Toto není můj článek. Napsal jej člověk téměř stejně nadšený pro automobily jako já, s nímž jsem jako spolujezdec absolvoval úvodní kurz driftování na polygonu královéhradeckého letiště. Můj syn.
Už nějakou dobu jsem si pohrával s myšlenkou poznat své auto o něco lépe.
Jenže pro dvoutunovou zadokolku s výkonem přes 400 koní není běžná silnice to pravé místo. Můžete zkoušet bezpečnou rychlou jízdu (bude další článek o tomto kurzu od Jana Červenky), ale zkoušet hranici přilnavosti a chování auta ve vyšších rychlostech při nájezdu do zatáčky, nebo dokonce průjezd zatáčky smykem, to chce prostor. A tolik prostoru na silnici prostě není.
Takže bylo potřeba najít místo, kde by s autem šlo dělat psí kusy a zároveň mít dost místa, když se to nepovede. Po hledání mi vyšly dva typy míst. První je okruh, přesněji Autodrom Most a Sosnová. Druhým místem je pak polygon, který slouží pro cvičení a nácvik chování auta v nestandardních situacích.
A jako na zavolanou, v Hradci Králové byl vypsán kurz driftování. Nebylo na co čekat, kurz jsem objednal a 5.7. okolo 7 hodiny ranní vyrazil směr Hradec Králové.
Do Hradce jsme dorazili s hodinovou rezervou (společnost mi dělal táta, který mi dával zpětnou vazbu z pohledu spolujezdce a zajistil foto a videodokumentaci).
Polygon, který měl být už hodinu otevřený měl samozřejmě bránu zavřenou. Byl čas na kafe, takže jsme vzali směr nejbližší benzínka. Po doušku ranní kávy a zkontrolování tlaku v pneumatikách jsme se vrátili zpět na polygon, konečně projeli branou a zaparkovali u budovy, kde probíhal zápis a instruktáž.
První překvapení bylo právě u teorie. Byl to opravdu jen naprostý základ. Spíš shrnutí poznatků, které si člověk zjistí ještě než na takový kurz půjde. Lehce přidej, pust volant, ať se ti stočí, a pak lehce koriguj volantem a plynem. Uh. No dobře. Bylo mi jasné, že to bude hlavně o pocitu. Zjistit, kdy a kolik přidat, kdy pustit volant a kolik plynu dávat, aby to auto úplně neotočilo, ale zase aby se zas kola nechytla.
A tak začala první hodina pekla. První disciplína bylo kroužení okolo překážky, prostě kolečko, takový donut. Na začátku jsem si podle instrukcí udělal pár koleček bez ničeho, najít si stopu, seznámit se s povrchem, dostat prostorové vnímání vymezeného prostoru. První pokus o utrhnutí. Drnčení přední nápravy. Tohle je nedotáčivý smyk. Rozhodně ne smýknutí se bokem.
Druhý pokus, nájezd blízko překážky, plyn a už mi jede zadek před čumákem. Tohle byl hodně jiný pocit, než moje do té doby výjezdové smyky do zatáčky. Ještě několik pokusů se stejnými výsledky. Vždy buď nedotáčivý smyk, nebo mi letí zadek ven. Znechucen svou vlastní neschopností opouštím vymezený prostor a jdu udělat dvě kolečka okolo polygonu na vychlazení auta. Dávám si pauzu na místě pro pozorování a chlazení. Je čas podívat se na ostatní. Protože je dost pravděpodobné, že se jim děje něco podobného a budu mít šanci všimnout si těchhle problémů vně auta. Drobnosti. Proč se děje s autem, to co se s ním děje a proč nejede poslušně bokem tak, jak má.
Moje nechuť z vlastní neschopnosti ze mě pomalu opadá. Kolegové s Amerikama mají naprosto stejné problémy, do puntíku. Sekce mladých BMW už tak nějak driftuje, ale tyhle auta jsou úplně jiná třída. Podvozek, rozložení váhy a celkově jsou schopné vám dát ten smyk “levněji”. Trest za přidání plynu trochu mimo není terminální. Ale i oni se s tím perou. Poslední sekce byla stará E92 335i a mx-5. Trochu jinak, ale taky se jim nedaří. Starý bavorák lítá zadkem jak kdyby ho vystřelili z pružinky a Mazdě se moc nedaří dostat se do boku.
Chvíli tedy ještě sleduji kolegy s amerikami a pak to jdu zkusit znovu. Stále stejný problém, moc se toho nemění. Ejhle, tohle už byl docela pěkný skluz, ale rozhodně ne správným směrem a byla to spíš náhoda, než záměr. Zkouším auto dostat do podobného stavu ještě jednou. Nedaří se. Opět na chladící kolo a jsem poněkud rozladěn. Potřebuju dostat auto do skluzu, aspoň na chvilku. Potřebuju cítit pocit, co se s autem děje, jak reaguje na volant a na plyn, když klouže. Ale sakra, pořád jen nedotáčivý, nebo naopak úplně ven.
Byla chvíle využít instruktorů okolo, mávám na něj, jestli by mi neporadil, co dělám špatně. Instruktor se odvážně staví doprostřed na překážku se slovy: „Tak se na to mrkneme.“ Krátká myšlenka stran sebevražedných sklonů některých lidí je nahrazena koncentrací. Zkouším první, druhé a třetí kolečko. Jeden pokus už vypadal i docela nadějně! Krátká diskuze stran toho, co se s autem děje a proč. Nakonec si vyměňujeme místa instruktor se se mnou jde sklouznout, abych viděl, jak pracuje s autem.
