Auta, motorky, steaky a pivo

Měsíc: Prosinec 2022

Mustang Mach-E

Před několika lety automobilka Ford oznámila, že pod značkou Mustang plánuje výrobu elektrického automobilu, navíc se zvýšenou karoserií typu SUV. A začalo peklíčko. Autíčkáři po celém světě, v čele s komunitou pravověrných Mustangářů, kteří pro tu chvíli vzali do party i majitele “JáTakyMustangu” 2,3 Ecoboost, vyrazili bok po boku do boje. Ford se ocitl pod palbou nepřeberného množství reakcí, zahrnujících kompletní paletu vyjádření nesouhlasu, sahající od pochvaly PR oddělení za podařený žert až po výhrůžky anihilací celé firmy včetně jídelen a záchodků v podobě biblického trestu starozákonních parametrů. O takové reakci na znesvěcení legendy si mohlo svého času takové Porsche se svým Boxsterem, nebo nedej bože Cayennem, či dokonce Lamborghini v době, kdy přiznali myšlenku na výrobu Urusu nechat jen zdát.

Z mého rádoby nezaujatého pohledu ovšem vypadá strategie Fordu tak dokonale, že z toho až mrazí. V první fázi nechali fanoušky poškvařit zdáním, že Mustang jak ho známe je minulostí. V zápětí vypustili informaci o přípravě nového modelu “opravdického” Mustangu, spolu s vysvětlením, že Mach-E je tím, kdo ve skutečnosti umožní další existenci pravé legendy i v dnešním zvláštním světě. Načasování jednotlivých fází i míra propagace všech komponentů kampaně byla dokonale vyvážená, takže fanoušci (s vyjímkou tvrdého jádra, které ze své podstaty není zařízené na rychlá prozření a překotné změny) poměrně rychle pochopili situaci a místo pokusů o zaměření Fordovy centrály zbraněmi hromadného ničení začali s mírně okázalou rezervovaností , ale o to dychtivěji očekávat představení “skutečného” nového Mustangu. Výsledkem bylo, že o novém elektrickém autě od Fordu psal ještě před jeho představením i poslední lokální plátek vydávaný školáky v odlehlejší části Zimbabwe. Jednoduše dobrá práce!

Přestože by se mohlo zdát, že Mach-E je jen jakýmsi nutným zlem poplatným době, věnovali mu u Fordů stejnou, možná dokonce větší péči, než ostatním modelům. Marná sláva, s výjimkou plně elektrického Focusu, který byl ovšem přes své údajné kvality stále jen předělaným klasickým spalovacím autem, měl se elektrický oř stát prvním elektrickým vozem v novodobé historii značky. Přes to, nebo právě pro to, se jej Ford rozhodl bez falešné skromnosti postavit naprosto cíleně proti v současnosti podle mnohých naprosté špičce v segmentu elektrických automobilů, modelu Y americké značky Tesla. Ve své kampani se ovšem sympaticky vyhnul velkohubým proklamacím ve stylu bývalé hlavy české pobočky jisté korejské automobilky, takže o Tesle z úst oficiálních představitelů Fordu nepadlo ani slovo. Nicméně pravdou, která “mimochodem pronikla na veřejnost” bylo, že tým, který měl vývoj nového automobilu na starost, nesl v rámci automobilky konspiračně-krycí název “Edison”. Což jsem osobně považoval za vtipné a sympatické.

Přiznám se, že elektrický Mustang mě z několika protichůdných důvodů přitahoval už od jeho oznámení. Z hlediska faktu, že plnohodnotný jmenovec parkuje v naší rodinné garáži, jsem částečně sdílel rozhořčení  nad bezcitným (a velmi pragmatickým) zneužitím ikonického loga. Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit jistého obdivu nad tím, jakým způsobem to Ford provedl a v neposlední řadě ve mě vzbuzoval sympatie vtip a styl, jakým se v tomto segmentu nezkušená automobilka dokázala postavit do ringu proti na první pohled mnohem silnějšímu soupeři. 

