V článku, kde se zabývám nákupem aut jsem popsal zdlouhavou a pomalou cestu, kterou procházím více či méně u každého nového auta, které se rozhodnu přivést do rodiny. A v tomhle případě jsem si dal opravdu záležet. Věrná Toyota Avensis po letech začala vykazovat známky stáří a tak přestože na ni nedám dopustit, byl čas jít dál. Vzhledem k tomu, že uzrála doba zkusit vlastně prvně v životě, jaké to je opotřebovávat a ničit rodinného pomocníka zcela od jeho počátku, padlo rozhodnutí poprvé v životě zakoupit úplně nový automobil.

Začala tedy standartní anabáze úvah a konzultací v míře nejvyšší . V prvé řadě samozřejmě s manželkou, z důvodu udržení a nebo dokonce případného zvýšení kvality již tak téměř dokonalé rodinné pohody a samozřejmě v neposlední řadě i proto, že muži i ženy jsou si rovni ve všech aspektech života (nikdy nevíte kdo to bude číst, že). Dále porady se stejně automobily postiženými kamarády, neb víc hlav víc ví. Takže od klasické volby české rodiny, kterou byla Škoda Superb, samozřejmě kombi, jsem se bohužel po seznámení s interiérem a současným pohledem do ceníku, kde částky po započítání výbavy kategorie „bez toho to nepůjde“ začaly nebezpečně připomínat ceny opravdických aut (berte to prosím s nadsázkou), záhy přesunul k dalším volbám. Nicméně jsem zjistil, že se mi nedaří najít takové auto, které bych vzhledem k částce, kterou musím za nový vůz zaplatit považoval za odpovídající. Celkem zoufale jsem se smiřoval s myšlenkou, že se vrátím zpět k osvědčenému systému nákupu jedno až dvouletých aut, když přišlo ke slovu zmíněných více hlav. A tak se stalo, že nakonec se před domem objevilo krásné, černé Volvo XC 60. Přiznám se, že do té doby jsem tuhle značku vnímal naprosto okrajově a o lidech, kteří si kupují automobily typu SUV na cestování výhradně po silnicích první třídy se vyjadřoval nelichotivě. Za to vše se omlouvám. Člověk se v životě nepřestává učit. Pochopil jsem, že vyšší stavba auta přináší výhody i v běžném provozu (nevýhody samosebou také) a Volvo, ať už jeho staré modely, nebo ty úplně nové „čínské“ jsem se naučil téměř milovat.

A musím říct, že i po třech letech jsem snad ani jednou nezalitoval, že jsem tohle auto nakonec vybral. Věřím, že se mi podařilo najít dokonalý automobil vzhledem k požadavkům, které jsem na něj kladl.

Na každém voze nás, ať už chceme nebo ne, hned na první pohled osloví to jak vypadá. Což je, jak snad každý, kdo cokoli píše o autech ihned dodá, věc naprosto subjektivní a jedinečná pro každého člověka. Za mne je ale design nových modelů téhle severské značky natolik podařený, že nejsem ochoten věřit, že by se našel někdo, pokud tedy nelže sám sobě z jakéhokoli důvodu, 🙂 kdo by ho považoval za ošklivý (tedy snad s vyjímkou nové XC40, tam si dovedu představit jistou kontroverzi). Stejné, nebo možná ještě jednoznačnější, je to po nasednutí dovnitř. Kombinace černého vnitřku včetně černého stropu, doplněného přes přístrojovou desku po celé délce se táhnoucím pruhem světle šedého dřeva s celkem zvláštní strukturou zvanému jednoduše driftwood, tedy údajně dříví vyplavené na pobřeží moře po létech louhování slanou vodou, lemovaném decentní leštěnou hliníkovou lištou a světle béžových kožených sedadel mi připadá jednoduše úchvatná. Obýváková. Elegantní. A velmi, velmi příjemná. Tím spíš, že zde v podstatě nenajdete imitace. Dřevo, kov, kůže – všechno je tím, čím se být zdá.

Souhlasím s lidmi, kteří nefandí současnému trendu dotykových displejů v autech. Jednoznačně. Až na Volvo. Poměrně veliký displej, umístěný na výšku ve středu přístrojové desky připomíná tablet a ovládá se velmi podobnou logikou. Sdružuje v sobě většinu věcí, které v dnešních autech máte možnost ovládat. A že jich není málo. Ale. Dáte li si chvilku času na seznámení, bez problémů si nastavíte vše co je potřeba. A je hotovo. Uděláte to jednou. Dál už naprostou většinu času používáte displej jen pro úpravu nastavení klimatizace, poslech hudby a navigaci. Vše bez listování, dostupné na první dobrou z hlavní obrazovky velikými dotykovými plochami. Snad jediné, co používám častěji za jízdy je volba jízdních režimů. Ta se ovšem na displeji jen zobrazuje, provádí se válečkem na středovém tunelu. Působí to trochu, jakoby auto předem dost přesně odhadovalo, co od něj budete chtít. A vycházelo vám vstříc. A to platí nejen u nastavení displeje.

