Pokud se byť jen okrajově zajímáte o automobily, nemohla vám uniknout skutečnost, že pohon aut fosilními palivy (tedy benzínem nebo naftou, ale samozřejmě i propan-butanem LPG, o zemním plynu CNG a podobných specialitkách ani nemluvě) je stále ve větší míře v současné době zatracován a postupně posouván do pozice opovrženíhodného přežitku. V čím zájmu to je, neboli kdo je iniciátorem podobného trendu není vůbec jednoduché určit. Nabízí se samosebou možnost ukázat v první řadě na organizace typu Greenpeace a podobné ekologické, mírně militantně vystupující spolky (zde zdravím oblíbené tuzemské showmany sdružení AutoMat). Problém je, že by samy o sobě těžko uspěly ve válce byť jen proti samotným výrobcům automobilů, pokud by jejich jedinou devizou měla být upřímně míněná snaha o zachování přívětivého životního prostředí, potažmo naší matičky Země jako takové. Takže to bude patrně fungovat jinak. Vždyť problémy existují i jinde a možná závažnější. Kácení deštných pralesů, oceány plněné odpadovými plastovými výrobky, vymírání celých živočišných druhů způsobené dost často neregulovanou lidskou činností – inu, něco by se jistě našlo.

Opravdu jsou osobní auta na benzín největší problém planety?

Nicméně faktem zůstává, že elektromobilita, masivně podporovaná všemožnými umělými způsoby ze strany vlád států i celků typu EU se stává stále rozšířenější. Na jedné straně v mnoha zemích větší či menší podpora zákazníků, kteří se pro elektromobil rozhodnou. Na straně druhé drakonické restrikce pro výrobce automobillů poháněných spalovacími motory, které možná postupně zasáhnou všechny , kteří se odváží nesledovat nastavený bohulibý směr. Tohle mi příliš nepřipomíná přirozený vývoj věcí, ale… účel světí prostředky.

Mohlo by se zdát, že jsem fanatickým odpůrcem elektromobilů. Staromilcem, zahleděným do minulosti a automaticky odsuzujícím všechno nové a progresivní. Tohle ovšem zdaleka není pravda. Vlastně mám auta na elektřinu rád. Věřím v jejich budoucnost, v užitečnost jejich využití. Tam, kde to dává smysl. Dovedu si představit města, kde se jiná osobní vozidla než elektrická nebudou v podstatě pro běžnou dopravu používat. Města a aglomerace, kde základ přepravy lidí bude tvořit Muskův Hyperloop a většinu nákupů budou obstarávat elektrické drony. Proč ne? Ve skutečnosti se na takový svět těším. Jenže pro něco takového je potřebné vytvořit podmínky. Technické. Společenské. Politické. Ekonomické. Zkrátka všechny, které jdou.

Anebo můžete alespoň na oko podobného výsledku dosáhnout násilím. Doporučuji klasické sci-fi akční béčko z devadesátých let Demolition Man. O jeho uměleckých kvalitách lze možná s úspěchem pochybovat, ovšem pro mne je tenhle film v mnoha ohledech vizionářský. A snad pro někoho také varující. Víc neřeknu, Nakonec – kdo nezná, ať se podívá.

Takže jak to s těmi elektromobily podle mne je? Věřím, že vývoj nejde zastavit. A je to dobře. Řekněme, že se chci dopravit co nejpohodlněji, bezpečně a rychle na svou chalupu u Sedlčan. Nasednu v Praze do elektromobilu Tesla (pokud se udrží na technologické špici a za předpokladu, že jej výrobce konečně udělá pořádně, tudíž mi cestou neupadne klika od dveří a na hlavu mi nespadne část čalounění stropu), sklopím opěradlo do pololežaté polohy a nechám se autopilotem odvézt za zvuku relaxační hudby do cíle. To je prostě fantastická představa. A věřím, že se podobného stavu dočkám. Ale co když potřebuji jet někam dál? Nebo se mi chce jen tak sednout za volant a prostě si řídit sám? Slyšet, jak pracují kovové díly a motor reaguje na každý pohyb plynového pedálu ? Spalovací motor sice není tak efektivní, bezpečný, tichý – ale o to jde. Mít tu možnost se rozhodnout.

Poměrně zajímavý je i hlubší pohled na chování výrobců a na reakci na něj ze strany vlády, zákonodárců. lobistů – prostě těch, kdo mají v rukou moc řídit a rozhodovat. V našich podmínkách je člověk nebo firma, který podpoří ekologickou politiku nákupem „čistého“ automobilu vyznamenán a odměněn možností požádat o přidělení RZ začínajících písmeny EL. Což by bylo v rámci systému v zásadě v pořádku.

