Na různých místech tohoto blogu jsem se opakovaně zmínil, že všemožné technologie mám zkrátka rád. Ale to není přesné. Ve skutečnosti mě jednoduše fascinují. Není pro mě až tak důležité, jestli se jedná o vodní mlýn, parní stroj, spalovací motor nebo počítač. Historie lidského pokolení je od samého počátku složena z milníků určující směr cesty, kterou půjde další epocha naší existence. Někdy. A pokud ne – inu řečeno s klasikem – i takové milníky zůstávají a dalším následovníkům sdělují: „Tudy ne, přátelé!“ Právě jedním z těchhle milníku je pro mě virtuální realita. Bude-li patřit k těm určujícím další cestu, nebo k těm druhým se teprve ukáže.
Od samého počátku existence osobních počítačů, jak je dnes vnímáme, bylo k interpretaci jejich činnosti používáno optické rozhraní. Od relativně nekvalitních číselných displejů až po plazmové, nebo nejrůznější LED monitory. Vždy ale šlo o dvourozměrné, více či méně pohyblivé zobrazení v daném „rámečku“ či „okénku“.
Nejspíše první viditelný krůček ke změně tohoto stavu se překvapivě odehrál už roku 1968 v Massachusettském technologickém institutu. Tým vědců zde představil zařízení, využívající našeho stereoskopického způsobu vidění k trojrozměrnému zobrazení.
Celé kouzlo funguje jednoduše tak, že každé oko, podobně jako jakýkoliv jiný objektiv, vidí 2D obraz toho co je před námi z trochu jiného úhlu. Každý z obrazů je tedy mírně odlišný. Teprve mozek pak oba spojí a diky jejich rozdílu dokáže přidat informaci o hloubce, nebo řekněme vzdálenosti od nás. A máme třetí rozměr.
Massachusettský přístroj, pojmenovaný tehdy bůhvíproč Damoklův meč, nedělal nic jiného, než že pomocí dvou malých displejů namontovaných na očnice helmy, která byla součástí přístroje, zobrazoval dva mírně odlišné obrázky počítačem vytvořených jednoduchých geometrických těles. Člověk, který si helmu nasadil, díky tomu uviděl před sebou například drátěnou krychli, která… neexistovala. Jeho hlavu navíc snímalo několik kamer, které předávaly informaci o její poloze počítači. Ten na základě nich upravoval zobrazení tak, že se dala ona krychle „pozorovat“ z různých stran.
Mohlo by se zdát, že za více než 50 let, které od té doby uplynuly, se mnoho nezměnilo. Na velmi podobném principu fungují i nejnovější headsety VR. Pravda. Na druhou stranu bylo potřeba stovek, možná tisíců snad co do milnikovitosti menších, ale neméně zázračných nápadů, objevů, vynálezů, pokusů a omylů, aby se Damoklův meč, projekt mnoha špičkových vědců – vizionářů, zabírající nemalou část nemovitosti, v níž byl zbudován a spotřebovávající stejně nemalou část finančních prostředků Massachusettského institutu, jež by dnes patrně byly použity spíše na odměny vynikajících vedoucích pracovníků, přetransformoval v relativně snadno dostupné a relativně snadno použitelné zařízení, které nás dokáže přenést do relativně dokonaleho světa, omezeneho jedině fantazií jeho tvůrců ( a rozpočtem – samozřejmě). Už dnes není problém zažít v bezpečí domova výstup na Mt. Everest, absolvovat závod LeMans (dokonce, máte-li tedy dostatek prostoru a prostředků i v poměrně autentickém zavodnim kokpitu), nechat se povozit na nejúžasnějších horských drahách světa, nebo se třeba ocitnout po havárii letadla na tropickém ostrově plném lidojedů s jediným úkolem – přežít.
Přestože podobné zážitky ve virtuální realitě v její současné podobě ani zdaleka nejsou dokonalé, blíží se v mnohém představám, které jsem v pubertálním věku pokládal za krásné, ale naprosto nereálné sny o tom co technologie mohou přinést do lidského života.
Možnosti jsou ovšem daleko širší než jen pokleslá domácí zábava. VR se už dnes používá naprosto běžně v mnoha oborech lidských činností. Počínaje řekněme prodejem nemovitostí a konče vývojem automobilů. A to je nejspíš stále jen začátek.
Stejně jako každá přelomová technologie, i virtuální realita s sebou, kromě nového úžasného světa, přináší i druhou stranu mince. Damoklův meč. Bohužel. I tohle známe ze sci-fi. Budete chtít cestovat? Chcete větší byt, nebo chatu v horách? Navštívit muzeum, zoologickou zahradu, Jurský park? Vždy bude stačit vaše senzorová kombinéza, domácí kapsle a další počítačový program.
Nebezpečí je zřejmé. Ztráta motivace. Ztráta identity. Ztráta radosti. Ztráta…vlastně všeho.
Chci věřit, že tenhle scénář není na pořadu. Nebo nás minimálně od doby, kdy snad bude nutné se podobným problémem zabývat, dělí generace a generace. Že technologie přispěje k zlepšení života, nikoli k jeho konci.
Jenže…člověk nikdy neví…
Napsat komentář