zpomalili naše šílené balení, kdy nám věci padaly z rukou a z motorek a my je zase zvedali, pomaleji a pomaleji, až jsme zůstali stát a vousáč nám znovu říkal (nejspíš) abychom se posadili a čekali. Rezignovaně jsme jej poslechli a pán odešel dolů do domu. Najisto jsme předpokládali, že to celé čekání se bude týkat rozhovoru s místní policií, kdy budeme vysvětlovat vniknutí na cizí pozemek, poškození cizí věci a jistě mnoho dalších přestupků a zločinů, které zdejší zákony postihují adekvátními tresty. To celé samozřejmě za asistence překladatele, kterého budeme příští rok z nevalného výdělku splácet a se škraloupem v kádrovém posudku, který nám po zbytek života bude vylepšovat každý náš den. Tolik ke stavu mysli člověka, vyrůstajícího v reálném socialismu.

Po pár minutách se vousáč vrátil k nám nahoru. V rukou přinesl dva hrnky kafe, talířek s koláčem a položil je vedle nás. Pak nám pomocí gestikulace a ciferníku svých hodinek vysvětlil, že za tři čtvrtě hodiny přijdou zedníci a začnou pracovat, takže by bylo dobré, kdybychom do té doby vypadli a nepřekáželi jim. Popřál nám šťastnou cestu, otočil se a odešel. A já na to ráno už nezapomenu. Jsem rád, že přes všechno žijeme dnes ve společnosti, kde to, co pro mne reakce tohohle chlápka znamenala a jak neuvěřitelná pro mne byla asi zdaleka ne každý pochopí.

Jadranská magistrála Zdroj: Adriatic.hr

Vypili jsme kávu, snědli koláč, nabalili spacáky a karimatky na motorky a vyrazili na poslední část naší cesty. Po pár kilometrech bylo vidět, že se krajina okolo silnice začíná pomalu měnit. Do té doby typická středoevropská příroda s loukami, řekami a lesy okolo silnice byla vystřídána kopci pokrytými suchou travou, kamennými zídkami a nízkými borovicemi bojujícími se slunečními paprsky o vláhu. Kopce začínaly být vyšší a skalnatější a po dalších pár desítkách kilometrů už jsme projížděli regulérními horskými soutěskami, klikatícími se mezi skalami. Změnil se i povrch silnice. Byl světlejší a hlavně v něm, napřed v zatáčkách a později už po celé silnici byly vyfrézovány spousty malých podélných drážek. Vypadalo to podobně jako zimní sjezdovky, na kterých rolby přes noc vytvoří povrch zvaný manšestr, kvůli kterému jsou někteří z nás ochotní vstávat tak brzo, aby byli první u vleku a tím pádem si užili jízdu po neposkvrněném vroubkovaném povrchu, než ho další lyžaři během chvilky rozjezdí. Tady ovšem na rozdíl od sjezdovek nebylo příliš o co stát. Drážky vedli občas úzké pneumatiky našich motorek jinak než člověk čekal a jízda, zejména v zatáčkách, byla tím pádem poněkud rozevlátá. K tomu se ukázalo, že povrch se neliší jen barvou, ale kolo na něm občas až neuvěřitelně snadno uklouzne. Přičítal jsem to podivnému chování jednostopého vozidla vedenému vyfrézovaným povrchem, a začal si s motorkou hrát, ale jen do té doby, než jsem se za jízdy zlehka zkusmo dotkl podrážkou ubíhajícího asfaltu. Občas jsem to dělával i doma, když jsem měl pocit, že motorka se na silnici začíná chovat neobyčejně, takže jsem věděl, co mám zhruba čekat. Ovšem tady to byla jiná. Podrážka po povrchu silnice klouzala, jako by to byl led. Zastavili jsme a skutečně. Místní asfalt, lehce navlhčený zvedajícím se mlžným oparem neměl daleko k našemu krásnému, českému náledí. Mnohem, mnohem opatrněji jsme tedy pokračovali dál.

Ono s tou opatrností. Když vám táhne na 18, máte za sebou přes tisíc kilometrů na motorce se vší hrdostí, kterou absolvování takové cesty přináší a čeká vás tři týdny dovolené, tak vám to prostě nedá. Zkoušíte, kde je mez přilnavosti pneumatiky, co se stane když ji překročíte a jak bravurně takovou situaci zvládáte. A ono to většinou vyjde. Takže jsme si začali cestu mezi skalami krásně užívat. A užívali jsme si ji tak mnoho, že jsme zapomněli sledovat okolí. Tak se stalo, že když jsem u odbočky na městečko Senj zvedl hlavu, překvapil mne úchvatný, čarokrásný pohled. Mlha se zvedla a před námi se mezi skalami otevíral průhled na tmavomodrou zátoku, lemovanou takřka bílými horami. Já nikdy před tím moře neviděl a podobné barvy na fotografiích jsem považoval za nadsázku a uměleckou licenci. Omyl. To co se dál od břehů třpytilo před mýma očima odlesky ranního slunce, byla dole pod námi ta nejmodřejší modrá, jakou jsem si dokázal představit. Ten pohled byl prostě kouzelný. Později jsem pochopil, že jsme tehdy měli celkem štěstí, protože atmosférické podmínky, které zajistí, aby moře vypadalo právě takhle nejsou zdaleka až tak běžné ani v Chorvatsku. Prostě klika. Moře nám chtělo napoprvé ukázat co umí v plné parádě. Každopádně poslední necelé tři stovky kilometrů po Jadranské magistrále, pobřežní silnici táhnoucí se po skalách nad mořem od Rijeky okolo celého Chorvatska až k Albánii, jsme absolvovali s úsměvem a nemohli odtrhnout oči od panoramat, která se nám nabízela.