A protože jsem poměrně nedávno měl možnost seznámit se právě s největším soupeřem tohoto vozu, kterým je už zmíněná Tesla se svým Modelem Y, snažil jsem se, abych si Mach-E mohl vyzkoušet co nejdříve, protože je jasné, že u tahle papírově podobných vozů není nad přímé srovnání.

Bohužel, doba je zlá a tak se mi podařilo domluvit si pouze krátkou předváděcí jízdu, navíc pod dozorem prodejce. Což samozřejmě nepřálo žádnému podrobnějšímu zkoumání, pokusům o nahlédnutí k hranicím dynamických vlastností vozu či snad fotografování. Z toho důvodu jsem původně o tomhle autě nechtěl psát a spokojit se tak pouze s krátkou osobní zkušeností. S odstupem jsem ale došel k přesvědčení, že Mach-E je natolik zajímavý, že alespoň těch několik prvních dojmů a následných úvah bude stát za trochu času.

Přede vším je tu tedy design. Osobně jsem přesvědčený, že v dané obskurní kategorii vozů s neméně obskurním názvem SUV kupé není možné postavit opravdu hezké auto. V rámci těchto mantinelů se Mach-E pohybuje kdesi uprostřed pole. Tvůrci se tu zjevně snažili skloubit některé, z Mustangu známé, markantní detaily s tvary karoserie, legitimními pro uvedenou kategorii. Výsledek je z mého pohledu mírně rozpačitý i když rozhodně ne natolik podivuhodný jako například u Tesly Y, kde mi při jejím spatření proběhne pokaždé, čert ví proč, hlavou zvuk, připomínající nejspíš slovo “Blo-B”. Pravdou je ovšem i to, že Mach-E si, zejména díky odkazům na detaily známé z Mustangu, na silnici s jiným podobným vozem pravděpodobně nespletete.

Zajímavé je, jak tohle auto při prvním kontaktu, takříkajíc na první dobrou, vypadá maličké. Pravděpodobně je to dáno tím, že díky jeho tvarům, odkazujícím na klasický Mustang (který mimochodem svými rozměry také není ve skutečnosti nijak přehnaně přerostlý) podvědomě očekáváte veliký, impozantní vůz. V reálu Mach-E svými mírami kopíruje téměř přesně právě Teslu Y, nebo například Škodu Kodiaq. Čili tak akorát na naše evropské silnice.

Po usednutí za volant musím konstatovat, že tady se návrhářům dařilo z mého pohledu podstatně lépe. Mustang tu na první pohled, trochu až nepatřičně, připomene pouze cválající kůň ve středu volantu. Zbytek kokpitu je mnohem spíše než americká klasika blízká budoucnost, ztvárněná malým displejem za volantem, ohromným, po vzoru Tesly na výšku umístěným diplejem na místě středového panelu a minimem ovládacích prvků. Zbytek interiéru je prakticky celý v černé barvě. Na první dojem celkem nic extra. V dalším okamžiku si ovšem uvědomíte, že v porovnání s podobnou typicky německy funkční nebo v případě Tesly okázale maximálně minimalistickou produkcí je tu něco trochu jinak. Tady se totiž, aniž si vlastně uvědomujete proč, cítíte dobře. 

Všimnete si, že černý interiér je ve skutečnosti tvořen dosti rozmanitou směsí veskrze kvalitně působících materiálů, zahrnující vše od kůže (nejspíš umělé, ale příjemné a rozhodně nepůsobící laciným dojmem) přes příjemné plasty a dekorativní tkaninu, až po drobné kovové (či kovově vypadající) doplňky a dekorační lišty. Celek působí neokázale, nenápadně, ale nadmíru přátelsky a vstřícně. Nemáte tu pocit, že si z vás někdo vystřelil, nebo že na vás výrobce testuje, kolik cenově úsporných řešení dokáže zákazník vydržet. Při pohledu na ohromný středový displej se to zdá neuvěřitelné, ale i v tomhle autě na vás, přes svou značně poevropštěnou a ořezanou podobu, dýchne onen duch staré automobilové Ameriky, vyznávající lásku k pohodlí a automobilům. 

