Roku 1990 představila japonská automobilka Nissan první generaci zbrusu nového modelu Primera. Měl ve výrobním programu nahradil léta vyráběný legendární Bluebird. V Nissanu neponechali nic náhodě a v nové Primeře použili to nejlepší, co měli v rámci třídy k dispozici. Výsledkem jejich snahy byl typický představitel japonských vozů 90. let. Dílenské zpracování, materiály, konstrukce i design, vše navrženo tak, aby co nejlépe sloužilo svému účelu. To s sebou ovšem neslo bohužel i negativa, zejména z pohledu evropských zákazníků. Exteriér vozu, ačkoli se vyznačoval čistými, vyváženými liniemi byl naprosto nezajímavý, prostý jakýchkoli ozdob nebo designových drobností. A to samé platilo i v interiéru.
Přestože jste měli k dispozici plně nastavitelná, pohodlná sedadla, která ovšem rozhodně navzdory tomu nepostrádala slušné boční vedení, ergonomicky navrženou přístrojovou desku se středovým tunelem mírně natočeným k řidiči, a veškeré ovládání vozu po ruce přesně tam, kde jste čekali, výsledný první dojem se dal naprosto přesně vyjádřit slovy nuda a šeď.
Pokud jste se ale nedali odradit, posadili se za volant a absolvovali v autě i jen pár kilometrů, bylo všechno jinak. Šedý „nudný“ interiér vám dával přesně ty informace, které jste potřebovali, volant s příjemnou zpětnou vazbou padl tak akorát do rukou a sedadla poskytovala dostatečnou oporu, aniž by ji kompenzovala nepohodlím.
Samotná jízda je pak kapitolou sama o sobě. Dvoulitrový zážehový motor dosahoval maximálního výkonu 150 koní a ve spojení s manuální pětistupňovou převodovkou pohánějící přední kola poskytoval 1200 kg vážícímu vozu obstojnou dynamiku. To ovšem nebylo nic proti tomu, jak se nová Primera chovala v zatáčkách. Zadní náprava Multi-link, jejíž poměrně složitá konstrukce (která ve skutečnosti vůbec Multi-Link tak jak byl tento systém chápán nebyla, šlo asi nejspíš o dost revoluční pojetí klasické pevné nápravy) zajišťovala ideální pozici kola vzhledem k povrchu vozovky i v zatáčkách a současně dokázala z velké části eliminovat nedotáčivost předokolky způsobila, že řízení Primery bylo čirou radostí. Při běžné jízdě vás ohromovala přesností, s jakou se dala vést dle vašeho přání a zatáčky absolvovala s neobvyklou přirozeností. Pokud jste se ovšem rozhodli jet ostřeji (to je trochu divné slovo, myslím tím prostě rychleji než jedete na normální rodinný výlet), ukázala vám Primera, kde je její největší síla. Navzdory koncepci všechno vpředu se chovala v podstatě neutrálně a pro mne to bylo první auto, kde jsem zažil, jak se pomocí plynu dá znatelně a vědomě upravit poloměr zatáčení. Podvozek se nechal při troše zkušenosti přemluvit i k přetáčivému smyku. Samozřejmě že jako všude byly i zde limity a bylo potřeba počítat s tím, že i takové auto se dá, pokud to přeženete, poslat po tečně rovně ze zatáčky ven. To ale platilo většinou jen za opravdu špatných podmínek, ať už to byla špatná adheze vinou počasí, nebo nebo špatný úsudek vinou…čehokoli.
Pro mne byla Primera první generace autem, na které vzpomínám s velkou nostalgií. A to i přes to, že můj exemplář byl výsledkem, jak bychom dnes řekli korektně, repase. Tedy v zásadě se jednalo o komplet sestavený ze dvou středně havarovaných vozů, doplněných dalšími díly pocházejícími z Primer různých verzí. Nicméně automechanik z jihočeské vesničky, který mne k tomuhle autu přivedl, byl opravdový nadšenec do značky Nissan. Znal tahle auta snad i poslepu a tak výsledek korunovaný krásným modrým metalickým lakem, který v mých očích dokonale zdůraznil elegantní, nadčasový tvar karoserie neměl v podstatě jedinou chybičku jak po mechanické, tak optické stránce. Tedy jednu ano. Bylo v podstatě nemožné určit, o jaký přesně model se jedná.
Napsat komentář