Brzy odpoledne jsme tedy dorazili do cíle naší cesty. Kempu na břehu jednoho z Bačinských jezer. Tedy – ano, Bačinská jezera jsou nádherná, modré drahokamy , obklopené smaragdově zelenými lesy a tak všelijak. To všechno tam je. Jenže. Moře je moře. Takže přestože jsem v téhle krásné přírodní rezervaci strávil tři týdny života, neviděl jsem z jejích krás zhola nic. První den, po tom, co během pár minut paní na recepci vyřídila vše potřebné a naše obavy z možných potíží pramenících z naší více než 24 hodinové nedochvilnosti rozptýlila mávnutím ruky a konstatováním že je to dlouhá cesta jsme postavili náš stan. Vybalili a odmotali z motorek zavazadla a vykoupali se bez valného zájmu v jezeře. V místní restauraci v kempu jsme si dali jak jinak než plieskavici a zalezli do stanu, abychom se, skoro po třech dnech na cestě, konečně pořádně vyspali.

Bačinská jezera

O naší dovolené se rozepisovat nebudu. Proběhla, tedy z mého pohledu, jako jeden jediný mejdan ve stylu u nás tehdy zakázaných amerických filmů. Diskotéky na Makarské riviéře. Ježdění na motorce po městské pláži za nadávek naháčů a potlesku letních holek. Romantické posezení u pozdně večerního ohýnku na téže pláži. Nespoutaná jízda po kluzkém asfaltu v bezstarostném ohozu, tvořeném trikem a kraťasy. Odřená kůže z lýtka, kolene, stehna, boku, lokte, paže a ramene díky intimnímu styku jmenovaných částí těla s týmž asfaltem. Zázračné vyléčení tohoto neduhu díky vybraným osobám z pláže, obětavě mi zajišťujících polévání zdravé poloviny těla chladivou mořskou vodou v těch několika prvních dnech, kdy jsem ani jako tvrdý letní motorkář neměl odvahu jít se do moře namočit celý. Prostě klasický adolescent puštěný ze řetězu, který na VHS kazetách shlédl Hříšný tanec a Bezstarostnou jízdu a poprvé se dostal do světa mimo rekreace ROH. Borat hadr.

Ani zpáteční cesta nebyla ničím příliš pozoruhodná. Snad kromě toho, že po několika desítkách kilometrů se nám podařilo rozdělit na jedné z křižovatek tak dokonale, že ani po hodince vzájemného hledání a úvah co by asi ten druhý mohl udělat, kam jet, případně kde čekat se nám nepodařilo se navzájem najít – znovu jen pro upřesnění, mobily v té době nebyli k dispozici – takže jsme cestu domů absolvovali sólo. Já tedy navíc bez mapy. Což nebyla zase taková překážka, mapu jsme cestou do Jugoslávie studovali dostatečně často na to, aby hlavní cestovní body zůstaly v paměti. Horší bylo to, co jsem naťukl už na začátku vyprávění, tedy spravedlivé rozdělení zátěže, rozuměj stanu. Já měl tyčky. Takže spaní proběhlo na louce, s karimatkou stočenou pod hlavou a těsně u motorky, skoro pod ní. Jednak proto, že motor alespoň ve fázi usínání hezky hřál a také proto, že motorka přeci jen alespoň náznakem chránila před celonočním, slabým, vytrvalým, ale přesto deštěm. Na druhou stranu se mi i díky tomuto jistému nepohodlí podařilo cestu absolvovat jen s jedním přespáním. Abych to dokázal, vynalezl jsem pozici motorkáře s lehce natočeným tělem do strany, sedícího v sedle zešikma, aby levá ruka na dlouhých úsecích mohla být opřená loktem o nádrž a zaklíněná tak, aby vpředu pod bradou podpírala bytelnou, laminátovou a ukrutně těžkou helmu, jejíž váhu už při dávce nějakých 700 km na den krční svaly odmítaly balancovat. Také jsem objevil, že motorkář v této uvolněné pozici dokáže bez problémů zažít při jízdě na motocyklu mikrospánek, pročež jsem po dvou nebo třech potvrzeních tohoto objevu revoluční úlevnou pozici opustil a kajícně se vrátil k nudné misionářské poloze s rukama na řídítkách. Zánět krčních svalů při vhodné medikaci odezní během 3 – 5 dnů.

Taková byla tedy moje první cesta na motorce za mořem a zážitky. Svým synům bych se, pokud by je taková blbost napadla, pokusil něco podobného v tom věku zakázat ze vší autority, která mi ještě zbyla. Po pravdě, byl to hazard, nerozum, vlastně úplná …, ať se to vezme z kterékoli strany. Byly chvíle, kdy jsem celou duší nechtěl pokračovat. Zabalit to. Jet domů. Autobusem. A byla to také jedna z nejkrásnějších věcí, jaké jsem v životě dělal.

Kam kráčíš, motorsporte?

Nejsem typický sportovní fanoušek. Rozhodně ne. Nemám přehled o výsledcích hokeje ani tenisu, neznám hvězdy fotbalové reprezentace, při olympijském dramatu finále vodního póla nesedím s očima přilepenýma na obrazovku, hltajíc každý pohyb naháčů v apartních čepičkách. Vlastně by se dalo říct, že jsem takový sportovní ignorant. Ne, není to proto, že bych měl něco proti sportu jako takovému. Naopak. Ale když jsem sledoval jako divák nějaké utkání, závod, nebo prostě sportovní výkon, bylo to vždycky tak nějak kvůli sportu jako takovému. Tím pádem mne samozřejmě bavila sportovní odvětví, která mi byla blízká. Buď proto, že šlo o takové sporty, kterým jsem se sám v průběhu života, byť drtivou většinou na velmi rekreační úrovni sám věnoval, nebo to byly ty, které mi prostě z nějakého důvodu učarovaly. A do té druhé kategorie patřil právě motorsport.