Jako bonus je zde samozřejmě nesporná výhoda elektrického pohonu, která díky absenci nejrůznějších zbytečností jako převodovek a kardanů umožňuje využít dlouhý rozvor téměř výhradně pro posádku a tak je Mach-E jedním z mála vozů, kam se v relativním pohodlí dokážu usadit i na zadní řadu sedadel, přestože vpředu je místo nastavené pro mé rozměry. To vše, spolu s promyšleně působícími odkládacími prostory v dostatečném množství, velmi pohodlnými sedadly a celkově zvládnutou ergonomií znamená, že pro mě je Mustang Mach-E dalším z automobilů, kde jsem jednoduše rád.

Je samozřejmé, že sebepříjemnější interiér by byl k ničemu, kdyby u Fordu vybavili automobil s koněm na masce…tedy na….prostě vpředu, dynamikou osmimístného mikrobusu, poháněného politicky korektním tříválcovým motorem. 

A rovnou řeknu, že podobné obavy jsou zbytečné. Ohledně výkonu motoru nelze mít naprosto žádné výhrady a pokud by se někdo takový přeci jen našel, je tu pro něj verze GT, kde už se bavíme o akceleraci pod 4 sekundy a minimálně papírové dynamice hodné supersportu. Nicméně ani v relativně civilní verzi s výkonem v tomto případě 270 koní, které dokáží zrychlit dvoutunový automobil na 100 km/h za čas někde lehce pod 6 sekund, netrpíte nedostatkem dynamiky. Vtip je v točivém momentu 580 Nm a také v tom, že nové elektromotory údajně dokáží v případě potřeby naběhnout na maximální výkon i točivý moment za dobu kratší než 0,5 sekundy. 

Nehledě na výkony a zrychlení, které u elektromobilů běžně značně překračují hodnoty, známé ze srovnatelných aut se spalovacími motory, je jízda s tímhle Mustangem nečekaně příjemná. To co vás dostane totiž není dynamika. Je to celkový pocit z řízení tohohle auta. Kdybych si pod vlivem zážitku z krátké, sotva hodinové jízdy chtěl zapřehánět, řekl bych, že u Fordu se podařilo ohledně řízení sebrat to nejlepší, co očekáváte od Mazdy a BMW (říkám očekáváte, ne že to vždy a beze zbytku i u těchto značek dostanete) a napasovat to na vysoké a těžké SUV. Ne, rozhodně nejde o to, že dostanete na poměry třídy ultimativní sporťák typu Formentor VZ5. Mach-E jde totiž úplně jinou cestou. O jeho řízení by se dalo napsat prakticky to samé, jako o dojmu z jeho interiéru. Je neokázalé. Nezdůrazňuje svoje kvality, neláme vám krční páteř při sešlápnutí akcelerátoru. Ale všechno co chcete udělat, splní auto tak nějak přirozeně. Je to takový pocit, jaký máte v automobilu, který máte rádi a léta s ním denně jezdíte. Nemusíte se už o něm nic učit, na nic si zvykat, všechno probíhá naprosto organicky. Proto jsem narážel na Mazdu. Tady opravdu máte tendenci upadat do pocitu, že automobil s vámi souzní. Hned na poprvé. Takřka okamžitě. Co mě ale překvapilo nejvíc, že tohle auto nějakým záhadným způsobem dokáže řidiči zprostředkovávat vjemy z řízení.

Nedokážu to bohužel víc rozebrat, na to je hodinka relativně poklidné jízdy opravdu málo, ale přestože odhlučnění je výborné, filtrování větších i menších nerovností ukázkové a řízení…hladké, nevím jak jinak to popsat, přes to všechno máte pocit dokonalé kontroly a přehledu o chování kol na silnici pod vámi, jejich natočení i přilnavosti – jednoduše řídit tohle auto je zábava. Tím spíš mě mrzí, že jsem neměl na seznámení s ním delší čas a možnost vyrazit na známé silnice, kde si dovolím vyzkoušet i o něco méně usedlý styl řízení.

