Když jsem se na letos na jaře rozhodl založit si blog a přemýšlel o názvu, chtěl jsem, aby bylo jasné, že to bude především o pohodových věcech. Takže jsem tam podle osvědčeného vzoru pejska a kočičky šoupl to, co mám rád. Auta a motorky – to je jasná volba. Steaky se dostaly ke slovu, protože bylo jaro a tudíž se blížila doba, kdy odzimuji zahradní gril a tím oficiálně začne pro mne příjemnější, oblíbenější a teplejší část roku. No a to pivo. Tak to je trochu složitější. Abych to zdůvodnil, rozhodl jsem se napsat tenhle článek. Chci vysvětlit, proč se zrovna pivo dostalo při výběru názvu do finále, jaký vztah k němu mám a třeba i nějaké zajímavosti o něm – viděné z mého ryze amatérského pohledu.
Naše české pivo si vzít nedáme
Jako většinu Čechů nejen mé generace, provázel mě tenhle nápoj od raného mládí. Neobešla se bez něj v podstatě žádná společensko-kulturní akce, ať šlo o diskotéku či koncert, bramborovou brigádu, nebo víkend pod stanem. Tehdy ovšem člověk hleděl spíše na kvantitu než kvalitu a protože jsem v té době žil v Českých Budějovicích, pivem mého mládí byla budvarská světlá výčepní desítka.
Tu po revoluci a mém návratu zpět do Prahy vystřídal v prvé řadě osvědčený smíchovský Staropramen ale protože jsem vlastně nikdy nebyl tím správným skalním ctitelem piva s velkým P, začaly jej záhy doplňovat a nahrazovat všemožné, převážně tedy ovšem též alkoholické nápoje. Postupem času se pro mne pivo stalo pouze víceméně společenským nápojem v rámci pravidla, že když “se jde na pivo”, není vhodné si poručit sklenici vody, byť doplněnou něčím příjemným, ideálně jednosladovým.
Tahle situace pak trvala vlastně většinu mého života. Až do chvíle, kdy mne kamarád Aleš seznámil s člověkem, který měl s pivem společného mnoho. Až do té míry, že se stalo jeho profesí . A vlastně díky němu se pivo dostalo i do podtitulku mého blogu. Takže dál tohle bude z velké části i o něm.
Mám rád věci s příběhem. Ať už jsou to stará či nová auta, hodnotná kniha, whisky nebo třeba mixér. Vědět kdo je vyrobil, jak a proč vznikly, znát cokoli o daném je pro mne nezanedbatelná přidaná hodnota, která můj vztah k takovému předmětu posouvá od čistě spotřebního postoje do vyšší úrovně.
Pivo pro mne až do tohohle setkání patřilo k těm spotřebním věcem. Nápoj, připravený z chmele, sladu, vody a bublinek. Žádná věda, žádná kreativita. V podstatě pořád to samé. Což bylo vlastně správně, protože, jak jsem byl přesvědčený, jiné pivo ani být nemůže. A na módní výstřelky typu Guinness nebo Stella Artois jsem se díval s nemalou dávkou odsudku a pohrdání. Vždyť pivo je ryze český, dalo by se říct národní nápoj a jakékoli zahraniční pokusy v tomto směru jsou naprosto zoufalé, podivné a amatérské. Prostě nám, privilegovanému pivnímu národu, k smíchu. Vždyť i ten poslední Čech ví o pivu víc, než jakýkoliv cizinec, snad s výjimkou pár jedinců ze sousedního Německa. Když tam mají nějaký ten Oktoberfest, že. Takže hurá na jedno orosené výčepní!