Tyrrell P34, Jody Scheckter 1976 -Zdroj: Wikimedia

Moje první okouzlení tímhle fenoménem měl na svědomí spolužák ze základní školy, který do třídy přinesl jakési cizojazyčné motoristické časopisy. Začátkem osmdesátých let byly podobné, krásně barevné tiskoviny na kvalitním, lesklém papíře v naší krásné, ale poněkud od kapitalistického západu izolované zemi sortimentem tak nějak zpola ilegálním a tedy katastrofálně nedostatkovým. Forma tedy v prvním okamžiku zvítězila nad obsahem a podobné propašované časopisy si pod lavicemi prohlíželi všichni, kterým se onoho privilegia smět je vzít do rukou dostalo. Mne ovšem auta bavila už v dětském věku, i když se tenhle koníček omezoval v tom čase převážně na dovednost sypat na ulici z rukávu na požádání (a často i bez něj) značky všech automobilů v dohledu. Což ovšem vzhledem k neveliké pestrosti vozového parku v socialistickém Československu zase až tak pozoruhodné nebylo. Nicméně při prohlížení fotografií z časopisu pod lavicí se ve mně cosi zlomilo. Nádherná auta, která tu byla k vidění, měla jen málo společného s tím, co člověk běžně potkával na ulicích a já jsem pod lavici zíral tak soustředěně, že jsem si vysloužil svou první poznámku v životě. V časopisech byly i články o motoristickém sportu (tedy zejména související obrázky, protože cizojazyčné texty byly v té době pro mne, stejně jako pro naprostou většinu spolužáků naprosto nesrozumitelné) a když mi pohled asi poprvé v životě padl na tehdejší monoposty Formule 1, bylo neštěstí hotové. Strašně moc jsem chtěl podobné obrázky mít doma a dozvědět se všechno co se dá o těch nádherných, naleštěných raketách na čtyřech širokánských kolech.

Niki Lauda, Ferrari 312T2, 1976 -Zdroj: Wikimedia

Naštěstí jsem zjistil, že když se člověk trochu snažil, nebyl zase takový problém se i v té podivné době dostat k informacím, které se zdály být pro mne dřív nedosažitelné. A tak se přede mnou postupně odhaloval svět opravdových závodů. Příběh jednoho z nejlepších závodníků F1 rakušana Nikiho Laudy, který roku 1976, pouhý měsíc a půl po tom, co při hrozivé havárii na VC Německa, kdy jeho automobil shořel k nepoznání a on sám téměř zemřel, znovu stál na startovním roštu závodu v Monze. Osud královské třídy rallye závodů skupiny B, která, ač měla být tím nejlepším co v motorsportu zatím bylo k vidění, dokázala přežít pouhé 4 sezóny, než byla po sérii tragických nehod pro přílišnou nebezpečnost pro jezdce i diváky roku 1986 zrušena.

Lancia 037 Evo2 – Group B -Zdroj: Wikimedia

Tyhle i spousty dalších příběhů, které jsem postupně objevoval, mne naučili obdivovat motorsport, vážit si organizátorů, konstruktérů, závodníků, prostě všech lidí, kteří dokázali posunovat hranice technického umu i svých schopností tam, kam se před nimi ještě nikdo neodvážil. Při tom ovšem nezapomínali ani na to, že přes ohromné množství energie i peněz, bez nichž ani tehdy nebylo možné bojovat o světové trofeje, jde stále v první řadě o sport, zábavu a fair play. Vždyť bez pomoci soupeřů, kteří v Nürburgringu zastavili u hořícího vozu Nikiho Laudy, aniž by uvažovali o tom, že tím ztratí své umístění v závodu by rakouský pilot téměř jistě nepřežil.

Niki Lauda – Zdroj: WordPress.com

A tady se dostávám k důvodu, proč jsem se o závody, ale vlastně o jakékoli sportovní utkání přestal zajímat. Zdá se mi, že z vrcholového sportu se vytratila jeho podstata. Jakoby se stal jen odnoží showbyznysu. Lidské i sportovní příběhy plné odvahy, touhy po vítězství, překonávání překážek, ale i sebeobětování a nezištné pomoci, které mne v mládí fascinovaly, jakoby byly vystřídány smlouvami, politickými rozhodnutími, intrikami a někdy i vyloženými špinavostmi ve jménu…. čeho vlastně? Já vím, je to naivní a dětinské. Ale něco z toho dětského nadšení ve mně prostě zůstalo, nic s tím nenadělám. A přiznám se, jsem tomu rád. I když to pro mne znamená, že se tím připravuji o zábavu a radost, kterou pro mne sledování všemožných závodů automobilů i motocyklů a vlastně všeho poháněného silnými motory přinášelo.

2019 Isle of Man TT. 2019. Michael Dunlop. Zdroj: BMW Motorrad

Naštěstí neexistuje jen formule 1, Moto GP a WRC. Naštěstí stále existují lidé, kteří závodí v první řadě pro zábavu a radost z vítězství. Svou i diváků. Věřím, že závodníci TT na ostrově Man, nebo její malé české obdoby v Hořicích, závodníci do vrchu, klasici a mnoho a mnoho jiných zůstanou ještě dlouho skutečnými sportovci z definice toho slova. Ušetřeni většiny vynálezů současného managementu jako je týmová režie, změny pravidel v průběhu sezóny, ale třeba i povinných návštěv vlasových stylistů za účelem získání lepšího dopadu propagace sponzorů na sociálních sítích. Před mnoha a mnoha lety jsem měl v pokoji na zdi pověšený plakát Kennyho Robertse. Obdivoval jsem ho. Toužil jsem být alespoň trochu jako on. Jako James Hunt. Nebo Walter Röhrl. Ne, nemám nic proti tomu, aby se ti nejlepší sportovci, ať už z motorsportu nebo ne, stávali našimi idoly. Pokud si to zaslouží tím, co dokázali. Tím jací jsou. Pak je takové potřebujeme všichni. Ne dokonalé. Jen prostě lepší, než jsme my. Pak nás mohou inspirovat k tomu, abychom se snažili něčeho – čehokoli – dosáhnout i my sami. A i proto jsem přestal motorsport milovat. Plakát Lewise Hamiltona, přestože jeho výsledky vypadají fenomenálně, bych si totiž na zeď asi nepověsil.