Někdo tvrdí, že mu takový přístup nevyhovuje. Že jej to připravuje o pocit soukromí, pocit kontroly, pocit vlády nad strojem. Budiž. Já s tímhle autem nechci bojovat. Rád přijmu nezištně nabízenou, nenápadnou pomoc. Nejde proti mně, na to je příliš pečlivě vymyšlené. Doplňuje mne. V mnoha autech mnoha značek najdete dnes podobné systémy. Nabízejí ty samé funkce, asistenci. Ale věřte, není to to samé. Když dva dělají totéž…znáte to. Volvo prostě musíte pochopit. Přijmout. Přistoupit na hru. A za to dostanete pocit, který jsem já u jiných značek zatím nenašel. Pocit, že je o vás pečováno. Jen tak. Bez podmínek a nároků. Samozřejmě, tohle všechno platí jen ve chvíli, kdy tohle auto používáte pro to, pro co bylo od začátku plánováno. Pro pohodlné, snad až trochu luxusní cestování. V příjemném prostředí a s minimem únavy. Pro odpočinek za jízdy.

Nebudu se rozepisovat o parametrech, rozměrech, výkonech. Myslím, že o tomhle autě bylo napsáno a natočeno mnoho a to mnohem povolanějšími a mnohem lépe než bych to já zvládl. Lehce dosažitelné po zadání XC60 II do internetového vyhledávače.

Takže jen krátce o pár věcech, které mne na autě zaujaly. Tou první je podvozek. Dvojité lichoběžníkové zavěšení předních kol a poměrně sofistikovaně vymyšlená zadní víceprvková náprava nazývaná Integral Link. Toto řešení je dnes ne až tak vyjímečné, jak by se vzhledem k jeho složitosti a tedy vyšší ceně dalo očekávat. Je ale natolik funkční, že mnohé automobilky zřejmě usoudily, že se jim jeho použití vyplatí. U tohoto modelu je navíc zadní náprava odpružená nikoli vinutými pružinami, ale kupodivu – listovým segmentem z „kompozitních materiálů“. Ať už to znamená cokoli. Zajímavé je, že Volvo se snad jako jediné nedalo zlákat k využití této techniky pro zvýraznění „sportovních“ jízdních vlastností, ale postupovalo, ostatně jako u zbytku auta, právě obráceně. Použili jeho potenciál k získání co největší jistoty při průjezdu zatáčkou a pocitu cestovního komfortu. Tedy abychom si s tím komfortem podvozku rozuměli – XC60 rozhodně není měkké nebo snad dokonce polštářovité. Fyzikální zákony stále platí, takže těžké, vysoké SUV prostě vždycky bude muset mít o něco tvrdší podvozek než podobně velké a těžké nižší auto, tedy alespoň pokud s ním chcete projíždět zatáčky důstojně. A to je přesně to, co tohle auto perfektně zvládá. Tedy nejspíš asi všechna nová Volva to mají takhle nějak podobně. Nenabízí, přesněji řečeno, doslova odrazují řidiče od myšlenky, že by se snad mohl pustit do nějakého zábavného projíždění zatáček. Nebo snad, dokonce do hledání limitů vozu?! Na to ani nemyslete. Nebude se to totiž líbit ani vám, ani autu. Ovšem v případě, že prostě jen tak jedete, doslova vás zatáčkou protáhnou, aniž byste si toho nějak zásadně všimli. Žádné divadlo, adrenalin, nic takového. Jen komfortní, takřka zenová cesta, při které se vám ovšem může stát, že – pokud vás tedy napadne porušit relaxační zážitek a podívat se na tachometr – zjistíte, že zobrazované číslice mohou být o dost vyšší, než jste čekali.

Další zajímavostí jsou sedadla. Na pohled, pevná, bytelná, řeklo by se fortelná. Ale nic zvláštního. Firemní pověst vypráví o týmu lékařských odborníků na pohybový aparát, zástupu ortopedů, fyzioterapeutů, chiropraktiků, a jistě mnoha jiných -tů a -iků, kteří v potu tváře po mnoho dní a nocí vymýšleli, zkoušeli, opravovali a upravovali sesle pro nová Volva, dokud se jim nepodařila ta nejlepší sedadla na světě. Pravda je taková, že sedadla v mém autě jsou bezpochyby ta nejlepší, s jakými jsem měl tu čest. Dá se v nich vydržet hodiny bez toho, aby člověk po celodenní cestě potřeboval pomoc odborníka. A kupodivu nepostrádají ani schopnost udržet tělo na místě, dokonce tak, že zčásti eliminují, respektive nějak rozkládají síly způsobené příčným zrychlením v zatáčkách…dobře, to už možná trochu přeháním…ale prostě jsou fajn. Doopravdy. Zajímavé je, že se na tom shodneme s manželkou, která při prostém pohledu působí odhadem tak třikrát menší ve všech směrech než jsem já. A jako bonus beru to, že ač sedadla jsou potažená světlou kůží, fámy o tom, jak je takový interiér nepraktický v tomhle případě neplatí. Po třech letech provozu je plánuji dát vyčistit a naimpregnovat, ale z větší části spíše preventivně. Nejspíš zodpovědní lidé mysleli i na to, že se v sedadlech ze světlé kůže bude sedět.

