Tahle krabička byla pro mne prvním dotekem vysněné budoucnosti. Mohlo mi být nějakých 14 let, když mne spolu s mou mladší sestrou vzal strýc Mirek na týden jarních prázdnin na chalupu v Jeseníkách. Mirek byl fajn chlap, ochotný s námi absolvovat části prázdnin ve sněhu nebo v létě na horách a jezdili jsme k němu moc rádi. Tentokrát o to raději, že dost tajemně sliboval na večer „překvapení“. Vzhledem k tomu, že byl profesí i koníčkem elektrotechnik, ale také bigbíťák, zarytý antikomunista a turista, mohlo jeho překvapení znamenat všelicos. Ale o to víc jsme se těšili. Absolvovali jsme tedy rádi a bez většího odporu denní program, který ponejvíc zahrnoval brodění po kolena ve sněhu podle diktátu turistických značek, osprchovali se vodou z brutaru, naházeli do sebe bramborové placky a pak už jsme se všichni přesunuli do pokoje, kde na stolku stála malá černobílá televize, kazetový magnetofon a něco plochého, přikrytého utěrkou. Trochu nejistě jsme se po sobě se ségrou dívali. Televize ani magnetofon zase až taková kouzla neslibovaly. Mirek stáhl utěrku a my jsme uviděli na stole klávesnici. Ze všeho nejvíc jsem v té chvíli asi cítil zklamání, protože připomínala zmenšený elektrický psací stroj od táty z práce, který si občas nosil domů a který jsme, samozřejmě, už měli mnohokrát vyzkoušený. Byl to ovšem jeden z největších omylů v mém životě.
Junosť 4028 
Panasonic
Přede mnou na stole ležela věc, která mne od té doby provází dodnes. Mirek, který prosazoval zásadu, že život má být řadou zklamání, aby šťastné rozuzlení bylo o to dramatičtější, nám zákeřně předvedl „celé“ kouzlo toho, že psací stroj dokáže psané znaky zobrazovat na obrazovce televize, což bylo jistě zajímavé a u stroje který jsme znali nevídané, ale – no čekali jsme víc. Hodný strýček nás nechal podusit, vyťukat zklamaně pár písmenek, načež nás odsunul od klávesnice, do magnetofonu vložil kazetu a s výrazem „a co jste jako čekali, spratci nevděční?“ stiskl tlačítko přehrávání. Televize zhasla, kazeťák začal reprodukovat zvuky, které byly jako hudba hodně avantgardní i na Mirkovy standardy a mně bylo jasné, že je konec a máme i po tom v nouzi zábavném vyťukávání písmenek. Pak se ovšem ozvala melodie. Televize se rozsvítila a začala sestavovat z malých znaků obrázek. Myslím, že jsem v tom okamžiku nevypadal přehnaně inteligentně. Mirek počkal, dokud animace neskončila, vstal ze židle a s nevinným výrazem ze zeptal, jestli si to nechce někdo zkusit. Věřím, že z mého vytřeštěného výrazu musel mít pocit dobře odvedené práce. Předvedl nám sbírku her, vysvětlil základy ovládání a po krátkém otestování nás zahnal spát. Převaloval jsem se v posteli, přemýšlel jak Mirka přesvědčit, aby mne k té věcičce na stole v obýváku pustil na co nejdelší dobu a těšil jsem se na fajn prázdniny.
Sinclair ZX Spectrum samozřejmě nebyl zázrak jen v izolovaném socialistickém bloku. Klíčové bylo, že se prodával za cenu, která byla na západě lidová (zadání znělo, že koncová cena nesmí překročit částku 100 liber), což znamenalo, že i pracující člověk na východě si jej mohl dovolit – tedy pokud tak půl roku tvrdě šetřil. To s sebou neslo jeho na tehdejší poměry téměř masové rozšíření. Model Spectrum + o kterém je zde řeč se od svého předchůdce lišil v podstatě jen mírně inovovaným a rozšířeným designem klávesnice a přišel na trh roku 1984, dva roky po původním ZX Spectru.
Jednalo se o 8bitový počítač, určený k použití v domácnostech. Tvořila jej pouze krabice s integrovanou klávesnicí, která v sobě na jednoduché základní desce nesla 3,5 MHz procesor, paměti ROM a RAM po 16 kB, TV modulátor, jednokanálový reproduktor, a linkový vstup/výstup pro čtení a zápis dat na magnetofonovou kazetu. Víc v podstatě nebylo třeba. Počítač samozřejmě v té době neměl operační systém, ale komunikoval přes příkazy jazyka Sinclair Basic. Z dnešního pohledu disponuje sofistikovanější technikou snad i obyčejná pračka. Ovšem já s ním tehdy zažil svá první fantastická mnohahodinová virtuální dobrodružství. A po pravdě řečeno, tahle magie mne provází bez známek slábnutí až do současnosti. Ve svých 50 letech stále dokážu, byť stíhán nesouhlasným opovržením a tichým protestem svých blízkých, čas od času prosedět u počítačové hry dlouhé hodiny.
Díky pane Sinclaire!
Napsat komentář