Opel Insignia Sports Tourer 2.0 CDTI

Můj vztah ke značce Opel se utvořil v dobách ranného mládí. Tehdy jsem s celkem čerstvým řidičským oprávněním získával první jezdecké zkušenosti a návyky s několika vozy Ascona 2. generace, které jsem bez milosti postupně měnil ze stavu „auto na dojetí“ po definitivní skupenství „šrot na díly“. Naštěstí v autobazarech za naší jihozápadní hranicí bylo v té době podobných automobilů přebytek a jejich cena tomu odpovídala. Nebyl tedy problém je pořizovat dle mé aktuální spotřeby. A byl jsem přesvědčený, že lepší automobil neexistuje.

Následkem toho se stalo, že i když jsem postupem času pochopil, že jsem se v tomhle bodu mohl mýlit, kdesi hluboko v podvědomí se mi ten vzorec usadil a dává o sobě vědět pokaždé, když se přiblížím k některému z německých automobilů s bleskem ve znaku. Ano, Opel je pro mne každým coulem německá automobilka. I přes to, že od 30. let minulého století patřila pod křídla amerického koncernu GM. Přestože v posledním období se ve vlastnictví jedné z nejstarších značek automobilů na světě odehrávaly poměrně turbulentní změny. Přes to všechno je na její produkci tu více, tu méně znát snaha o dodržení původních hodnot, myšlenek a ideálů, podle nichž se 5 synů Adama Opela po jeho smrti roku 1895 rozhodlo v jeho továrně na výrobu šicích strojů a jízdních kol začít s výrobou osobních automobilů. Spolehlivosti, snadnosti ovládání, pohodlí, cenové dostupnosti a samozřejmě elegance a stylu.

Tahle pohnutá historie v sobě naštěstí nese i naději do budoucna. Opel vždycky dokázal jít alespoň zčásti svou cestou, nezávisle na tom, kdo zrovna seděl v kancelářích v nejvyšším patře firemního ředitelství. A tak věřím, že i model Insignia, který jsem měl možnost vyzkoušet a o kterém mnozí mluví jako o posledním německém Opelu, jehož výroba jakožto jediného zbývajícího svědka německo-americké spolupráce má být v příštím roce ukončena, dostane v německém Rüsselsheimu důstojného nástupce.

Opel Insignia Tourer

Ohromné, 498 cm dlouhé kombi je zřejmě posledním evolučním stupněm tohoto modelu, který před koncem roku 2020 prodělal velmi drobný facelift. Modernizovaného designu se dočkaly světlomety s vylepšenou technologií a mírně se změnilo vzezření celé přední části vozu, za mne tedy rozhodně k lepšímu. Upraven byl i software infotainmentu.

Hlavní změna se týkala motorů. Insignia na konci svého výrobního cyklu nabízí v benzínové variantě jediný motor, čtyřválcový dvoulitr s turbem, ovšem ve třech výkonových variantách 125, 147 a 169 koní, kupodivu při zachování stejného točivého momentu 350 Nm v rozsahu 1500 – 4000 ot/min u všech variant. U dieselů jsou k mání možnosti dvě. Tedy teoreticky. Ta první je totiž oturbený tříválec 1.5 CDTI dodávající maximální výkon 122 koní a kroutící moment 300 Nm. Upřímně – tenhle motor jsem nezkoušel, neviděl a i když si odmyslím počet válců, což teoreticky nemusí být až takový průšvih, jak se obecně tvrdí – viz Toyota Yaris GR, přeci jen uvedené hodnoty pro takřka pětimetrový vůz neslibují nic pěkného. Druhý naftový motor už je klasika, dvoulitrový turbo čtyřválec který je svým výkonem 174 koní a momentem 380 Nm dostačující pro svižné cestování.

Právě poslední jmenovaný motor byl i pod kapotou zkoušeného automobilu. Proti jeho práci v historicky největším modelu značky nelze říci ani to nejmenší. Teoreticky. Motor sám o sobě se projevuje kultivovaným tichým chodem, dostatečným výkonem i pro svižnou (nikoli sportovní) jízdu a spotřebou, pohybující se při cestování s přibližně dodržovanými českými rychlostními limity v kombinovaném provozu okolo 6 litrů nafty na 100 km.

Přesněji řečeno, takový byl nejspíš plán německých inženýrů, tak motor vymysleli, navrhli a postavili. A občas, když je vhodná konstelace okolností, tohle jejich dílo ukáže, že tohle všechno umí. Bohužel. Většinu času vhodná konstelace není. A tak cítíte, jak elektronika dělá všechno možné i nemožné, aby se do motoru nedostalo ani o gram paliva více, než nezbytně potřebuje k přežití a jeho spálením se nezvýšila nesmírná devastující produkce škodlivých látek, vznikajících v nenáviděném spalovacím motoru. A v tomhle milém snažení ho více než zdatně podporuje osmistupňová automatická převodovka, respektive opět její chorý mozek, rozuměj řídící software. Výsledkem těchto vylepšení je, že motor už na volnoběh má podivně nekultivovaný, hrubý chod. Po rozjetí, kdy se otáčky přeci jen zvýší cítíte, že motor jakoby si oddechl, a stane se na pár okamžiků na diesel takřka sametový. A tady nastupuje řečená převodovka. Okamžitě řadí a vrací motor opět do velmi nízkých otáček, kde naprosto zjevně nechce a nemůže pracovat tak, jak by měl. Výsledkem je, že při řízení jsem se nemohl zbavit dojmu, že motoru nejspíš chybí 20 – 30 koní, které si v Opelu doplnili jen na papíře, motor je líný, o pružnosti se moc mluvit nedá. Při sešlápnutí plynu až na tlačítko kick-down je reakce převodovky ještě podivnější. Motor se na okamžik začne dusit, pak dojde k zařazení nižšího stupně, opět chvilka zaváhání, kdy se stále ještě podtočený motor ze všech sil snaží zabrat a teprve potom, chvála bohu, se převodovka milostivě uvolí dělat svou práci a dovolí motoru roztočit se do spektra otáček, ve kterém funguje. A světe div se, pětimetrová Insignia vyrazí dopředu. A to je přesně ta chvilka, kdy ucítíte, že motor pracuje tak, jak má a že se mu to tak líbí. Bohužel – přesně tohle je styl jízdy, který se na cestování, pro které především byla Insignia navržená příliš nehodí. Řešením je tedy přetrpět ekologické orgie a rozjet auto na cestovní rychlost, kterou se budete snažit udržet s co nejmenší změnou polohy akceleračního pedálu.

