Bylo to tuším v roce 1985. Můj kamarád, spolužák z 1. ročníku Českobudějovické strojní průmyslovky dorazil toho dne do školy v neobvykle povznesené náladě. Jak se ukázalo, důvodem k tomu byl úplně nový, blýskavý, malý, zelený, nádherný, východoněmecký motocykl o obsahu 49,9 kubických centimetrů, stojící hrdě zaparkovaný u školního vchodu. Povznesená nálada byla na místě, protože v polovině osmdesátých let příjezd něčeho takového, notabene s „prvákem“ za řídítky znamenalo zaručenou, byť částečně hrdě skrývanou pozornost převážné části osazenstva školní budovy.

Tenhle strojek se pro mne stal památným. Hned onen první den jsem si totiž – vůbec poprvé ve svém životě – směl rovnou před školou sednout za řízení (tedy řídítka) motorového vozidla. Třesoucíma rukama jsem zmáčkl spojku, nohou zařadil rychlost, přidal plyn – vše podle návodů, po různu načerpaných z převážně slovní formou předávaných informací – samozřejmě s patřičným cuknutím zůstal stát se zhaslým motorem. Právo k dalšímu řízení stroje mi díky tomu bylo kamarádem definitivně (a prozíravě) odepřeno. Přesto jsem cítil, že jsem právě učinil první životní krok k něčemu novému a krásnému.

Nutno dodat, že v ten samý den jsem zažil i svou první dopravní nehodu. Po jednoznačném prokázání mé neschopnosti se majitel stroje posadil za řídítka sám, já za něj a za zvuku vytočeného motůrku jsme vyrazili od školy. Bohužel při tomhle efektním odjezdu před zraky ne právě malé skupiny spolustudentů se projevila zátěž mé skoro dvoumetrové, již tehdy ne zcela štíhlé postavy, zatížené navíc veřejným neúspěchem předešlého pokusu o řízení. Mé usazení na samém konci sedadla vykonalo své a stroj za zoufalého zavytí maličkého motůrku nuceného k prudké akceleraci vykopl přední kolo do výšky a efektně se převážil vzad. Popisovat situaci dál myslím není třeba. Zranění – 0. Škody – 0. Sebevědomí – jedna veliká 0.