Ještě zajímavější to ovšem začne být ve chvíli, kdy naprosto stejná značka a drobné související výhody jsou přidělovány nejen elektromobilům, vodíkomobilům a případně dalším s přimhouřenýma očima a za přijetí nějakých těch kompromisů ekologicky se chovajícím vozidlům, ale také těm automobilům, které v normovaných a schválených měření dokáží dosáhnout produkce oxidu uhličitého pod hranicí 50g/km. Nechme stranou otázku proč právě a jen CO2. Důležitější je, že daný limit dokáží výrobci splnit u mnoha tzv. plug-in hybridů, tedy vozů s normálním spalovacím motorem, doplněným o elektromotor poháněný z baterie, kterou lze nabíjet stejně jako u klasického elektromobilu. Rozdíl je ovšem v tom, že tyto hybridy jsou vzhledem k poměrně malé baterii schopné jízdy na režim, ve kterém je v činnosti jak spalovací, tak elektrický motor, ať už současně nebo střídavě dle potřeby většinou maximálně do vzdálenosti nějakých 200 km, často i podstatně méně. Což by stále bylo v pořádku u automobilů, určených na krátké, typicky městské vzdálenosti. Nicméně tento systém je používán většinou právě u poměrně velkých vozů, často s výkonnými benzínovými motory, které si mnoho lidí pro městský provoz pořizovat nebude. Výsledkem je, že většina majitelů používá tyhle hybridy většinu času v podstatě jako běžný výkonný benzínový polykač dálničních kilometrů. Ti ekologicky zodpovědnější jej večer doma připojí k wallboxu a docucají si baterii na příští den, ti ostatní ani to ne. Ušetřené kredity ochrany planety získané dobou, kdy je v provozu elektromotor se částečně promrhají tím, že podobný vůz je o řádově stovky kg těžší než čistě benzínový. Nicméně nařízením je učiněno za dost, výrobci i jejich zákazníci ruku v ruce blbnou v rytmu řehtání úředního šimla a my všichni můžeme tím pádem spát klidněji.

Můj osobní odpor k jakémukoli diktátu, ke stavu, kdy je člověk v pozici nesvéprávného, komu je třeba nařídit jak má žít, aby jeho život byl stále dokonalý je ale jen jednou stranou problému, který mám. Ne s elektromobily jako takovými. Ale se způsobem, jakým jsou prosazovány. Plošně a nesmlouvavě.

Jiná věc jsou fakta, která mne napadnou například ve chvíli, kdy z úst předsedy představenstva společnosti Audi Markuse Duesmanna slyším prohlášení o tom, že jeho firma ukončuje vývoj všech spalovacích motorů a její budoucnost bude výhradně v elektromobilitě.

O čem že mluvím? Herr Duesmann není s podobnými sliby rozhodně osamocen. Řada automobilek se vyjadřuje, byť většinou obecněji a tak nějak mlhavěji, v podobném duchu. A nebavíme se o nijak závratně vzdáleném časovém horizontu. Spíš o poměrně blízké budoucnosti v řádu do 10 let.

A teď jak to je v reálném světě? V České republice je aktuálně registrovaných nějakých 6 miliónů automobilů. Řekněme, že v průměru ujede automobil ročně 13 tisíc kilometrů. Elektrárny v ČR vyrobí ročně elektřinu v objemu cca 90 TWh. Současný elektromobil spotřebuje (opět průměrně, asi tak) 21 kWh/100 km , což znamená, že v případě, že všechny automobily budou nahrazeny těmi elektrickými, spotřebují za rok přes 16 TWh.

Uvedený výpočet je samozřejmě velmi zaokrouhlený a v podstatě velmi nepřesný. Navíc přiznám se, mnou nijak neověřený. Například se také udává, že na výrobu 1 kWh energie odebrané ze zásuvky je zapotřebí za současného technologického stavu asi 2,6 kWh obecné energie. nutné pro její výrobu. Ale pro představu myslím podobný příklad vyhovuje. A jakým způsobem se tahle elektřina vyrábí? Jak by se distribuovala, když nabíjecí místa by bylo potřeba umístit v podstatě v každé stavbě co jich jen máme, abychom zajistili bezproblémovou možnost nabíjení našich aut? A to jsme na tom s výrobou elektrické energie u nás ještě dobře. Jsme jedním z nemnoha států, který elektrickou energii vyváží. V celosvětovém měřítku vychází podobné počty pravděpodobně ještě o poznání hůř. Kde se tedy potřebná elektřina vezme? Z nových elektráren? Za deset let? A z čeho by ji vyráběly? Tyhle otázky a samozřejmě i odpovědi na ně, přestože heslo ekologie a elektromobil slyším z různých stran takřka denně, jakoby si téměř nikdo nepokládal. Neexistují? Samozřejmě že ano. Ale jaksi tiše a mimo obecné povědomí. V České republice máme například Národní akční plán pro chytré sítě z roku 2019, který se zabývá strategiemi řešení i podobných problémů do roku…2023. Není to pravda dlouhodobá vize, ale alespoň něco. Nicméně – kdo o něm kdy slyšel? A co bude dál? Existuje něco podobného v rámci Evropy nebo dokonce celého světa v dlouhodobějším horizontu? Nebo je to celé jen taková legrace a za pár let se všichni plánům na globální elektrifikaci silniční dopravy společně zasmějeme?