Kam kráčíš, motorsporte?

Nejsem typický sportovní fanoušek. Rozhodně ne. Nemám přehled o výsledcích hokeje ani tenisu, neznám hvězdy fotbalové reprezentace, při olympijském dramatu finále vodního póla nesedím s očima přilepenýma na obrazovku, hltajíc každý pohyb naháčů v apartních čepičkách. Vlastně by se dalo říct, že jsem takový sportovní ignorant. Ne, není to proto, že bych měl něco proti sportu jako takovému. Naopak. Ale když jsem sledoval jako divák nějaké utkání, závod, nebo prostě sportovní výkon, bylo to vždycky tak nějak kvůli sportu jako takovému. Tím pádem mne samozřejmě bavila sportovní odvětví, která mi byla blízká. Buď proto, že šlo o takové sporty, kterým jsem se sám v průběhu života, byť drtivou většinou na velmi rekreační úrovni sám věnoval, nebo to byly ty, které mi prostě z nějakého důvodu učarovaly. A do té druhé kategorie patřil právě motorsport.

Moje první okouzlení tímhle fenoménem měl na svědomí spolužák ze základní školy, který do třídy přinesl jakési cizojazyčné motoristické časopisy. Začátkem osmdesátých let byly podobné, krásně barevné tiskoviny na kvalitním, lesklém papíře v naší krásné, ale poněkud od kapitalistického západu izolované zemi sortimentem tak nějak zpola ilegálním a tedy katastrofálně nedostatkovým. Forma tedy v prvním okamžiku zvítězila nad obsahem a podobné propašované časopisy si pod lavicemi prohlíželi všichni, kterým se onoho privilegia smět je vzít do rukou dostalo. Mne ovšem auta bavila už v dětském věku, i když se tenhle koníček omezoval v tom čase převážně na dovednost sypat na ulici z rukávu na požádání (a často i bez něj) značky všech automobilů v dohledu. Což ovšem vzhledem k neveliké pestrosti vozového parku v socialistickém Československu zase až tak pozoruhodné nebylo. Nicméně při prohlížení fotografií z časopisu pod lavicí se ve mně cosi zlomilo. Nádherná auta, která tu byla k vidění, měla jen málo společného s tím, co člověk běžně potkával na ulicích a já jsem pod lavici zíral tak soustředěně, že jsem si vysloužil svou první poznámku v životě. V časopisech byly i články o motoristickém sportu (tedy zejména související obrázky, protože cizojazyčné texty byly v té době pro mne, stejně jako pro naprostou většinu spolužáků naprosto nesrozumitelné) a když mi pohled asi poprvé v životě padl na tehdejší monoposty Formule 1, bylo neštěstí hotové. Strašně moc jsem chtěl podobné obrázky mít doma a dozvědět se všechno co se dá o těch nádherných, naleštěných raketách na čtyřech širokánských kolech.

Naštěstí jsem zjistil, že když se člověk trochu snažil, nebyl zase takový problém se i v té podivné době dostat k informacím, které se zdály být pro mne dřív nedosažitelné. A tak se přede mnou postupně odhaloval svět opravdových závodů. Příběh jednoho z nejlepších závodníků F1 rakušana Nikiho Laudy, který roku 1976, pouhý měsíc a půl po tom, co při hrozivé havárii na VC Německa, kdy jeho automobil shořel k nepoznání a on sám téměř zemřel, znovu stál na startovním roštu závodu v Monze. Osud královské třídy rallye závodů skupiny B, která, ač měla být tím nejlepším co v motorsportu zatím bylo k vidění, dokázala přežít pouhé 4 sezóny, než byla po sérii tragických nehod pro přílišnou nebezpečnost pro jezdce i diváky roku 1986 zrušena.

Tyhle i spousty dalších příběhů, které jsem postupně objevoval, mne naučili obdivovat motorsport, vážit si organizátorů, konstruktérů, závodníků, prostě všech lidí, kteří dokázali posunovat hranice technického umu i svých schopností tam, kam se před nimi ještě nikdo neodvážil. Při tom ovšem nezapomínali ani na to, že přes ohromné množství energie i peněz, bez nichž ani tehdy nebylo možné bojovat o světové trofeje, jde stále v první řadě o sport, zábavu a fair play. Vždyť bez pomoci soupeřů, kteří v Nürburgringu zastavili u hořícího vozu Nikiho Laudy, aniž by uvažovali o tom, že tím ztratí své umístění v závodu by rakouský pilot téměř jistě nepřežil.

A tady se dostávám k důvodu, proč jsem se o závody, ale vlastně o jakékoli sportovní utkání přestal zajímat. Zdá se mi, že z vrcholového sportu se vytratila jeho podstata. Jakoby se stal jen odnoží showbyznysu. Lidské i sportovní příběhy plné odvahy, touhy po vítězství, překonávání překážek, ale i sebeobětování a nezištné pomoci, které mne v mládí fascinovaly, jakoby byly vystřídány smlouvami, politickými rozhodnutími, intrikami a někdy i vyloženými špinavostmi ve jménu…. čeho vlastně? Já vím, je to naivní a dětinské. Ale něco z toho dětského nadšení ve mně prostě zůstalo, nic s tím nenadělám. A přiznám se, jsem tomu rád. I když to pro mne znamená, že se tím připravuji o zábavu a radost, kterou pro mne sledování všemožných závodů automobilů i motocyklů a vlastně všeho poháněného silnými motory přinášelo.

Naštěstí neexistuje jen formule 1, Moto GP a WRC. Naštěstí stále existují lidé, kteří závodí v první řadě pro zábavu a radost z vítězství. Svou i diváků. Věřím, že závodníci TT na ostrově Man, nebo její malé české obdoby v Hořicích, závodníci do vrchu, klasici a mnoho a mnoho jiných zůstanou ještě dlouho skutečnými sportovci z definice toho slova. Ušetřeni většiny vynálezů současného managementu jako je týmová režie, změny pravidel v průběhu sezóny, ale třeba i povinných návštěv vlasových stylistů za účelem získání lepšího dopadu propagace sponzorů na sociálních sítích. Před mnoha a mnoha lety jsem měl v pokoji na zdi pověšený plakát Kennyho Robertse. Obdivoval jsem ho. Toužil jsem být alespoň trochu jako on. Jako James Hunt. Nebo Walter Röhrl. Ne, nemám nic proti tomu, aby se ti nejlepší sportovci, ať už z motorsportu nebo ne, stávali našimi idoly. Pokud si to zaslouží tím, co dokázali. Tím jací jsou. Pak je takové potřebujeme všichni. Ne dokonalé. Jen prostě lepší, než jsme my. Pak nás mohou inspirovat k tomu, abychom se snažili něčeho – čehokoli – dosáhnout i my sami. A i proto jsem přestal motorsport milovat. Plakát Lewise Hamiltona, přestože jeho výsledky vypadají fenomenálně, bych si totiž na zeď asi nepověsil.