Mám totiž dojem, že s tímhle automobilem by mě čekalo ještě pár příjemných překvapení. 

Z pochopitelných důvodů jsem neměl ani možnost vyzkoušet dojezd, případně rychlost dobíjení. Každopádně na displeji svítila průměrná spotřeba 18,2 kWh, což znamená, že by automobil, v mém případě vybavený menší z obou nabízených baterií, měl v běžném provozním režimu s dodržováním rychlostních limitů, s občasným využitím plné akcelerace – třeba jen tak pro radost – bez problémů ujet na plně nabitou baterii okolo 400 km i v pro elektromobily ne zcela ideálním počasí. 

Samozřejmě se i tady našlo pár věcí, které pro mě nebyly zdaleka v ideální podobě. Přestože u elektromobilů, vzhledem k jejich pro mě prvotnímu poslání, tedy praktické a pohodlné dopravě z jednoho místa na druhé mám tendenci vnímat technologické zlepšováčky mnohem přívětivěji než u automobilů, určených primárně pro radost a zábavu, nechápu, proč je nutné vybavit interiér, jinak útulný a příjemný, takto megalomanským displejem, který nejen že na mé jemné estetické cítění nepůsobí v tomto provedení nijak líbezně, ale navíc ve většině zobrazení mrhá místem tak, že při lepším designování jeho rozhraní by naprosto postačovala poloviční plocha. Otočný knoflík, jinak z principu velmi užitečný, zakomponovaný přímo do displeje na mě nedělal příliš hodnotný dojem, jeho umístění fakticky značně zmenšilo použitelnou plochu a navíc jeho použití za jízdy bohužel vylučuje klasické nahmatání naslepo, protože pokud ho naslepo minete jen o centimetr, zaručeně si nastavíte na dotykovém displeji okolo něj něco, co vás bude mrzet. Navíc jedna z mála věcí, které za jízdy běžně potřebujete, tedy ovládání vyhřívání a ventilace sedadel je v jeho těsném sousedství na samém dolním okraji displeje a protože místa je díky poměrně velkému knoflíku málo, trefování maličké ikonky naprosto mimo zorné pole řidiče není přehnaně komfortní. 

Samozřejmě jde o naprosté drobnosti, které navíc budou velmi pravděpodobně některou z on-line aktualizací upraveny, ale co chcete najít za tak krátkou dobu, jakou jsem měl automobil k dispozici? Druhou výtku mám k naprostému nešvaru moderních automobilů, kterým je móda podivných, drsně a rebelsky znějících zvuků, linoucích se z reproduktorů. Ke cti Fordu je třeba dodat, že zde tento případ nastává automaticky jen v nejdynamičtějším jízdním režimu a lze ho ve všech případech volitelně vyvolat nebo naopak zakázat. Což je jediná rozumná varianta.

Celkově je ale pro mě Mach-E, ze všech možných úhlů pohledu, zdaleka nejlepším elektromobilem, jaký jsem měl možnost do dnešního vyzkoušet. Ve skutečnosti i mezi automobily nehledě na jejich způsob pohonu bych se ho nebál zařadit značně nad průměr.

A chce-li Ford ze jména Mustang vytvořit novou, luxusnější značku, jak je u mnoha velkých automobilek zvykem, myslím, že vykročili na tuhle cestu správně.

Cyberpunk Cars – Herrera Outlaw GTS (2072)

Španělská automobilka Herrera, dědic bohaté historie výroby automobilů na Iberském poloostrově, se na sklonku 21. století sama prezentuje jako výrobce těch nejlepších a nejluxusnějších automobilů na světě. V tomto duchu se neslo i představení jejího zatím posledního (ve skutečnosti jediného) modelu Outlaw GTS, plně odpovídajícího nejmladšímu a nejmodernějšímu životnímu a módnímu stylu Neo Kitsch. 