A tady vstupuje do hry druhý problém. Nová Insignie, přestože je technicky podstatně sofistikovanější a vyspělejší než její předchůdce, navíc nabitá novými asistenčními a bezpečnostními systémy, je bezmála o 200 kg lehčí než předchozí model. A taková váha musí zákonitě někde chybět. Jednak bylo samozřejmě použito na mnoha místech lehčích materiálů, rozuměj hliník místo oceli a podobně, ale samozřejmě to není všechno. A to, kde tuhle kůru pocítíte podle mne nejvíc, je odhlučnění. Jednak by prospělo motoru, protože občas vydává zvuky jakoby byl rdoušen, což ve skutečnosti nejspíš také je, ale co bylo pro mne nejhorší, je hluk, který do kabiny proniká při uvedené opatrné cestovní jízdě v meziměstském provozu. Podle mého názoru ho má z velké části na svědomí hluk od podvozku, přesněji od kol přes podběhy karoserie. K němu se částečně přidává při vyšší dálniční rychlosti aerodynamický hluk zřejmě ze zadní části karoserie. Ale nejspíš hlavním viníkem je bezkonkurenčně hluk kol.

Nicméně, objektivně vzato, je i přesto Insignia ve své cenové kategorii výborné auto. Mé stesky na práci pohonného ústrojí (tam si dovedu představit, že po několika dnech používání se člověk naučí tuhle ďábelskou kombinaci ovládat tak, aby nepříjemné pocity eliminoval) a zejména kvalitu odhlučnění je potřeba vnímat v kontextu toho, že ve všem ostatním považuji tohle auto za jedno z nejlepších, které jsou aktuálně na trhu v dané třídě k dispozici. A o to víc mne mrzí, když mám pocit, že je dobrá práce znehodnocována lidmi, kteří kdesi od stolu vymýšlejí příkazy a nařízení, která mnohdy připomínají některé méně geniální nápady českého velikána Járy Cimrmana. Ale spravedlivě – i můj největší problém který jsem tady uvedl, tedy hlučnost, rozhodně není nic, co bychom v podobné intenzitě nemohli najít i u dalších značek.

Nepříplatkový, tedy klasický podvozek kterým byl vybaven tento automobil ve spojení s 18 palcovými koly je podle mého jeden z nejlepších, které jsem zatím mohl vyzkoušet. Je příjemně měkký a poddajný při přejezdu i větších vad naší jinak prvotřídní silniční sítě a na druhou stranu, nijak neprotestuje ani při rychlejším projíždění utažených zatáček. Naopak, auto se nechá krásně nasměrovat a jede přesně a ochotně tam, kam chcete.

V interiéru vás hned po nasednutí překvapí opravdu velká spousta prostoru. Dokonce si troufnu tvrdit, že i za mnou, v případě že mám nastavené sedadlo řidiče dle svých preferencí bez omezení, by se reálně dokázal slušně posadit průměrný dospělý člověk, což je při mé postavě 2/1 (2 metry výška, 1 metr šířka) téměř ojedinělé. Materiály a zpracování interiéru i jeho design mne překvapily. Tedy příjemně. Někdo si zjevně dal dost práce a přemýšlení, aby zde vytvořil pohodlné prostředí. Ovládání v podstatě všeho je logické, intuitivní, ovládací prvky na dotyk působí vesměs kvalitním, bytelným dojmem, téměř srovnatelným s koncernovou produkcí . Na rozdíl od ní působí ale celý interiér dojmem jistého šarmu a elegance, snad dokonce i útulnosti.

Samosebou i tady najdu důvod, proč si stěžovat. Například příplatkový head-up displej. Tedy on jako takový je v pořádku. S dobrou grafikou, hezky čitelný i ve slunci, s přehledně a logicky zobrazovanými údaji a správným umístěním. Potíž je v rámečku okolo šachty na vrcholku palubní desky, odkud se údaje na čelní sklo promítají. Materiál rámečku má sice normálně tmavou barvu, která se nijak výrazně neliší od svého okolí. Nicméně materiál, ze kterého je vyrobený má tu kouzelnou vlastnost, že když na něj čelním oknem svítí slunce, odráží světlo naprosto jinak než plast okolo něj, což vede k tomu, že jej naprosto ostře vidíte i v čelním skle okolo HUD. Je to samozřejmě drobnost, ale pro mne by byla důvodem se celého jinak šikovného displeje zříci, protože odraz poměrně silného rámečku přesně v zorném poli řidiče mi připadal jako zbytečně rušivý prvek.

Ostatní elektronické systémy – adaptivní tempomat, rozpoznávání dopravních značek (to funguje naprosto bleskově a přesně), systém sledování mrtvého úhlu a v podstatě všechny dnes už běžně známé systémy byly ve výbavě automobilu a fungovaly tak, jak se od nich očekává, tedy víceméně správně (to víceméně se týká sledování opuštění jízdního pruhu, které ovšem na českých silnicích stoprocentně spolehlivě nepracuje ani u podstatně dražších aut).