A to bylo ono. Sice se mi nepodařilo smýknout s autem samostatně, ale i na sedadle spolujezdce jsem velmi dobře pociťoval, co se s autem děje a střípky se pomalinku začaly skládat do obrazu. Opět si vyměňujeme místa a na druhý pokus už dělám půlkruhovou otočku, která tedy opět končí zadní nápravou v opačném směru. Ale! Ale tohle bylo ono. To byl ten poct! Opět chladíme, zastavuju na odpočívadle a snažím se vstřebat nové informace. Zároveň pozoruju zbytek, jak se jim zatím daří.
Už jsou vidět posuny. Lidi objevují ten správný bod, kdy se auto utrhne, ale nepřetočí. Touhle dobou už je zhruba polovina času na cvičení za námi, ale cítím jiskřičku naděje. Už to není slepé hledání toho kýženého bodu. Teď je teprve ten opravdový začátek.
Picí pauza, ještě chvíli koukám na ostatní a jde se na to. Nově s naprosto odlišnými pocity. Teď už to není strach a nejistota. Cítím příjemné napětí, lehké chvění osmiválce v prstech na volantu. Touha po nové dovednosti a pocitu zadostiučinění. Možná i pocit jisté dominance, krocení té pekelné potvory ve které sedím.
První kolečko, jsem opět moc rychlý, kloužu v nedotáčivém smyku. Nevadí, už vím, co bylo špatně, dokážu si ukázat na problémy, proč se to stalo. Konečně je umím pojmenovat a zařadit.
Druhé kolo. Opět mi kloužou přední kola ven z kruhu. Zastavuju. Nádech. Výdech. Ještě jednou. Kolečko bez smyku. Hledám si stopu. Stáčím volant dovnitř, trochu víc, než je aktuální stopa zatáčení. Pedál na půl plynu a čekám. Ještě ne. Cítím začátek nedotáčivého smyku. Ale pocit je správný, auto se za chvíli začne stáčet. Ještě chvilku. Děsivě se blížící vymezovací mantinely opouštějí moje zorné pole. Pouštím volant aby se srovnal. Pomáhám větším kontra. A… A je to! Tohle už je opravdu drift. Auto má čumák ke středu. Od překážky mě dělí asi dva metry ale vzdálenost se nemění.
Dokončuji první kolo, pak i druhé. Na začátku třetího už jsem ubral plynu moc a chytají se mi gumy. Dokončuji drift a pocity jsou nepopsatelné. Zkouším to ještě dvakrát, ale moc se mi nedaří. Sice se to naprosto nedá srovnat se začátečními pokusy, ale už se mi nepodařilo dostat auto do stabilního kroužení. Jedu chladit. Cestou míjím instruktora, který mi dává znamení zdviženým palcem vzhůru.
Zbytek kurzu probíhal v hledání správného bodu, kde se auto začne stáčet a mít jistotu v tom, kdy se auto dostane do smyku. Ještě nespočetné množství pohledů, kdy mě míjí vlastní záď. Ale teď už je to opravdu zábava.
Čas je ale neúprosný a je pomalu čas končit. Dokončujeme poslední kola a seskupujeme se na odpočívadle. Vyměňujeme si názory s účastníky a začínají oblíbené debaty ohledně aut. A tím tu dnes končíme, loučíme se s účastníky, jdeme poděkovat instruktorům a vyrážíme zpět směr Praha.
A nějaké shrnutí téhle eseje a dne jako takového?
Negativních věcí moc nebylo. Vlastně těžko hledám něco, co bych vytknul. Kluci to měli dobře připravený. Dobře si byli vědomi toho, že se každé auto chová jinak a že učící křivka je u každého jiná. Kdykoli měl někdo problém a ozval se o pomoc téměř hned se mu někdo věnoval. Myslím si, že i to byl důvod té poměrně strohé úvodní instruktáže. Protože je prostě jednodušší pomoci individuálně po pár pokusech. A těch několik bodů teorie začne dávat opravdu smysl až po nějaké chvíli.
Za mě, kdokoliv kdo si to bude chtít zkusit taky (a že to doporučuji), nechte se po pár pokusech, pokud vám to nepůjde, svézt jedním z instruktorů. Zrychlí to učící křivku a dostanete zpětnou vazbu k tomu, co děláte špatně.
Zároveň se tam sešli lidi, kteří nemají auta jen pro parádu a chtějí je poznat a opravdu řídit. Takže společnost byla příjemná. A bylo cítit, že jsou tu lidi se stejnou “úchylkou” a chovali se tak, aby si to tady každý mohl užít. Žádné tlačení, nebo dokonce troubení. Naprosto v klidu a pohodě. Milé překvapení tedy i v tomto ohledu.
Osobně plánuju tenhle úvodní kurz ještě jednou. Ještě mi zbývá několik disciplín, ke kterým jsem se nedostal, protože jsem prostě a jednoduše cítil, že pořád nemám dostatečné základy a nemám to v ruce tak, jak bych chtěl.
Nejnovější komentáře