V tomhle nastavení jsem se tedy setkal s Liborem. Paradoxně, ačkoli jsme tuhle akci klasicky pojali ve stylu “zajdeme na pivko”, neměla s jeho podnikáním nic společného. Důvodem bylo, že pod vedením Aleše, jakožto instruktora autoškoly, zrovna získal oprávnění k řízení velké motorky. No a právě o motorkách jsme se chtěli pobavit. A protože se rychle ukázalo, že všichni tři máme víceméně podobné zájmy, tedy krom jiného auta, motorky, steaky a pivo, příjemnému průběhu večera nic nebránilo. Když nastal čas opustit občerstvovací zařízení, přičemž bylo jasné, že témata konverzace zdaleka nebyla vyčerpána, domluvili jsme se samozřejmě na pokračování. Tentokrát v Liborově novém pivním baru. Což pro mne bylo poněkud v rozporu s výše popsanými dogmaty o tom, jak že to s pivem má správně být. Včetně toho, že na pivo se v Čechách chodí do hospody, nikoli do nějakého baru. Jako rozumně a liberálně uvažující člověk jsem se přes to přenesl s vědomím, že je vždy dobré poznat nepřítele a tak jsem se na návštěvu – samozřejmě z ryze studijních pohnutek – a také s výhledem dalšího příjemně stráveného večera vlastně docela těšil.
Hipsterplace Vršovice
A pivní bar ve Vršovicích mě nezklamal. Představoval celkem pečlivě vybranou esenci všeho, co jsem ve vztahu k pivu do té doby považoval za… řekněme nevhodné. Už jeho umístění na rohu ulic Krymské a Donské proti Kinu Pilotů bylo na pováženou. To proto, že Vršovice, zejména tuhle jejich část, považuji osobně za jeden z nejvíce hipsterských koutů Prahy, což není zrovna věc, která by mne sem lákala. Navíc velké, ničím nezakryté prosklení podniku s „designovým“ černobílým logem Bad Flash nad vchodem na mě působilo naprosto v souladu s mým názorem na tuhle pražskou čtvrť. Ale co, dáme si něco k pití, popovídáme si a příště zase třeba v nějaké té správné hospodě, hodné toho jména. Takhle nějak jsem uvažoval. A vešel dovnitř.
Nemá cenu to dramaticky protahovat. Už z toho, co jsem napsal dříve je jasné, jak tenhle večer dopadl. Donutil mne změnit dost zásadně pohled na českou pivní kulturu. Opět se potvrdilo, že kritizovat nebo odmítat něco, co neznám je – řekněme slušně – krátkozraké. V tomhle “tak trochu hipsterském” (na tom si trvám) prostředí panuje totiž opravdu, opravdu příjemná atmosféra. Těžko říct, co to má na svědomí. Nejspíš to bude tak nějak od všeho trochu. Interiér se světlými, poctivými, novotou vonícími dřevěnými stolky u velkých oken, doplněnými tmavými židlemi, kterým by, vzhledem k věkovému rozdílu měly stolky vykat a přesto se s nimi nečekaně dobře doplňují. Celkově pro mne zvláštně a příjemně prolnutá atmosféra starých časů a moderního designu v celém prostoru. (Toto je s velkou rezervou, o interiérovém designu, prostoru a tím méně architektuře nevím zhola nic. Ale prostě takhle jak jsem to napsal mi to připadalo). Nebo osazenstvo podniku, které na mě působilo neformálně, uvolněně, ale přesto naprosto profesionálně. A třešničkou na dortu byl dlouhý barový pult, za kterým nepřehlédnete něco jako klasickou vyleštěnou hospodskou pípu. Jen několikrát delší. Celkem jsem napočítal 12 kohoutů vedle sebe. Takže 12 druhů piva. Točeného. A stovky nejrůznějších lahví v chlazených prosklených vitrínách za ní.
Jasně, standardní trojka Gambáč desítka světlá, tmavá, plus dvanáctka Plznička, doplněné Kofolou na čtvrtém kohoutu je naprostá česká hospodská klasika. A nic proti ní. Ale tohle není jiná, vyšší liga. Je to jiný sport.
Že se mi tady líbilo je myslím jasné. A že se rád vracím také. A ten příběh, o kterém jsem mluvil na začátku? Ono je to na docela dlouhé povídání. Takže někdy příště… 🙂
Napsat komentář