No a protože nic není dokonalé, tak je třeba přiznat, že i na tomhle autě jsou věci, které mne štvou. Tak trochu. Předně samozřejmě motor. Ne, nevadí mi, že je to dvoulitrový čtyřválec a jiná možnost ani není. Ne v autě téhle velikosti (u devadesátkové řady už bych s tímhle tvrzením byl možná opatrnější). Co mi vadí je jeho zvuk. Zejména v kombinaci s dokonalým interiérem je zvuk tohohle dieselu – jak to říct- nekultivovaný. Jsou chvilky, kdy přes sedadlo ucítíte i jeho vibrace. Maličko a výjimečně. Naštěstí tohle platí jen když auto stojí, nebo se prudčeji rozjíždí. Za jízdy běžně neslyšíte ani necítíte nic, odhlučnění je provedeno vážně dobře. Aby nevznikl dojem, že ten motor je učiněná hrůza, to fakt není. Všechno to je třeba vztáhnout k tomu, jak Volvo na vás působí a jak se v něm cítíte. Věřím, že v mnoha jiných vozech by vás tahle kritika ani nenapadla. Ale tady si toho zkrátka všimnete.

Druhou věcí je zvuk a pocit ze zavírání dveří. Opět – myslím, že to není o nic horší než ve spoustě podobných vozů. Ale dokonalé jako zbytek auta to prostě není. Tohle tak nějak Němci a i spousta Japonců umějí líp.

A poslední, zdaleka nejhorší věc. Skutečný problém, ne hledání chyb za každou cenu jako u předešlých dvou. Pravý vítěz soutěže o největší blbinu. Je to – roleta zavazadlového prostoru! Jednak je vedená v jakýchsi mělkých náznacích drážek po stranách, což znamená, že ji prostě pokaždé místo posunutí vyháknete, vytáhnete nebo zatáhnete a znovu zaháknete aby vám nespadla dolů. Nepraktické, nekomfortní – ale snesitelné. Má však ještě druhou funkci. Když o ni lehce brnknete, kupodivu nevypadne, ale posune se po druhé dráze, částečně sroluje a částečně vyjede šikmo nahoru směrem od vás. Nápad je to perfektní a funguje to, v téhle poloze máte do kufru ještě lepší přístup, než kdybyste ji prostě normálně zarolovali (onen systém vytáhnout – zarolovat – nasadit) Navíc vám takhle šikmo nahoru vyjede fakt na brnknutí a přesně – nic nevypadne. Takže bez problémů naložíte co potřebujete, zavřete kufr, nastoupíte do auta, zapnete si bezpečnostní pás, nastartujete, podíváte se do zpětného zrcátka, odepnete si bezpečnostní pás, vystoupíte z auta, otevřete kufr, zatáhnete tu blbou roletu, která vám, ač to z pohledu do kufru vůbec nevypadá naprosto zakrývá zadní okno, zavřete kufr, nastoupíte, zapnete si pás a můžete pohodlně vyrazit. Komfortní, že? Jen drobným detailem, třešničkou na dortu je fakt, že když snad z nějakého důvodu potřebujete tuhle záležitost dát pryč, zjistíte, že s touto variantou se jaksi nepočítalo a tedy marně hledáte místo pod dnem zavazadlového prostoru nebo kdekoli, kam by bylo možné roletu uklidit. Fakt. U auta, u kterého jsou vymyšlené takové detaily, jako dilatační prolisy na ozdobné (kovové!) liště palubní desky ve tvaru maličké švédské vlaječky!

Je potřeba si ujasnit, že tyhle tři věci jsou opravdu to jediné, co jsem v tomhle autě našel hodno kritiky. To i přesto, že jsem typ schopný zuřit nad blbostí inženýra, kterého napadlo umístit startovací tlačítko o celého půl centimetru vedle místa, kde by podle mého názoru zcela jednoznačně být mělo.

Tak tohle je tedy Volvo. Vím, že spousta věcí, které jsem tu napsal, někomu jistě přijde v rozporu s tím, co jsem tvrdil jinde. Není. Mám rád auta, stará auta, řízení i všechno, co k tomu patří. Ale všechno má své místo a svůj čas. Tenhle článek je o Volvu. A chtěl jsem, abyste alespoň z části pochopili, kde se berou a co znamenají ty tajemné pohledy snad trochu podivínských (ale kdo není) fanoušků téhle značky. Myslím, že mají pravdu. Trochu. V něčem. Kdo nezažil, jen těžko pochopí. A když chci vládnout stroji?…inu, na to mám přeci BMW:)