Ještě bych se rád zastavil u sedadel. V tomto voze byly potažené Alcantarou, což je materiál, který nemám rád, nelíbí se mi a nesouhlasím s ním (mluvím tady samozřejmě o automobilech, určených převážně na dlouhé cestování, nikoli na sport). Alcantara totiž naprosto neklouže – nakonec proto ji vymysleli – což je super u sportovních anatomických sedadel, kde potřebujete držet ideální pozici pro řízení a pokud možno ji neměnit. V případě, že ovšem cestujete pár set kilometrů ideálně po dálnici (v naší republice rozhodně ideálně ne, ale přesto po dálnici), potřebujete se přeci jen občas zachrout a poposunout. Pokud to uděláte na hladké kůži, nemáte obvykle problém. Ovšem Alcantara vás v tu chvíli okamžitě zatahá za triko, kalhoty, nebo pokud libo třeba kombiné. Rozhodně to osobně nepovažuji za nic příjemného. Ale každému co jeho je. Jinak ovšem konstrukce sedadel jejich rozměry a výbava patří k tomu nejlepšímu, co aktuálně můžete dostat. Opel se pyšní (na můj vkus až trochu moc) tím, že sedadla jsou certifikována/oceněna organizací AGR, což zjednodušeně řečeno znamená, že jsou dobré pro vaše záda. Nehledě na to bych je rád ocenil i já. Málokdy se mi stane, že bych se na první dobrou cítil komfortně v sedačkách, která všichni konstruktéři zcela logicky kalibrují primárně pro osoby, které jsou všemi směry oproti mně podstatně subtilnější. Jejich konstrukce je celkem široce nastavitelná v mnoha směrech, včetně délky sedáku, bočnic a bederní opěrky. Tady nezbývá než zatleskat. Sedadla jsou navíc doplněna masážní funkcí, kterou bych osobně oželel, neboť mi navozuje podobné pocity, jako když mi před lety potomek v dětské sedačce za jízdy vehementně okopával zadní stranu opěradla, ale věřím, že spousta lidí ji ráda využije.

Obvykle se ve svých úvahách nezabývám cenami, nicméně v tomto případě chci udělat výjimku. Jde o to, že Insignia má jistě své mušky a nedokonalosti. Nicméně – je potřeba si uvědomit, s čím srovnáváme. Nepohybujeme se ani náhodou v úrovních prémiových značek typu Mercedes, BMW a spol. Dokonce i v podstatě asi v našich krajích nejbližší konkurence v podobě Škody Superb se při srovnatelné motorizaci a výbavě šplhá podstatně do vyšší sféry. Takže asi nejreálněji bychom mohli srovnávat například s francouzskou produkcí, řekněme Peugeotem 508. Konkrétně to vypadá takto. Automobil, který jsem měl k dispozici byl v druhém nejvyšším výbavovém stupni Ultimate + další doplňková výbava. Pokusil jsem se dohledat v cenníku co vše obsahuje, ale jednodušší je to takto: NEMÁ střešní okno, automatické parkování, tažné zařízení, adaptivní podvozek, nezávislé topení. Toť vše. Nic dalšího si u Opelu připlatit nelze. Ještě bych k tomu asi měl přidat systém asistované jízdy, který se u každé automobilky sice jmenuje jinak, ale důležité je, že obsahuje funkci, která sama vede automobil středem jízdního pruhu, používá prediktivní tempomat, beroucí v úvahu dopravní značky, topografii a podobně. Toto se pro Insignii, nejspíš vzhledem k jejímu konstrukčnímu stáří, nenabízí.

Tedy – cena tohoto automobilu je podle ceníku pár tisíc přes milion. Ovšem podle ceníku. Realita je obyčejně taková, že každý prodejce je vám ochoten nabídnout větší či menší slevu. Při financování od něj i velmi výraznou – ovšem to je tak trochu zastírací manévr, protože samozřejmě od vás na splátkách inkasuje podstatně víc. Nicméně reálně tu máme nový, pohledný, dobře udělaný, plně vybavený obrovský kombík něco pod jeden milion. A ruku na srdce, myslím, že tohle se málokomu podaří přebít.

Škoda Enyaq iV Sportline 80 kWh

Na možnost vyzkoušet si tuhle Škodovku, první automobil v novodobé historii značky, od začátku projektovaný pouze pro elektrický pohon jsem se hodně těšil. I přes to, že velké. drahé vozy včetně SUV (či jak přesně Enyaq zařadit), mi na první dobrou s elektrickým pohonem žádný rozumný smysl nedávají. Ovšem z opatrně a diplomaticky formulovaných vyjádření některých zasvěcených, například aktuálně pana Christiana Strubeho, člena představenstva Škoda Auto, do jehož kompetence patří v současné době technický rozvoj a tedy další směřování automobilky, lze mezi řádky při troše optimismu a dobré vůle vyčíst zprávy určené těm kdo jim chtějí naslouchat a které možná vysvětlení poskytují. V ideálním světě by nejspíš zněly nějak takhle: 

Nejsme pitomci. A víme, že ani vy ne. Vyrábíme automobily. Umíme to a děláme to rádi. Chápeme vás a každému chceme nabídnout produkt, který právě jemu bude vyhovovat – a za který nám tedy rád zaplatí. A přesně proto musíme nyní vyrábět a snažit se nabídnout i elektromobily. Možná o deset, možná o padesát let dříve, než bychom to udělali sami. Protože pokrok se zastavit nedá. Ale žijeme v časech, kdy se jej kdosi pokusil usměrnit podle svého. Nezatracujte nás proto, že se tomuhle trendu nedokážeme otevřeně vzepřít. A vězte, že když už musíme vyrobit občas i to, co bychom jinak nepostavili, použijeme tyhle vozy jako výzkumné laboratoře, jako pojízdné billboardy, jako pomocníky k tomu, abychom nyní i v budoucnu mohli stále dělat automobily jak nejlépe umíme, jak se nám líbí a jak je vy budete chtít.