Tato životní cesta, oslovující nejbohatší elity Night City z řad hvězd showbyznysu, špičkových politiků a korporátních manažerů, stavějící na odiv nekonečné bohatství i okázalou marnivost povrchové estetiky se zdála být pro Outlaw i celou automobilku výtahem k zářivému úspěchu, o který Herrera v duchu více než stoleté tradice španělských výrobců automobilů prozatím neúspěšně, ale vytrvale usilovala.

Se čtyřdveřovou, čtyřsedadlovou hyperlimuzínou Outlaw GTS, kterou ve Španělsku začali vyrábět roku 2072, se měl  tedy mnohokrát vyzkoušený scénář “mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky” jednou pro vždy stát historií. Herrera se ovšem rozhodla neponechat svůj úspěch náhodě a spustila v den představení nového modelu nejbáječnější reklamní kampaň všech dob.

Mnohamilionová kampaň odstartovala ve velkém stylu, předáním jednoho z prvních vyrobených vozů v rámci předem dohodnuté propagační spolupráce moderátoru Night After Night with ZiggiQ, patrně nejslavnější talk show na světě, kterým nebyl nikdo menší než právě Ziggy Q. 

Přes masivní, neochabující, urputnou a nákladnou snahu automobilky přesvědčit nejbohatší obyvatele světa, že Herrera Outlaw je nezbytností, bez které jejich život a pověst nemá naději na úspěch, musela být produkce tohoto modelu po dvou letech ukončena. Ukázalo se totiž, že prodeje ani zdaleka nesplnily očekávání a vzhledem k tomu, že firma veškeré prostředky investovala do propagace, nebylo zač ve výrobě pokračovat. 

Přes tento další, chtělo by se říci již tradiční pád ústy přímo do nánosu radioaktivního prachu se zdá, že příběh Herrery bude, po vstupu utajeného investora, pokračovat. Proslýchá se, že na rýsovacích tabletech vývojářů, přeživších masivní restrukturalizaci po příchodu onoho investora, již nyní vzniká nový, naprosto úžasný a fascinující projekt, který přinese do Španělska po generace očekávaný a zasloužený titul nejúspěšnější automobilky světa.

Herrera Outlaw je luxusní, z velké části ručně vyráběná čtyřmístná hyperlimuzína, vybavená pohonným agregátem o výkonu 755 koní. Ten uděluje, spolu se systémem DriveTrain, rozdělujícím výkon podle potřeby na každé ze 4 kol přes 1800 kg vážícímu automobilu dynamiku a ovladatelnost převyšující většinu sportovních vozů.

Bohužel, v porovnání s nejlepšími automobily světa z dílny anglického Rayfieldu tahá Herrera za znatelně kratší konec provazu. Přestože se snaží podbízet cenou 92 tis. Eurodolarů, což je téměř o třetinu méně než konkurence, na nejlepší ztrácí jak ve výkonu, tak v ovladatelnosti. Zdaleka nejhorším handicapem je absence zcela nejmodernějších technologií, v čele se systémem Crystal Dome, používaným právě Rayfieldem.

Tento nedostatek, na první pohled prozrazovaný přítomností obyčejných skleněných oken, namísto elegantních, neprůhledných a tudíž diskrétních panelů v barvě vozu, zevnitř vybavených poslední generací zobrazovacích displejů, beze zbytku nahrazujících zastaralá skleněná okna, je podle odborníků spolu s drobnými pochybeními účetního charakteru hlavní příčinou neúspěchu modelu Outlaw. Fádními skleněnými okny, tak podobnými těm v automobilech pro neúspěšné, totiž každý uvidí obličej někoho, kdo tím pádem nemůže patřit mezi elitu. Takový člověk nemůže doufat ve svou dobrou pověst.

A pověst je v Night City vším.

© 2024 můj (auto)svět

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