A přesně z toho důvodu mne Enyaq zajímal. Jako technický výrobek, jako ukázka toho, kam směřuje vývoj automobilů s jakýmkoli pohonem, jako technologické demo blízké budoucnosti. 

Foto: Škoda Auto

V běžné, středně vybavené verzi, s bílým lakem, černou maskou a šedým škodováckým interiérem nevypadá Enyaq nijak zvláštně. Na rozdíl od černoměděných „Cuprastyle“ a podobných maximálně vystrojených aut známých z propagačních materiálů Škodovky si tohohle spousta lidí nejspíš na ulici vůbec nevšimne. Což ovšem subjektivně nepovažuji za nevýhodu. Takže stále v trochu napjatém očekávání co zajímavého mne čeká otevírám dveře a usedám za volant technologické laboratoře.

Je spousta automobilů, ze kterých, obrazně řečeno, poskakuji nadšením. Existuje i pár takových, s jejichž existencí prostě nesouhlasím, nechci je potkat, nechci je řídit, nechci ani myslet na to, že jsou. A v posledních letech je stále víc nových automobilů, kde nadšení z toho, co konstruktéři dokázali, střídá deprese ze zdánlivých drobností, na které se, jak se zdá, úplně vykašlali. Škoda Enyaq do žádné z těch kategorií nepatří. Je to pro mě zvláštní pocit. Přesněji řečeno, nemám z něj totiž vlastně pocit žádný. 

Foto: Škoda Auto

Je ve všem dobrá. Nemyslím jen jako elektromobil. Je ve všem dobrá jako automobil. Dobře vypadá. Dobře se v ní sedí. Dobře se řídí. Dobře jezdí. Elektronické hračky, navigace, adaptivní tempomat, udržování ve středu jízdního pruhu, signalizace všemožných nebezpečí – všechno ok. Fungují dobře. Pohonné ústrojí, přestože elektrické… funguje dobře. Stejně dobře jako ve většině jiných větších Škodovek. Jen tišeji. A to je asi nejzajímavější na celé té mnou očekávané technologické laboratoři. Je to fakt tiché. Nejen motor, ale kompletní odhlučnění včetně například klimatizace na mne působilo, že na tomhle si někdo dal opravdu záležet. 

Foto: Škoda Auto

Nedokážu si ale po pravdě řečeno představit, že tohle auto vymýšleli, navrhovali a stavěli lidé. Představuji si to tak, že někdo sepsal seznam věcí, které musí mít dobrý automobil a statistická data zákaznických preferencí. Na příkaz „Jáchyme, hoď to do stroje!“ je klávesou Enter odeslal umělé inteligenci a po pár vteřinách z tiskárny vyjela kompletní projektová dokumentace. A výsledek je takový, jaký být má. Nadprůměrně funkční. Spolehlivý. Jistý. Sterilní. Nevzbudí ve vás radost, nadšení, euforii, smutek, vztek, zklamání, nic. Nic takového. To není úkolem automobilu, Nebylo to zadáno ve vstupních datech. 

I přesto věřím, že tahle elektrická Škodovka své zákazníky má. Přesněji, dost zákazníků. Je totiž vážně dobrá a vzhledem ke konkurenci a k tomu, co nabízí vlastně i docela levná. Tedy relativně. A nám ostatním zbývá jen doufat, že díky ní a ji podobným se ve výrobních programech automobilek najde kousek prostoru nadále vyrábět auta pro podivíny, kteří se je naučili mít rádi.

Renault Arkana TCe 140 EDC Intens (2021)

Už nějakou dobu jsem měl v hlavě přání vyzkoušet si něco z nabídky francouzské automobilky Renault. Tyhle vozy mají v posledních desetiletích v našich krajích pověst spíše toho horšího z už tak nepříliš uznávané produkce vozů ze země galského kohouta. Marná sláva, časy futuristického Citroënu DS, nebo pro mnoho lidí pobuřujícího, ale svým způsobem vizionářského Renaultu Avantime jsou nenávratně za námi. Takže zajistit, jak to s těmi auty s kosočtvercem ve znaku v současné době ve skutečnosti vypadá jsem pro sebe bral jako čirou nutnost.

Když se tedy objevila možnost vyzkoušet nový model Arkana, samozřejmě jsem neváhal. Aktuální Clio, jehož podvozkovou platformu a celou řadu dalších dílů Arkana, stejně jako crossover Captur využívá, patří svými rozměry do segmentu malých automobilů. Zajímalo mne tedy velice, jak si s vnitřním prostorem minimálně opticky podstatně většího automobilu, který v sobě ovšem nese omezení daná svým základem, ve Francii poradili.

Na první pohled Arkana s karoserií v současné době populárního křížence pětidveřového kupé a zvýšeného podvozku, stojící na mohutných 18 palcových kolech rozhodně nepůsobí nijak drobně. Znovu musím žasnout nad tím, jak si současný automobilový design dokáže pohrávat s naším vnímáním. Arkana svými rozměry ovšem Clio přerůstá i objektivně. Zejména délkou 457 cm a rozvorem náprav 272 cm jde o naprosto jiný vesmír. Dokonce i udávaná šířka vozu 203 cm je oproti Cliu s jeho 180 cm podstatně jiná liga. A zde se poprvé dostáváme k problému, který s tímhle automobilem mám. Nedokážu si vysvětlit, jak se to stalo, ale subjektivně jsem měl pocit, že vnitřní prostor se i přes nabobtnalé vnější rozměry jaksi příliš nezvětšil. Šířka vpředu ještě dejme tomu. Díky vyšší stavbě karoserie, která nabízí trochu jinou polohu těla než Clio jsem se sem i se svou nadměrnou postavou složil vcelku bez potíží. Ovšem při pohledu do zadní části mne čekalo malé překvapení. Nejenže za mnou opravdu mnoho místa nezbylo, což jsem vzhledem k o 14 cm zvětšenému rozvoru tak docela neočekával, ale i šířka zadní sedačky myslím nenabídne ani teoretickou možnost sem posadit tři, byť drobnější dospělé osoby, pokud by si tedy chtěly zachovat alespoň špetku důstojnosti. Což mi, opět s ohledem na více než dvoumetrovou šíři auta, připadlo celkem překvapivé.

Naopak motor o obsahu 1.4 , přesněji 1.33 litru musím jen pochválit. Jedná se o vylepšenou osvědčenou čtyřválcovou čtrnáctistovku s turbem, používanou už dříve například v Nissanu Qashqai. Údajně jde o jeden z aktuálně nejlepších motorů ve své kategorii a po pravdě řečeno, myslím, že na tomhle tvrzení něco je. Motor propůjčuje vozu celkem dostatečnou dynamiku, i přes poměrně malý objem se chová suverénně a pružně už od nízkých otáček, do kterých ho nutí software převodovky naprogramovaný dle evropských moudrých standardů a v případě potřeby se dokáže vytočit a poskytnout maximální možnou práci, aniž bych z něj měl pocit, že se v jakémkoli režimu nejak vzpěčuje nebo dokonce trápí. U evropské verze Arkany je vyladěn na výkon 140 k a maximální kroutící moment 260 Nm a dodává se pouze s jedinou převodovkou, automatickou sedmistupňovou dvojspojkou EDC, výhradně s pohonem přední nápravy. Tedy ono to s tím vyladěním je ve skutečnosti trochu složitější. Renault zde požívá něco, čemu se říká mikro-hybridní systém. V podstatě jde o to, že je zde použit populární startér-generátor, který dokáže při brzdění část energie využít na dobití akumulátoru. Což ovšem dnes dokáže naprostá většina nových vozů. U Renaultu navíc, na rozdíl od standartního řešení, dokáže tento systém v případě potřeby, tedy zejména při rozjezdu vozu z klidového stavu pomoci spalovacímu motoru nějakými 6 Nm navíc. Otázkou je, zda taková síla stojí za to, respektive zda celý systém přináší jakoukoli výhodu pro majitele vozu. Údajně snad jeho činnost lze zaznamenat ochotnějším startováním při zapnutém start-stop systému… pokud jej tedy náhodou nejste zvyklí ihned po nasednutí rovnou vypnout, že.

Každopádně je podle mého názoru tenhle motor naprosto odpovídající jednotkou pro pohon rodinného vozu, který i přes své podivné vnější rozměry a optickou mohutnost váží jen lehce přes 1400 kg. A tím se oklikou vracím k problému, o kterém jsem se o pár řádků výše zmínil.

Máme tu automobil, který se už svým tvarem karoserie snaží navodit dojem jisté sportovnosti. Nemluvě o výbavovém stupni R.S. Line, který vám tenhle „sportovní dojem“ nenavozuje, ale cpe vám ho přímo pod nos. Ne. Skutečně ne. Není. Arkana není ani zrnkem sportovní auto.

Vypadá veliká. A vlastně i je. Naoko. Ale uvnitř už to tak docela pravda není. Její vnější rozměry by ji měly stavět po bok automobilů velikosti například Kodiaku. Tam je opravdu podstatně jiný prostor. Spravedlivě je potřeba říci, že alespoň velikostí kufru se Renault Arkana může směle postavit mezi podobně veliká auta i když vítězem ani tady zdaleka nebude. Ale může se alespoň zúčastnit.

A takhle je to vlastně se vším na tomhle automobilu. Snaží se vypadat luxusně. Ne. Nabízí prakticky všechny možné elektronické bezpečnostní a komfortní pomocníky a ochránce. Ovšem jejich funkce je z mého pohledu na takové úrovni, že bych se například při používání automatického udržování ve středu jízdního pruhu stal po hodině řízení v napjatém očekávání, zda auto zaregistruje zatáčku či ne vyčerpaným uzlíčkem nervů. Tedy opět – ne. Výbava R.S Line – to je kapitola sama pro sebe- posunuje dojem z auta nejraději na úroveň jakési francouzské varianty eMkového BMW – bez jakéhokoli sebemenšího skutečného rozdílu v technice i oproti té nejlevnější výbavové verzi. Ne a ne.

Abychom si ale rozuměli. Objektivně si myslím, že Renault Arkana není vůbec špatné auto. Renault – možná i díky spojení s Nissanem a dalšími automobilkami- udělal ohromný krok kupředu a dokáže vyrábět auta, která bez problémů ustojí srovnání s konkurencí. Ale naprosto zřetelně nejsem ani náznakem cílová skupina pro Arkane. Mám rád, když je auto skutečné. Tohle si naprosto nepokrytě hraje na něco, co není. Je to prostě „jen jako“. Nicméně, nezávisle na mně, cílová skupina, která možná tak trochu preferuje dojmy před pojmy samozřejmě existuje, není malá a v Renaultu to zjevně velmi dobře vědí.

Jedinou otázkou tak zůstává, zda zákazníci budou ochotni akceptovat cenu, která byla u tohohle konkrétního automobilu ve středním výbavovém stupni Intens podle ceníku cca 780 000,- Kč. A i přes celkem výrazné slevy, které máte u dealerů Renaultu velkou šanci získat je to pořád o nějakých 100 tisíc více, než zaplatíte za Captur, který se z mého pohledu odlišuje od Arkany – tedy kromě vnějšího vzhledu samozřejmě – vlastně jen tím, že má – o něco menší kufr.

« Starší příspěvky Novější příspěvky »

© 2024 můj (auto)svět

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